„Vltava se nesla celkově v rychlejším tempu, kdy po svižném začátku se zpěvně ‚rozbalilo‘ hlavní téma.“

„Smyčce se překonávaly v souhře a zvukově homogenní barvě.“

„A spontánní zájem publika připomíná, že Smetanova Má vlast opravdu není vlastenecký pomník nebo nějaké povinné učebnicové dílo.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu v polovině června třikrát hladce vyprodal Mou vlast. V pondělí 10. června generálku a abonentní koncert a pak i dodatečně přidaný koncert ve středu 12. června. V Rudolfinu dirigoval Petr Popelka a jeho provedení bylo mladistvé a neobyčejně přesvědčivé, jistě se promítlo i to, že SOČR skladbu o týden dřív nahrával pro Supraphon a na zkoušky bylo mnohem víc času.

Vyšehrad začínal harfami, které byly tentokrát v orchestru rozmístěny naproti sobě, a hned následující sóla lesních rohů zněla velmi starobyle, stejně jako ostatní dřevěné dechové nástroje. A přidávaly se smyčce v zajímavém dialogu, jenž postupně získával patřičně hrdinský ráz. Na vrcholu se dobře vydařilo trubkové sólo i výrazná slavnostně taneční sekvence, skladba měla dobře promyšlenou stavbu a jednoznačný vrchol v dramatickém zlomu. Za pozornost ale stálo, že napětí se udrželo i v závěrečné dlouhé ztišené pasáži, která líčí úpadek slávy Vyšehradu. Dirigent dokázal tempo téměř zastavit a vytvořit až baladickou náladu, dobře opět zněly lesní rohy i klarinet.

Vltava se nesla celkově v rychlejším tempu, kdy po svižném začátku se zpěvně „rozbalilo“ hlavní téma. Venkovská svatba vyzněla jako jediná trochu uspěchaně, ale víly kouzlily ve smyčcích i flétnách. Sympatické bylo, jakou preciznost si dokázaly udržet smyčce ve svatojánských proudech a jak dirigent dokázal do důvěrně známé skladby vnášet zajímavé drobné oživující akcenty. I tak mám zpětně dojem, že by Vltavě slušelo tempo nepatrně pomalejší.

Šárka měla potřebný dramatický začátek a dál vyzněla jako baladický příběh. Klarinetista pojal první dlouhé sólo velmi živě a barvitě, druhé pak mnohem svůdněji. Od střední části pak zněla skladba jako série živých obrazů v těsném sledu za sebou až po závěrečnou gradaci. Smyčce se překonávaly v souhře a zvukově homogenní barvě. To neztratili ani v „Luzích“, kde se vydařil nejen úvodní slavnostní nástup, ale zejména jeho postupné ztišování. Navazující fugato smyčců znělo čistě a jemně a navazující téma vyznělo pěkně v lesním rohu, v klarinetech a hobojích i v orchestrálním plenu. Dirigent opět skladbu vedl hodně rychle dopředu s jasně promyšlenými dynamickými kontrasty. 

Tábor měl v úvodní části potřebnou dramatickou sevřenost, nebyl tak démonicky temný, ale naopak živě kontrastní, málem divadelní. Velmi exponovaný byl konec Tábora a přechod k Blaníku. Ve ztišeném pastorále se opět ukázaly dřevěné dechové nástroje v nejlepší kondici, ač se hrálo bez přestávky, nebyla nikde znát únava. Dobré bylo, že závěrečné pasáže nezněly jako pochod a nemizela z nich muzikálnost. Před koncem přišlo nápadné ztišení a pak silná koncovka s návratem husitského chorálu i tématu Vyšehradu. Jako celé provedení i tohle mělo čitelnou hudebně dramatickou logiku. 

Od prvních taktů až do konce bylo jasné, že současný šéfdirigent Rozhlasových symfoniků Petr Popelka neponechal v provedení nic náhodě. Propracoval partituru do přehledného tvaru, orchestr dovedl k velké preciznosti a společné energii. Dirigent měl koncepci, kterou orchestr ochotně následoval a hrál celou dobu s maximálním nasazením. Naprosto přirozeně modeloval všechny tempové proměny a harmonické předěly. Skoro se zdálo, že jinak Má vlast ani nemůže znít – tempa byla celkově rychlejší a posluchač by možná ocenil i nějaké lyrické zastavení, tento místy velmi akční příběh mířil neustále dopředu. Osmatřicetiletý Petr Popelka ovšem jasně prokázal své kvality a jen se těšíme, jak bude ve vztahu k tomuto erbovnímu dílu dál zrát. A spontánní zájem publika připomíná, že Smetanova Má vlast opravdu není vlastenecký pomník nebo nějaké povinné učebnicové dílo, ale atraktivní, živá a bohatá perla světové hudby. Posluchačů, kteří se z mnoha důvodů nemohli dostat na zahajovací koncert Pražského jara, je opravdu hodně.

Foto: SOČR / Michal Fanta

Facebook X E-mail WhatsApp