„Jak známo, šestice programních kusů začíná právě Vyšehradem, a tedy došlo k pěknému protnutí historických momentů.“

„Bylo velmi dobře, že se o pořad svým svěžím slovem staral konferenciér Ondřej Havelka, známý to divadelník, zpěvák i operní režisér.“

„Brauner orchestr řídil s typickou suverenitou.“

V Královském okrsku na pražském Vyšehradě 19. června večer vyvrcholilo zahájení – jakkoli slovní spojení působí zvláštně – oslav Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Právě před devadesáti lety byl totiž položen základní kámen tělesa, které se stále častěji označuje zkrátka Pražští symfonikové. Vzhledem k Roku české hudby a místu konání se nebylo co divit, že odpolední pořad ve svém závěru nabízel provedení Smetanova mistrovského díla, totiž cyklu symfonických básní Má vlast.

Jak známo, šestice programních kusů začíná právě Vyšehradem, a tedy došlo k pěknému protnutí historických momentů: významné místo českých dějin svým geniálním způsobem zpodobil ústřední autor české hudební periodizace, aby ho poté na své pulty umístil přední tuzemský orchestr také slavící výročí a v aktuálním okamžiku nabídl četnému, jistě několikatisícihlavému, publiku, na které tak skutečně dýchla až posvátná atmosféra.

Bylo velmi dobře, že se o pořad svým svěžím slovem staral konferenciér, moderátor Ondřej Havelka, známý to divadelník, zpěvák i operní režisér. Akce tohoto typu si žádají ještě povzbuzenou domáckost. Tedy přidával drobné a funkční vtípky k danému tématu a zejména však nabízel program (tedy mimohudební myšlenku) jednotlivých básní. Po každém z dílů tedy nastoupil na pódium a přečetl Smetanovy poznámky směrem k hudebnímu ztvárnění a jak je myšleno. Tak například Vltava: „Skladba líčí běh Vltavy, začínaje od prvních obou praménků, Teplá a Studená Vltava, spojení obou potůčků do jednoho proudu; pak tok Vltavy v hájích a po lučinách, krajinami, kde zrovna se slaví veselé hody; při noční záři lůny rej rusalek; na blízkých skalách vypínají se pyšně hrady, zámky a zříceniny, Vltava víří v proudech Svatojánských; teče v širokém toku dále ku Praze, Vyšehrad se objeví, konečně mizí v dálce v majestátném toku svém v Labi.“ Úryvek to žádoucím způsobem stručný a velmi efektivně následné hudební dění přibližující, eventuálně neznalým osvětlující. Zároveň, v podmínkách trochu nepohodlného sezení na trávníku – v mnoha případech na šotolinové pěšince, protože místa už nebylo; a to ani nemluvím o stovkách stojících diváků – posluchač ocení moct na chvilku vyskočit z nutně soustředěného poslechu rozsáhlého klasického díla.

Pražské symfoniky vedl jejich šéfdirigent Tomáš Brauner. V podmínkách open-air zvučení lze jen těžko hovořit o specifickém pojetí uměleckého ztvárnění či hudebních úmyslech a osobitosti provedení. To všechno do značné míry zaniká v mikrofonech a poté v reproduktorech. Jisté však je Brauner orchestr řídil s typickou suverenitou a minimálně řemeslnou spolehlivostí. Podotkněme, že ho se začátkem příští sezony čeká nová role: Stane se šéfdirigentem Opery Slovenského národního divadla. Možná i v souvislosti s tím ho tedy v čele Pražanů čeká poslední sezona, než post převezme jeho jmenovec Netopil, bývalý essenský direktor.

Samotné Mé vlasti předcházel ještě jiný kulturní program, o kterém si můžete přečíst ZDE; a když už na cyklus symfonických básní došlo, vyvolalo mírné zmatení, že na něj nedošlo – jako určité intro svého vystoupení totiž symfonikové nabídli asi dvouminutovou ukázku z hudby k prvnímu filmu, na kterém se kdy orchestr F. O. K. (čili film–opera–koncert) podílel, což jest snímek Hrdinný kapitán Korkoran.

S příchodem na akci mě příjemně překvapilo, že jsem byl dokonce odchytnut, abych obdržel její pořad. Nic o „hrdinném kapitánovi“ se v něm nepsalo, a snad proto v obecenstvu nastalo mírné zmatení. Nijak však nevadilo, protože ukázka podpořená umem aranžujícího Jana Kučery byla vskutku stručná. Poté už se prostranstvím rozlily očekávané tóny Smetanova „majstrštyku“ a bylo znát, že na část věnovanou řece, která teče právě pod Vyšehradem, se publikum těšilo nejvíc; následný aplaus hovořil za vše.

Díky za každou připomínku, že máme, na co být hrdí, díky Pražským symfonikům za snahu nad rámec obvyklého. A díky, Bedřichu, za radost, kterou i sto čtyřicet let po své smrti dáváš. Možná o tom pochybuješ, ale pravda je ta, že žiješ dál.

Foto: orchestr FOK / Petr Dyrc

Facebook X E-mail WhatsApp