„Nejintenzivnější hudební prožitek s sebou přinesla poslední témata, bolestný vzlyk Šárky a závěrečné krveprolití symbolizované opět bezchybně artikulovanými pasážemi.“

„Exponovala rovněž mladá Srbka až agresivní gradací, díky níž strhujícím způsobem předznamenala kontrastní návrat úvodního tématu.“

„Z Bouškové mluvila především upřímnost, skromnost a pokora a v neposlední řadě také láska k hudbě.“

Do Karlovy Studánky v Jeseníkách zavítala v předposlední srpnový den Jana Boušková, mistryně harfového řemesla. V rámci festivalu Klášterní hudební slavnosti tam spolu se svou talentovanou studentkou Minjou Stojanović uvedla skladby od Smetany a Dvořáka v transkripci pro dvě harfy. „Obyčejná“ díla tak získala nevšední kvalitu. Brilance a technická zdatnost umělkyň na pozadí éterického hudebního vyjádření podtrhla eleganci jejich nástroje, jehož zvuk svou nebývalou něžností zcela korespondoval s přírodou horského okolí. 

Má vlast v transkripci Jany Bouškové pro dvě harfy posluchačům nabídla zcela novou hudební dimenzi. Známé dílo nabylo netypických rozměrů, nenapodobitelných jiným hudebním nástrojem nebo nástrojovou kombinací. Harfa je charakteristická jemností jednotlivých tónů; představte si pak tu výsostnou eleganci, když se rozezní harfy dvě. Vznikne substance jen těžko popsatelná.

Bohatým zvukem arpeggií, jež posluchače pokaždé nostalgicky přilákají k zaposlouchání se do vlasteneckých melodií, rozezvučely harfistky Jana Boušková a její srbská studentka Minja Stojanović nádhernou Hudební halu severomoravského lázeňského městečka. Prolog majestátního Vyšehradu vystřídaly brilantní běhavé pasáže na pozadí nejširší dynamické škály neomezující se pouze na piano anebo forte; intenzitu zvuku jednoho nástroje navíc umocňoval druhý. Barevnosti zvuku dosahovaly skladby již samotným typem sazby. Melodii vedla Boušková ve svém partu, kontury vykreslovala Stojanović, která, přestože narozena počátkem tohoto století, své pedagožce byla rovnocennou partnerkou a jejímu tempu, místy „vražednému“, se od začátku slibně přizpůsobovala. Působivý se zdál i návrat hlavního tématu před druhou dramatičtější částí, jenž vynikal něžnou procítěností a sofistikovaně dynamicky vystavěnými běhy, jež zdobily hlavní melodii. Nutno podotknout, že v podání dvou harf z principu nelze dosáhnout obdobné vypjatosti nebo spíše hutnosti zvuku, jak tomu je v případě orchestru či například klavíru, na druhou stranu však skladba posluchače přenáší do nové éterické dimenze, jak naznačuje již začátek textu. A to se stalo také ve střední části Vyšehradu, která se díky transkripci oblékla do zbrusu nového kabátu. Po návratu k prologu na sebe Jana Boušková ještě v rámci několika taktů náležitě upozornila hbitou brilantní technickou spojkou, která s afektem předznamenala samotný závěr první části.

Za vrchol harfového počínání bychom směli označit asi nejoblíbenější část cyklu Vltavu. Slévající se proudy řeky totiž autentické „vyhrávky“ harfy dokáží zvukomalebně napodobit mimořádně věrohodně. Samotné téma Vltavy pak zaznělo krásným majestátním tónem zpod rukou mladší umělkyně. Vlna emocí ale sváděla Bouškovou k frenetickému tempu, jež její kolegyně několik okamžiků nestíhala. Obdivuhodně však Stojanović s klidnou hlavou pokračovala v preludování a zanedlouho se znovu přirozeně přizpůsobila fluidu, jemuž podléhala její zkušená mentorka.

Jednou z mnoha neobvyklostí, které transkripce přinesla, byl polkový taneční výjev pod legatem. Respektive artikulační záměry harfistek se jevily slyšitelně staccatové, proto ve spojení s nástrojovými naturálními možnostmi, a v tomto kontextu, působily příjemně exoticky. Zejména svatojánské proudy eskalovaly dík hudebnímu prožitku obou umělkyň kupředu a posluchače nelítostně unesly na své vlně. Exponovala rovněž mladá Srbka až agresivní gradací, díky níž strhujícím, virtuózním způsobem předznamenala kontrastní návrat úvodního tématu skladby.

Maximálně vypjatě uvedenou třetí část cyklu Šárka zakončil mysteriózní vzdech, který si Boušková „vymazlila“ kulatým a témbrově přitažlivým tónem vznášejícím koncertním prostorem. Po romanticky vystavěné zpovědi tématu lásky netypicky upoutala pozornost také lehkomyslná scénka opojení Ctiradových mužů až s pohádkovým charakterem; hudbě jej přinesl již několikrát zmiňovaný přepis pro dvě harfy; vše znělo, přirozeně, trochu jinak, netradičně. Nejintenzivnější hudební prožitek, který se harfistkám podařilo uvěřitelně předat posluchačům, s sebou přinesla poslední témata, bolestný vzlyk Šárky a závěrečné krveprolití, zde symbolizováno opět bezchybně vyslovenými a artikulovanými pasážemi. 

Nemalé ocenění si zaslouží také mluvní intermezzo Jany Bouškové, harfistky světového renomé – umělkyně působila a působí jako pedagožka prestižních hudebních škol, jako jsou například Royal College of Music v Londýně či Královská konzervatoř v Bruselu. Se srdcem na dlani a s mnoha díky vystoupila před posluchači v Karlově Studánce. Mluvila z ní především upřímnost, skromnost a pokora a v neposlední řadě také láska k hudbě, jíž se ze zdravotních důvodů nemohla věnovat dlouhé dva roky a teprve nyní se začíná zotavovat. Absurdní však je, že tomu předcházelo, dle jejích slov, setkání s více než stovkou doktorů… Mezitím však stihla vytvořit četné transkripce pro harfový repertoár, včetně těch, které si mohli příznivci hudby v páteční podvečer vyslechnout. Závěrem pak představila svoji studentku Minju Stojanović, kterou označila za jednu z nejlepších harfistek mladé generace, co i přes svůj nízký věk již získává úspěchy na soutěžích či koncertních pódiích. 

V druhé polovině programu umělkyně představily výběr tří kusů (č. 4, 6 a 8) z Dvořákových Slovanských tanců, op. 46. První i druhý působily v podání křehkého nástroje jako ukolébavky díky svému měkkému tónu a navodily dokonale se hodící venkovskou komorní atmosféru. První tanec hudebnice propracovaly nejkreativněji. Neustále se opakujícímu hlavnímu tématu vdechly pokaždé originální a novátorsky plastický esprit, a tak se posluchač neměl šanci nudit. Druhý kousek vynikl zejména příjemnou uklidňující a lehce vrtošivou stylizací, kterou dokázala mladá harfistka upevnit v hlavním tématu obohaceném o rozkošné nátrylky. Její tón obecně vynikal poddajnou kulatostí. Ve furiantu se naopak nemusela tolik upozaďovat a ustupovat výraznému tématu, které chtějí všichni slyšet. Nenabyl by pak totiž svého jedinečného drivu.

Zkušenost potvrzuje slova Jany Bouškové, že Minja Stojanovićová je její rovnocennou partnerkou. Bylo to možné spatřit především v okamžicích, kdy mladá muzikantka dokázala udržet nezkrotné tempo své pedagožky a kdy se na ni dokázala emočně navázat a umocnit tak její hudebně-estetické záměry.

Závěrem, je pravdou, že z pera českých skladatelů vzešla spousta jiných a neméně okouzlujících děl, která napříč oslavami Roku české hudby nezazněla, avšak takové zdařilé úpravy pro dvě harfy si člověk vždy s očekáváním a nadšením poslechne a nechá se jimi inspirovat.

Foto: Klášterní hudební slavnosti / Jiří Kučera