Český spolek pro komorní hudbu uvedl ve své 131. sezóně na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina celovečerní koncert s titulem Malý princ se stejnojmenným dílem skladatele Petera Wittricha. V pondělí 19. ledna koncertoval komorní soubor o jedenácti členech v pozoruhodném melodramatickém opusu na motivy světového literárního bestseleru, kdy posluchač byl po celý průběh efektivně vtahován do děje světové premiéry.

Komorní soubor přivedl na podium hráč na bicí nástroje a zároveň vokalista a dirigent Simone Rubino. V popředí účinkovala německá mezzosopranistka Franziska Rabl, které byla pěvecká kreace autorem dopřána až v závěru skladby, jinak zaujímala pozici vypravěčky. Další členové souboru byli všichni domácí. Na flétnu hrál Jiří Skuhra, na klarinet Jan Mach, na trubku Stanislav Masaryk, dále hráli virtuosové na hluboké žestě, trombonista Lukáš Moťka a hráč na tubu Karel Malimánek. Všichni členové České filharmonie, kromě Jiřího Skuhry, který působí v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK. Vedle dechařů hrálo Zemlinského kvarteto a na klavír Stanislav Gallin. 

Autor hudby, německý komponista Peter Wittrich opatřil své dílo všeříkajícím titulem a s dlouhým dovětkem: Malý princ, spolu s pilotem v písečných dunách, s tajemnými planetami a podivnými dospělými. Concerto poetico pro bicí sólo, vypravěče (hlas) a instrumentální soubor na motivy stejnojmenné knihy Antoina de Saint-Exypéryho. Peter Wittrich předvedl ve světové premiéře v pražském Rudolfinu prozatím konečný tvar svých předchozích zpracování Malého prince. Nejprve napsal cyklus dětských poetických klavírních miniatur, poté klavírní duo a pak následovalo širší rozvedení tématu, na kterém už spolupracoval se Simonem Rubinem. 

Text malého Malého prince, jehož libreto si skladatel sám upravil podle jmenované knihy (nejspíše z německého překladu Grety a Josefa Leitgebových?), je v programové příručce psán v němčině a pro domácí posluchače byl poskytnut dokonalý český překlad na obrazovce nad pódiem Dvořákovy síně. Wittrich si text Saint-Exypéryho knihy rozčlenil na dvaadvacet kapitol s vlastními názvy kapitol a s licenčním výběrem děje. K proměnám patří varianta finále Saint-Expéryho příběhu, z nějž vynechal autor libreta návrat prince na svou planetu prostřednictvím hada a další pointu. Malý princ ve zkráceném Wittrichově finále večer u studny je a za svítání už není. Originální výklad smrti jako prostředku k zamyšlení nad tím, co je skutečně důležité a co zůstává očím neviditelné, je nicméně převyprávěn v předchozím textu. 

V hudebním zpracování jsme zažili mnohotvárné variace nástrojových kombinací včetně souzvuku dvou vysokých plátkových a dvou hlubokých dechových nástrojů, k nimž se pojil hlas trubky. Dominantní nástrojovou scénu tvořily bicí nástroje, jimž dal Simone Rubino nesčetně výrazových významů. Nejčastějším řečníkem byly úderové plátkové nástroje – zvonkohra, vibrafon a marimba, která sdělovala důležité sentence. Své „basta“ pronesl ve správných chvílích velký buben, významově se uplatnily tympány, činely, dřevěný blok. Instrumentář bicích nástrojů použitých v pohádkovém concertu poeticu nebyl v programové brožurce zveřejněn. Samozřejmý hold patří sólistům dechových nástrojů i klavíristovi Gallinovi, který byl výtečný v sólových kadencích a doprovodných pasážích, a samozřejmě neomylnému Zemlinského kvartetu. Smyčce seděly mimořádně nikoli v kvartetní sestavě, ale v řadě vedle sebe.  

K programovému cílení k obsahu povídky využil Wittrich schopnosti hudby k napodobování, které využívali tvůrci již na úsvitu komponování. A na vrchol imitace je dovedli barokní housloví virtuosové Biber, Schmelzer nebo Walther a konečně Vivaldi. Ani Beethoven neodolal imitaci a využil ji ve své pastorální symfonii. A nebyl z klasiků ojedinělý. Tak se s báječnou imitací setkáme v opakování startování leteckého motoru, hromovou ranou při pádu stroje na zem vybuzenou úderem na velký buben. Šelestění písku hnaného větrem po poušti je rovněž doménou mistra perkusionisty. Wittrich nezatěžuje partituru pozdně romantickou stylistikou, vše je řečeno industriálně přímo. 

V pohádce pro dospělé Malý princ využívá Wittrich mnohé z historických i soudobých kompozičních prostředků. Mnohé efekty připomínají legendární vynálezy mistrů minulých slohových období, jako je haydnovké instrumentační překvapení tympánového úderu ve variantě na velký buben. Žánrově je Malý princ vystavěn na podobnosti k bendovskému melodramatu nebo celovečernímu eposu Magelone od Johannesa Brahmse a konečně i vánoční pohádce Hindemithova Tuttifäntchena. Velké svůdnosti dosáhl Wittrich zakomponováním pěvecké techniky sprechgesangu (mluveného zpěvu) až ke kontratenorové poloze, ve které Simon Rubino vyloženě exceloval. I tady je patrný vliv německých kompozičních výbojů, které na scénu uvedl už Engelbert Humperdinck, následně pak Arnold Schönberg a tvůrci Vídeňské školy, až k autorům současné populární a alternativní hudby. Polystylové pojetí pak dokládá i vřazení jezových rytmů v 16. kapitole Pouštní blues. V imitaci jasného chlapeckého hlásku prince, který ideálně interpretoval grandiózní sólista, instrumentalista a dirigent Simone Rubino, jsme byli svědky autentického a efektního naplnění partitury. 

Rozhodným dílem přispěla k prožitku koncertu mezzosopranistka Franziska Rabl, která byla vypravěčkou děje i přímého textu samotného ztroskotaného pilota. V rozpravách s Malým princem i v popisu doprovodných událostí se její velmi příjemný témbr s pěknou artikulací a nosností ve dvou okamžicích překvapivě proměnil. Když se Malý princ po putování po planetách ocitl na Zemi, Rabl začala hvízdat sličnou melodii. A její hlas se pak povznesl k jedinému pěveckému výstupu, s nímž zakončila scénu, v níž liška svěří princi tajemství: „Dobře vidět se dá jedině srdcem. To hlavní oči nevidí.“ V krátké árii zněl její jasný mezzosoprán přitažlivé tónové kvalitě. Rabl uzavřela originální autorovo libreto slovy: „Rád poslouchám hvězdy v noci; jsou jako pět set milionů malých zvonků…“ Ovšem předtím jsme ještě slyšeli Malého prince, jak praví k svému dospělému příteli: „Ty sám budeš mít hvězdy, hvězdy, které se umí smát, hvězdy, které se budou chtít smát s Tebou!“ Hvězdné finále Wittrichovo je variací českého překladu – bude se zdát, že se hvězdy smějí, protože na jedné z nich se směje Malý princ. Poetice textu i doznívající hudby setřel pel sám autor, který přišel z publika na pódium tak, jako by právě vystoupil z tvůrčí dílny od svých partitur.

Koncertní provedení zhudebněné pohádky pro dospělé Malý princ od Antoina de Saint-Exypéryho, dílo Petera Wittricha, bylo dobrou popularizací hudby a účelným připomenutím klenotu světové literatury. K napsání Malého prince prý inspirovalo Pražské Jezulátko a mezi těmi, kteří ho také požádali o přímluvu, byl prý i Paulo Coelho. Malý princ je stále překládán, v roce 2019 vyšel už poosmnácté u nakladatelství Albatros (překlad tří autorů). Vyšel také anglicko-český překlad a překlad do šesti republikových nářečí včetně hantecu nebo ostravského nářečí.

Foto: archiv České filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp