„Možná se ukáže, že by komorní cyklus měl zůstat v rovině ‚Brahms–Dvořák‘ a občas Martinů. I ten je totiž na některé už příliš.“ 

„Soubory, které si do komorního cyklu zvu, jsou lidé, kteří jsou strašně fajn po lidské stránce a do rodinné atmosféry zapadnou.“

„Hráči hrají s velkým nasazením a radostí, přestože, podotkněme upřímně, finanční situace Prague Philharmonia nemůže konkurovat komorním cyklům jiných orchestrů.“

Zatímco orchestrální cykly koncipují pražské orchestry všeobecně v podobném duchu, principy fungování jejich komorních cyklů se dosti liší. V mnohých ohledech originální koncept předkládá orchestr Prague Philharmonia, o jehož komorní cyklus v Profesním domě na Malostranském náměstí se již třináct let stará muzikoložka Martina Sermain. Pro KlasikuPlus.cz okomentovala, na co se můžeme těšit v příští sezoně, ale také poodhalila zákulisí komorního cyklu a svou dramaturgickou úlohu v něm.

Pro následující sezonu jsi zvolila dost neobvyklou dramaturgii: Budeš představovat nástroje, které na komorních koncertech zvláště neslyšíme tak často. Jak vlastně tento nápad vznikl?

Najít uspokojivou dramaturgii pro tuto sezonu vůbec nebylo jednoduché. Poslední roky byly leitmotivem například Ženy v hudbě nebo Hudební dvojice, nyní to byla česká hudba, ale vymyslet další sezonu byl docela oříšek – mimo jiné proto, že PKF – Prague Philharmonia změnila název. O to víc jsem cítila, že by to mělo být něco speciálního… První impuls pro vytvoření tématu „jiných nástrojů“ přišel od Španělského institutu, který mi před dvěma lety nabídl spolupráci – tak jsme získali kytaru. Poté se ke kytaře prostřednictvím Ondry Šindeláře přidal barokní fagot a pak další nástroje: basklarinet, harfa, marimba, tuba, viola d’amore… 

A na základě spolupráce se Španělským institutem předpokládám vznikl první koncert letošní sezony…

Ano, na tom se spolu s Fama Quartetem a klavíristkou Bethany Danel Brooks představí významný španělský kytarista Àlex Garrobé.

… což je výjimka. Zahraniční umělci se jinak ve vašem komorním cyklu moc nevyskytují.

To je pravda. Před několika lety sice vystoupil náš tehdejší šéfdirigent Kaspar Zehnder, ale toho do komorního cyklu pozval náš koncertní mistr Lukáš Pospíšil, takže to byla trochu jiná situace. Àlex Garrobé je tedy opravdu velká výjimka. Jeho kytara navíc podnítila právě myšlenku „jiných nástrojů“. 

Jak vlastně postupuješ při tvorbě a realizaci dramaturgie?

Posledních několik sezon to funguje tak, že vymyslím téma a vytipuju si soubory či sólisty, které bych ráda v rámci komorního cyklu přivítala. V případě prestižních souborů, jako je v této sezoně například Bennewitzovo kvarteto nebo Smetanovo trio, tomu tak je až dva roky dopředu. Poté seznámím s tématem sezony členy našeho orchestru a oni podávají své návrhy – s tím, že si i vybírají z doporučených děl na sezonu.

…protože zásada vašeho komorního cyklu je, že se v každém koncertu musí objevit alespoň jeden člen Prague Philharmonia.

Přesně tak. Takže buď „externí“ vytipované soubory dáme dohromady s někým z orchestru (někdy se už mezi sebou znají, popřípadě za sebou už mají nějakou předchozí spolupráci), nebo naopak naše soubory hrají se známými sólisty. Ostatní návrhy – často s konkrétní dramaturgií, kterou potom společně ladíme – přichází přímo od jednotlivých členů orchestru. To je v nadcházející sezoně případ např. koncertu Tria Gratia (K5), večera K8, kde vystoupí mimojiné náš koncertní mistr, který si často staví program sám, K6 s Triem Concertante a tubistou Honzou Jarošem či K9 s Alinde kvintetem. Kdybych postavila úplně nový repertoár (jako je tomu například u koncertu K3 s marimbou), vyvstává zde zejména otázka času nastudování, notového materiálu a v neposlední řadě i financí. 

Ale předpokládám, že i to se děje. Co v příští sezoně zazní na tvé přání?

Na mé přání zazní například Dance Macabre v úpravě pro marimbu a klavír Camilla Saint-Saënse, Tarantula pro basklarinet a klavír, dílo Erika Satieho, krásný Klavírní kvintet B dur Nikolaje Rimského-Korsakova, s Ondrou Šindelářem pak Kramářův Kvartet B dur, op. 46/1 a také Obrázky z výstavy – ty přijal nově k nastudování Prague Philharmonia Wind Quintet. Tento soubor je v podstatě od počátků komorního cyklu jakýmsi jeho ambasadorem a klarinetista Honza Brabec pak mentorem a zároveň doteď mým rádcem ohledně dramaturgie. Prague Philharmonia Wind Quintet má také udělenou čestnou výjimku, že může v komorním cyklu vystoupit každým rokem – ostatní soubory můžou maximálně ob rok.

A taky vítáš nováčky…

Máš pravdu, snažím se, aby v každé sezoně vystoupil někdo nový. Letos to bylo například Sedláčkovo kvarteto, v sezoně 2022/2023 Lobkowicz trio, příští sezonu to bude již zmíněný Alinde Quintet, na který se moc těším – dostali přednost před dvěma dechovými kvintety, které jsem musela odmítnout. 

Takže konkurence je vysoká? Musíš často odmítat návrhy?

Stává se to poměrně často, pokud se návrhů sejde víc, než je koncertů. V tomto případě se radím s naší uměleckou radou. Ale prioritně se snažím, aby měli přednost naši hráči. Na druhou stranu, když se zde vyskytnou velká jména, cyklu to přitáhne nové posluchače. To je tradičně případ zahajovacího a závěrečného koncertu, které vnímám jako jakési bonbónky a koncerty bývají zcela vyprodané. Rádi bychom však nalákali i mladší publikum, což se zatím moc nedaří. 

To je asi velká otázka globálně ve světě klasické hudby…

Ano. Občas přichází například studenti „zušek“ či konzervatoří kvůli „svému“ nástroji, ale je to dost nárazové. Abonenti, kterých je v současné době osmdesát (tedy více než polovina sálu Profesního domu), jsou naopak poněkud konzervativní a pokud je na programu premiéra soudobé skladby, stává se, že za mnou po koncertě přijdou a upozorní mě, že k tomu máme cyklus soudobé hudby. (úsměv) Na druhou stranu vítají nové skladby a autory klasické hudby, avšak jen do určitého období.

Ale soudobá hudba je možná něco, co by mohlo přilákat nové publikum.

Možná, ale rozhodla jsem se, že téma jiné nástroje bude na nějaký čas poslední sezona „experimentů“. Už teď plánuju sezonu další, 2025/26. Oslovila jsem dva soubory, které u nás ještě nevystoupily, velké špičky, a moc si přeji, aby naše spolupráce dopadla. 

Přijde mi, že právě téma netradičních nástrojů může uspokojit jak konzervativního, tak progresivnějšího posluchače. Díky tomu, že bude na jednu stranu možné slyšet něco nového, netradiční repertoár, ale zároveň alespoň částečně zůstat v mezích stylů, které jsou tradiční posluchači zvyklí poslouchat.

Možná tomu může pomoct i množství aranží, které do programu zařazujeme. Trio Clavio představí například úpravu Vojty Pacáka, koncert s marimbou zase aranže flétnisty a úžasného skladatele Jaroslava Pelikána. Myslím si, že před sebou máme krásné programy, ale jak na to budou reagovat (nebo už reagují) abonenti, toho se malinko obávám. Řekněme si na rovinu, není to sázka na jistotu. A možná se ukáže, že by komorní cyklus měl zůstat v rovině ‚Brahms–Dvořák‘ a občas Martinů. (úsměv) I ten je totiž pro některé příliš.

To je velká škoda. Netradiční dramaturgie mi přijdou vždy dost osvěžující v kontextu současného hudebního světa. Snad se přece jenom najde někdo, kdo to ocení… Ale vlastně tam máš ještě jednu dramaturgickou linku a to jsou výročí – Fauré, Ravel a Satie.

Správně. Někdo říká, že výročí skladatelů by mělo být to poslední, co má dramaturgie využívat, ale já si naopak myslím, že je to velmi důležité. Jsem velký milovník francouzské hudby přelomu 19. a 20. století a letošní výročí mi tak mimo jiné umožňují prosadit do programu právě jejich hudbu. Francouzský jazyk každodenně používám, je tedy pro mě i jednodušší vyhledat si informace, které poté sděluji publiku – můžu studovat z přímých zdrojů.

Tvoje úvodní slova jsou velice oblíbená…

Abonenti kvitují, když jim představím souvislosti vzniku díla a podělím se s nimi o zajímavosti i nad rámec textu v programu. Naopak mi jde hodně těžko psát o baroku, ke kterému mám daleko. Proto, když je barokní program, dávám v programu slovo své kolegyni Anetě Peterové, která mi s komorním cyklem pomáhá už třináct let.

Často zmiňuješ abonenty. Jedná se opravdu o tak specifické publikum?

Ano. Vlastně každá koncertní řada Prague Philharmonia má specifické posluchačstvo: vznešené koncerty Lobkowicz abonmá jsou určené pro mecenáše, cyklus S pro milovníky soudobé hudby… Pak je tu orchestrální cyklus A s koncerty v Rudolfinu, které si však ne všichni mohou finančně dovolit, komorní koncerty v Profesním domě tak jsou vítanou, levnější alternativou. Zároveň se jedná o velice skromné a vzdělané publikum, které dotváří domáckou a příjemnou atmosféru koncertů

… o kterou se sama snažíš.

Přesně tak. Vždy se těším, až zase uvidím známé a neskutečně milé tváře – našich abonentů si nesmírně vážím. A zachování rodinné atmosféry je i jedním z kritérií při hledání interpretů. Soubory, které si do komorního cyklu zvu, jsou lidé, kteří jsou strašně fajn po lidské stránce a do rodinné atmosféry zapadnou. Občas se to úplně nepodaří – to za mnou pak přijdou abonenti: „Marti, ale tohle už ne, že ne?“ –, ale naštěstí se to stává výjimečně. Naopak mám spoustu příkladů lidského souznění. Tuto sezonu to byl například výjimečný koncert věnovaný Janu Novákovi, který se dával dohromady celkem dva roky a jsem ráda, že to vše nakonec hezky vyšlo; v příští sezoně pak mám například Aničku Paulovou, která nejen, že skvěle hraje (to víme všichni), ale zároveň je to úžasně skromná a pokorná bytost, stejně jako třeba harfistka Ivanka Švestková a další a další… A samozřejmě nebudou chybět ani miláčci publika Prague Philharmonia Wind Quintet. Průvodní slovo Vládi Borovky abonentky zbožňují. 

To mi přijde skvělé a jako další originální věc; že nestavíš jenom na velkých jménech, ale snažíš se zejména o zachování hezké atmosféry.

Takový rodinný podnik. Není výjimkou, že nám po koncertě abonenti pomáhají se židlemi, skládáním pultů a podobně. I proto je pro mě velice důležitá komunikace s našimi abonenty a také mecenáši – máme i ty, kteří chodí na všechny naše koncerty, čehož si velice vážím, protože mají času strašně málo a pozvánek na různé akce plnou kapsu. Přesto jdou k nám. Je to ta největší radost, když jsou spokojení naši posluchači i naši hráči. Na každém koncertě vystupují špičkoví hráči, kteří jsou schopni se z fleku představit nejen v orchestrální, ale i v sólové či komorní roli a díky nimž má cyklus takovou úroveň. Zároveň je většina z nich součástí prestižních komorních souborů. Hrají s velkým nasazením a radostí, přestože, podotkněme upřímně, finanční situace Prague Philharmonia nemůže konkurovat komorním cyklům jiných orchestrů. Je hodně znát, že si tam lidi – ať už od nás, či soubory zvenčí – jdou rádi zahrát. Atmosféra komorního cyklu je opravdu jedinečná.

Foto: z archivu Prague Philharmonia, Milan Mošna