„Mělo zde světovou premiéru postupně sedm z Verdiho téměř třiceti oper, včetně díla prvního a posledního.“

„Toscanini neměl ve Scale debut s Verdim nebo jiným Italem, ale s Mistry pěvci norimberskými.“

„Sedmý prosinec jako vstup do nové sezóny je tradice, kterou založil šéfdirigent Victor de Sabata v roce 1947.“

Novou sezónu milánského divadla La Scala, slavícího letos 240 let, otevřela Verdiho tragická opera Attila. Inaugurační představení se konalo jako každoročně 7. prosince, v den svátku sv. Ambrože, lombardského katolického patrona. Italská televize přenášela večerní program do více než dvaceti zemí světa včetně České republiky a do více než 250 kin po celém světě. Představení snímalo osm kamer se zvukem Dolby Digital, a to v 8K rozlišení. Přenos sledovali lidé i v muzeích, školách, úřadech, na letištích a v luxusních hotelích nebo na náměstích s velkoplošnými obrazovkami.

Hunského krále Attilu zpívala Ildar Abdrazakov, jeho protihráčkou byla sopranistka Saioa Hernández v roli Odabelly, dcery padlého akvilejského vůdce. Děj se odehrává v polovině 5. století našeho letopočtu a zachycuje vpád Hunů na území dnešní Itálie. Sbor a orchestr milánské Scaly řídil její šéfdirigent Riccardo Chailly. Režie byla dílem Davida Livermorea.

Milánské divadlo Teatro alla Scala své jméno odvozuje od toho, že bylo postaveno v místech, kde býval kostel Santa Maria alla Scala – přičemž scala znamená schodiště nebo žebřík. Patří tradičně mezi několik prestižních světových operních scén. Pro umělce i pro diváky. Divadlo bylo otevřeno 3. srpna 1778 pod názvem Nuovo Regio Ducal Teatro alla Scala za přítomnosti rakouské panovnice Marie Terezie. V roce 1943 budovu těžce poškodily bomby. Provoz byl opětovně zahájen 11. května 1946, zásadní rekonstrukce se uskutečnila na počátku 21. století.

Giuseppe Verdi je v tomto divadle domovským autorem. Mělo tam světovou premiéru postupně sedm z jeho téměř třiceti oper, včetně díla prvního a posledního – Oberta a Falstaffa. Zažil zde první velký úspěch, a to v roce 1842 s operou Nabucco. Spolu s Rossinim, Bellinim a Donizettim, jejichž sochy jsou, podobně jako jeho, ve vstupním foyeru, a spolu s Puccinim, jehož busta je na prvním balkoně, patří Verdi k základním autorům repertoáru La Scaly.

Když přišel v roce 1908 dirigent Arturo Toscanini, transformoval ji směrem k modernosti. Toscanini byl mezinárodně působící hudebník, který předložil divadlu, jeho orchestru i publiku široký rozsah repertoáru. Kořeny musely být pochopitelně v Itálii, ale k tomu musela přistupovat konfrontace s okolním hudebním světem – s Wagnerem, Straussem, Debussym… a se symfoniemi jako základním repertoárem orchestru… Ve Scale neměl debut s Verdim nebo jiným Italem, ale s Mistry pěvci norimberskými…! A během svého tamního působení každou sezónu perfektně vyvažoval, aby dirigoval stejný počet italských a stejný počet Wagnerových oper… Dirigoval tam také poprvé Salome a chtěl poprvé v Itálii dirigovat Pelléa a Mélisandu. Navíc se pod jeho taktovkou začaly na koncertech hrát Beethovenovy,  Mozartovy a Brahmsovy symfonie. Symfonický repertoár nebyl předtím předmětem zájmu orchestru. Toscanini se v roce 1908 rovněž pokusil o proměnu orchestřiště do formy podobné festivalovému divadlu v Bayreuthu. V porotě, která měla posoudit, zda se úprava podařila, byli – vedle Toscaniniho – skladatelé Arrigo Boito a Giacomo Puccini. A testovací hudbou byla předehra k Wagnerovu Lohengrinovi. 

V novodobé historii v různých sezónách přicházeli dirigenti a další umělci s důrazem tu na ten, tu na jiný segment repertoáru, ale v každém případě hlavními body kontinuity zůstávají skladatelé Bellini, Donizetti, Verdi a Puccini. Italské opery, většinou Verdi, otvírají sezónu. Výjimkou byl prosinec 2012, kdy symbolicky vpředvečer jubilejního roku narození Wagnera i Verdiho otevřela sezónu opera Lohengrin. V prosinci 2013 už to byl ale opět Verdi… Stejně jako letos. V Miláně, kde v roce 1901 zemřel, je ostatně i se svou druhou ženou Giuseppinou Strepponiovou pohřben.

Sedmý prosinec jako vstup do nové sezóny je tradice, kterou založil šéfdirigent Victor de Sabata v roce 1947. Právě on usadil tento slavnostní večer na svátek sv. Ambrože, patrona Milána. Už 4. prosince se ale hrává opera se stejným obsazením. Večer je součástí zvláštního abonmá pro lidi pod třicet let. A bývá to zároveň večer myšlený jako foundraising.

Divadlo má v hledišti více než dva a půl tisíce míst. Návštěva některého představení je trvalým lákadlem pro nekončící zástupy lidí, vyprodanost se proto blíží pětadevadesáti procentům. La Scala eviduje na sedmnáct tisíc abonentů, ročně má na 425.000 návštěvníků, na facebooku má přes 330.000 fanoušků a její muzeum je druhým nejnavštěvovanějším uměleckým místem ve městě. Hned po freskách Leonarda da Vinciho s tématem Poslední večeře v refektáři jednoho milánského kostela.

Foto: Teatro alla Scala, Petr Veber