„Zažil jsem tenkrát JAMU ještě v největší síle.“

„Musím přiznat, že jako režiséra mě herectví hodně zajímalo a přitahovalo, takže to, že jsem si to mohl zkusit na vlastní kůži, vlastně nebylo špatné.

„To je další věc, která mě na opeře lákala – jak moc je možné se na opeře smát?“

Před dnešní brněnskou premiérou Kouzelné flétny jsme se k rozhovoru sešli s režisérem inscenace Miroslavem Krobotem. V zasedací místnosti Janáčkova divadla jsme si popovídali o jeho studiích v Brně, divadelních štacích, Dejvickém divadle, hereckých zkušenostech, o práci ve filmu i jeho uměleckém pohledu na slavné dílo pánů Mozarta a Schikanedera.

Když jsem se na dnešní rozhovor připravoval a přemýšlel, za jaký jej vzít konec, zjistil jsem, že současná brněnská inscenace Mozartovy Kouzelné flétny v Janáčkově opeře, kterou režírujete jako zkušený sedmdesátník, není vaše první brněnská aktivita, ale že jste do Brna poprvé přišel už jako dvacetiletý mladík na JAMU. Chtěl jste vždycky dělat divadlo?

Nene, na Gymnáziu v Zábřehu na Moravě jsme sice měli amatérský divadelní soubor, ale tenkrát jsem popravdě příliš nevěděl, co dělat a kam se nasměrovat… tak nějak jsem procházel všechny možné školy a obory, až jsem narazil právě na JAMU. Herectví mě tehdy nelákalo, ale režie naopak určitým způsobem zaujala – měl jsem jen představu, že režisér je člověk, který představení vymýšlí a organizuje, víc jsem skutečně nevěděl…tak jsem se přihlásil a ono to vyšlo. To byl trochu šok, asi i pro moje rodiče. (smích)

To bylo, předpokládám, někdy koncem sedmdesátých let..?

…68, 69… zažil jsem tenkrát JAMU ještě v největší síle. Byly kolem mě velmi silné herecké ročníky a také kantoři byli skvělí. Bohužel ještě během mého studia se atmosféra i kvalita na škole úplně otočila.

Přišla normalizace…

Tam už se ke konci nedalo skoro chodit… každopádně zajímavá zkušenost, když jste se ptal na Brno.

Vaši režijní tvorbu mám spojenou hlavně s některými pražskými divadly, dá se však dohledat, že jste v sedmdesátých a osmdesátých letech působil také na řadě regionálních scén. Vypíchl byste některé z nich?

No, my jsme toho s manželkou, herečkou Hanou Doulovou, tehdy dost procestovali. Nedávno jsme to počítali a stěhovali jsme se asi osmkrát. Měli jsme takové „čtyřletky“ – začínali jsme čtyřmi lety v Chebu, pak další čtyři roky v Hradci Králové, pak další čtyři roky v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, dnešním Švandově divadle, potom přišlo Národní a pak až Dejvické divadlo… po čtyřech letech vždycky.

Právě působení v Dejvickém divadle je pro mou generaci vaší asi nejznámější divadelní štací. Vy jste vlastně tuto komorní scénu spoluzakládal. Jak to bylo, šlo o spontánní akci, nebo jste to se studenty plánovali delší dobu?

V prostorech tělocvičny bývalé Sokolovny v Dejvicích (je to malinký sál, i dnes po rekonstrukci má kapacitu 140 diváků) tehdy působila skupina Jana Borny. Ta se právě stěhovala do Divadla v Dlouhé a já dostal od ředitelky Evy Měřičkové nabídku, zda bych do Dejvic nechtěl jít se svým ročníkem, který jsem vedl na DAMU. Působil jsem tenkrát už docela dlouho v Národním divadle a tak nějak nevěděl kam dál. Přišlo mi, že zůstat tam by mohlo vést k určitému stereotypu. Možná i pro mé určité tendence dělat divadlo trochu jinak jsem se se svým ročníkem rozhodl nabídku přijmout.

A vznikla z toho krásná dlouhodobá spolupráce, která je stále živá, že?

Má ideální představa o divadle, když jsem šel na školu, aby to byla komorní, malá scéna, kde budou lidi stát fronty na lístky a budou rádi chodit na představení. To se vlastně splnilo.

Ještě než se pustíme do tématu nové inscenace Kouzelné flétny, rád bych se vás zeptal na herecké zkušenosti. Zaujalo mě, že jste s hraním začal až v pozdějším věku. Nebo měl jste hereckou zkušenost už z dřívějška?

Neměl. Je sice pravda, že hlavně v oblastních divadlech, když herec onemocní, tak první, kdo zaskakuje, je režisér (smích) – představení zná a je tak nějak hned na ráně. K vlastnímu hraní jsem se mnohem později dostal úplně náhodou – dělali jsme Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky a ten mě mermomocí přemlouval, že budu hrát roli otce (bylo to pak i zfilmováno a tak dál…). No a já to udělal, což tedy byl osudový krok, protože následně se spustila lavina nabídek včetně filmových. Musím přiznat, že jako režiséra mě herectví hodně zajímalo a přitahovalo, takže to, že jsem si to mohl zkusit na vlastní kůži, vlastně nebylo špatné.

Ale to bylo až po padesátce…

Po padesátce. Navíc jak jsem následně pronikl také do filmového světa, který jsem do té doby vlastně vůbec neznal, stala se další neuvěřitelná věc – během tří let jsem se dostal do tří projektů, které se všechny dostaly na tři největší filmové festivaly na světě. Je mi to skoro až trapné…

Velké gratulace a snad není všem dnům konec!

No ona je to spíš taková kuriozita.

Pojďme nyní k opeře. Inscenace Kouzelné flétny je vaše první zkušenost ve velkém operním domě?

Jistě, někdo mi nedávno říkal, že Kouzelná flétna je dobrá opera pro začátečníky. (smích)

Ale zase ji každý zná…

O Kouzelné flétně jsem v minulosti hodně uvažoval jako o činoherní inscenaci, jak vlastně hru uchopit. Ona je totiž do značné míry neuchopitelná a to je na tom nejzábavnější. Lákalo mě to rozlousknout, ale nakonec jsem zjistil, že to rozlousknout nejde. Takže jsem o tom takto nějakou dobu uvažoval a potom jsme to udělali v Dejvicích v tom malinkém prostoru jako takovou kapesní operu jen se čtyřmi nástroji.

Pokud se nepletu, tak Emanuel Schikaneder měl v Divadle na Vídeňce pro původní nastudování také soubor složený spíše z činoherců…

Byla to zřejmě taková směs, Schikaneder sám byl především komik, ale také výborně zpíval. V souboru bylo zdatných pěvců pravděpodobně více.

Tím, že většinu zkoušek hraji v orchestřišti, neměl jsem možnost si inscenaci bohužel prohlédnout naživo, nicméně včera jsem si prohlédl videozáznam jedné z hlavních zkoušek…

To jste koukal, co? (smích)

To jsem tedy koukal! Viděl jsem tam samozřejmě odkazy od Star Treku přes Vetřelce, Strážce vesmíru až k Teletubbies a dalším. Můj dotaz je ale spíš tvůrčí – ty odkazy jsou věci, které vás zaujaly a pak jste je jako motivy volně použil v inscenaci, nebo to mělo nějaký hlubší záměr a snažil jste se vystavět takovou svého druhu post-moderní mozaiku?

My jsme v podstatě se scénografem Andrejem Ďuríkem rezignovali na to inscenaci vyložit. Podle mého názoru je největší síla Flétny – kromě hudby – divadelnost, určitá atraktivita samotné hry. Byl to za Schikanedera dost komerční projekt a s vyzněním to dost souviselo. Pak je tam také další zajímavá okolnost, že dílo vzniklo tři měsíce před Mozartovou smrtí, kdy byl již hodně nemocný, a vyplynuly další důležité souvislosti. Takže když jsme o tom takto mluvili, hledali jsme nějakou formální obdobu té dobové divadelní atraktivity. Tenkrát se třeba pro neotřelost používaly na jevišti živly jako oheň nebo voda, případně hráli drobné role pro tehdejší vídeňské publikum exotičtí černoši a podobně. To by dnes už bylo na divadle asi trochu retro… Tak jsme hledali, co tak dnes atraktivní je, a jedním z nich byl žánr sci-fi, fantasy, svět seriálů na HBO a Netflixu, že… tak to byl ten první nápad. Vlastně to nebylo jen formální, nakonec to tam vše nějak tak podivně do příběhu zapadlo. Ta záchrana, smíření, naděje skrz setkání dvou lidí, to zůstalo tak, jak to je v originále. Doufám, že výsledný tvar nebude pro publikum jen šokující, ale že opravdu bude také atraktivní.

Rozhodně ten přístup posunul vaši inscenaci neočekávaným směrem! Mě samotného včera při sledování navíc překvapilo, že mám často úsměv na rtech…

To je další věc, která mě na operní režii velmi lákala – jak moc je možné se na opeře smát? Protože my to máme v Dejvicích tak, že humor vlastně určuje charakter divadla. Velmi mě tedy zajímalo, jak je to s operou, protože tam jde člověk na představení apriori trochu vážný, vlastně s vidinou určitého zážitku „vyššího druhu“. Nic proti tomu, ale Kouzelná flétna bylo lidové divadlo a nás bavilo najít prostředky k tomu, aby se publikum uvolnilo a otevřeně se smálo.

Flétna má takové fantasy pozitivní vyznění už v základu, tak držím palce, respektive držme si palce, aby inscenace zafungovala! Rád bych se zeptal ještě na jeden prvek, kterého jsem si v inscenaci všiml – náš asistent režie Vojtěch Orenič chodí po scéně se zaječíma ušima, občas někomu pomůže, občas někomu něco přinese a podobně. Má to souvislost s filmem Muž se zaječíma ušima, na kterém jste participoval?

Ne, ty uši byly Vojtův nápad, to je Vojtova iniciativa. (smích) Je to ale velmi sympatické, dělá to hezky.

Jako hudebník mám jádro vaší tvorby zafixované s komorním divadlem. Nyní, po aktuální zkušenosti s žánrem opery, podle mnohých považovaným za určitý pomyslný vrchol scénického umění, měl byste do budoucna chuť se zase k režii opery vrátit?

Já jsem o tom zatím neuvažoval. No, muselo by to být určitě hodně „činoherní“. Moc totiž netíhnu k velké stylizaci. Divadlo, které dělám, je postavené na autenticitě herců, osobností, přímým kontaktem s publikem. Operní výraz je z podstaty stylizovaný. Nevím, co by mě lákalo, možná Hoffmannovy povídky, to je zajímavá opera a dovedu si představit, že bych k tomu našel cestu…

A co třeba Liška Bystrouška? V její režii bych si vás také dokázal představit…

Liška Bystrouška je úžasná, ale tu mám už dlouho v plánu realizovat jako činoherní inscenaci.

Moc děkuji za příjemný rozhovor i krásné odpovědi a uvidíme se na premiéře!

Foto: Marek Olbrzymek