„Je vidět, že Tanz-Toccatu psal varhanní virtuóz. Sólista splnil tento obtížný úkol bez jakýchkoliv nesnází.“

„Adagio E dur Franka Bridge v pozdně romantickém duchu našlo v Zeinlerovi citlivého interpreta, který rozezpíval jeho široké linie.“

„Koncert zakončila jedna z posledních rozsáhlých skladeb německého novoromantika, ale zároveň pěstitele barokních forem a pilného varhanního autora Maxe Regera.“

Mladý rakouský varhaník Johannes Zeinler je vítězem dvou prestižních mezinárodních varhanních soutěží v St Albans 2015 a Chartres 2018. Studoval ve Vídni, následně v Toulouse a v současné době pokračuje ve studiích na Vysoké škole hudby a divadla v Hamburku. Jako další současní mladí laureáti mezinárodních soutěží jeho generace je technicky neomylný a prošel studiem u vynikajících pedagogů Piera Damiana Perettiho, Michela Bouvarda, Jana Willema Jansena nebo Wolfganga Zerera. Je vybaven po všech stránkách pro úspěšnou mezinárodní kariéru. Možná, že by se dal očekávat temperamentnější přístup k interpretovaným skladbám, ale to závisí na jeho dalším uměleckém vývoji a lidském zrání.

Úvodní skladbou jeho programu byla velkolepá Passacaglia c moll BWV 582 Johanna Sebastiana Bacha. Dílo pochází z autorova mladšího tvůrčího období a je jediné této formy, určené pro varhany. Je srovnatelné svou monumentalitou s Ciaconou z Partity d moll pro housle sólo. Formou passacaglie je sled variací na stále se opakujícím basu. Bach vynalézavě střídá i čistě manuálové variace, ve kterých je bas pouze tušený, a přímo nezní. V závěru passacaglie se vrací k exponování basu pedálem a připojuje ještě attacca fugu se stálou protivětou na zkrácené téma passacaglie. Skladba se hrává spíš na plenový zvuk. Zeinler šel však jinou cestou. Začal ve střední dynamice a jednotlivé variace v manuálu pravidelně zvukově obměňoval, ačkoliv se dají vysledovat určité kompoziční celky několika variací dohromady. Takto monumentální výstavba dvaceti variací působila poněkud roztříštěně. Ve fuze byl její střed při přechodu na slabší manuál zvukově zeslaben, ale účinek návratu zpět na zesílený hlavní manuál sólista na kůru neodhadl. Dynamický zlom byl příliš nápadný a trochu narušil logickou výstavbu fugy.

Gabriel Fauré působil v mládí jako varhaník v Rennes a v Paříži i jako dlouholetý zástupce Camilla Saint-Saënse v kostele La Madeleine. Až ve zralém věku se stal profesorem Pařížské konzervatoře a jejím ředitelem. Ani přes své varhanické působení se kompozici pro královský nástroj nevěnoval. V devadesátých letech 19. století získal z Londýna zakázku na vytvoření scénické hudby k představení hry Maurice Maeterlincka Pelleas a Melisanda. Z ní upravil suitu pro orchestr, kterou pro varhany přepsal Louis Robilliard. Ukazují se v ní typické rysy Faurého hudby – jemná lyričnost, klidné linie a zajímavé harmonické postupy. Čtyřvětá Suita byla narejstříkována v jemných barvách. Střední dvě věty – Přadlena a Sicilienne – mohly snad ve zvuku znít výrazněji a mohla být víc zdůrazněna jejich tanečnost.

Jeden z nejvýznamnějších rakouských varhaníků 20. století a dlouholetý profesor vídeňské Akademie Anton Heiller byl velkým bachovským interpretem a spoluzakladatelem proslulých mezinárodních kurzů v holandském Haarlemu, ale také prvním sólistou Hindemithova II. varhanního koncertu. Jeho Tanz-Toccata z roku 1970 zaujme rozeklanými rytmy, obtížně hratelnými opakovanými tóny v rychlém tempu a celkovou vysokou náročností na zvládnutí notového textu. Je vidět, že skladbu psal varhanní virtuóz. Sólista splnil tento obtížný úkol bez jakýchkoliv nesnází. Jen zvukově a výrazově jako by skladbu ještě ovlivnila předchozí Faurého Suita.

U nás méně známý je Frank Bridge, učitel Benjamina Brittena. Jeho Adagio E dur je střední částí ze Tří kusů op. 63 z roku 1905. Skladba klidného tempa v pozdně romantickém duchu v základních zvukových barvách našla v Zeinlerovi citlivého interpreta, který rozezpíval její široké linie.

Koncert zakončila jedna z posledních rozsáhlých skladeb německého novoromantika, ale zároveň pěstitele barokních forem a pilného varhanního autora Maxe Regera. Jeho Fantasie a fuga d moll op. 135 z přelomu let 1914 a 1915 existuje ve dvou verzích. Stručnější byla vzápětí zveřejněna tiskem, rozšířenější – v závěru Fantasie a u dvojité fugy v závěru první z nich – mnohem později. Zeinler se rozhodl pro verzi rozšířenější, efektnější, ale i mnohomluvnější. Fantasie je kompozičně postavena na kontrastu pomalých meditativních míst a pohyblivých částí, které místy mohutně gradují. Sólista příliš zvukově neodlišil obě polohy a dynamikou velice šetřil včetně úplného začátku, který proběhl téměř nepozorovaně. První fuga pomalého tempa byla pojata až příliš volně, druhá byla po svižném začátku podle záměru autora a metronomických údajů průběžně zpomalovaná, ale možná až příliš na úkor závěrečného plenového vyznění.

Foto: Zdeněk Chrapek