Návrat k Jindřichu Feldovi a skvostný Brahms. Hradecká filharmonie opět potěšila
„Sólový nástroj Feldovu kompozici ovládá tak velkolepě a mnohovrstevnatě, že je v popředí i ve chvílích hráčova odpočinku, kdy se mohutně rozbouří doprovodné těleso.“
„Flétna v ústech a rukou Jany Jarkovské je nástrojem plným barevných zvukových odstínů a jejich kontrastů, citlivě oddělujícím jednotlivé plochy a nálady náročného opusu.“
„Královéhradecká interpretace Brahmsovy První symfonie působila jako další pokračování radostně omračujícího východočeského zázraku.“

Mám rád koncertní večery „s příběhem“, neboť ve většině případů svědčí o nápadité a promyšlené dramaturgii. Aktuální cykly předkládané posluchačům Filharmonie Hradec Králové působí v tomto ohledu takřka vzorově; člověk vůbec nemá pocit, že jejich program je sestavován nahodile či na základě jednoduchých kritérií. Znovu se o tom mohli přesvědčit ti, kteří navštívili koncert pořádaný ve čtvrtek 9. ledna.
V sále filharmonie tentokrát zazněly pouze dvě skladby, i když kdesi v pozadí se nacházela ještě jedna, jak připomnělo několik řádků programového listu, jenž je, mimochodem, v Hradci Králové návštěvníkům koncertů k dispozici zdarma. Samozřejmě, že náklady na jeho tisk je třeba zakalkulovat do ceny vstupenky, ale oceňuji, že díky takto zvolenému přístupu se dostanou k téměř všem posluchačům již na začátku večera podnětné informace, které odkryjí a vysvětlí mnohé souvislosti, o nichž třeba diváci vůbec neměli tušení nebo si jich dosud nepovšimli. Přiznám, že jsem rovněž přicházel na koncert s otázkou, proč právě tahle dvě díla, pod nimiž jsou podepsáni Jindřich Feld a Johannes Brahms, byla zvolena pro první abonentní večer v novém kalendářním roce. Stačilo letmé nahlédnutí do textu dramaturga Marka Hrubeckého a hned bylo vše jasné. I když by se daly nalézt i jiné souvislosti. Kupříkladu fakt, že šéfdirigent hradeckých filharmoniků Kaspar Zehnder, který čtvrteční koncert řídil, studoval hru na flétnu a velmi rád se tomuto nástroji dodnes věnuje i v roli interpreta – pražští posluchači mohou vzpomenout na jeho účast na skvostném komorním koncertu v rámci večerů PKF – Prague Philharmonia jen několik dnů před první „covidovou“ uzávěrou v březnu roku 2020.

Jindřich Feld, jehož sté výročí narození připadne na 19. února 2025, bezesporu patřil k nejplodnějším českým skladatelům 20. století. Působil rovněž jako pedagog, a to nejen v Československu a Česku, ale i na mnoha místech v zahraničí, významnou stopu za sebou zanechal rovněž coby spoluorganizátor hudebního dění a pracovník rozhlasu. Seznam jeho děl je úctyhodný, prim v něm hrají skladby instrumentální, i když přehlédnout nelze ani jeho kantátu-oratorium Kosmova kronika česká nebo dětskou operu Pošťácká pohádka.
Flétnový koncert (Koncert pro flétnu a smyčcový orchestr, klavír, harfu a bicí nástroje) z roku 1954 pak patří z jeho tvůrčího katalogu k dílům nejznámějším a je také spojen s reálnou legendou, dá-li se takto označit skutečnost, že prvního provedení se ujal Jean-Pierre Rampal, muž, který svým dlouholetým interpretačním úsilím flétně zajistil v koncertním životě pozici srovnatelnou s houslemi, klavírem či violoncellem. Slavného Francouze skladba devětadvacetiletého Čecha zaujala a nelze se tomu divit. Sólový nástroj kompozici ovládá tak velkolepě a mnohovrstevnatě, že je v popředí i ve chvílích hráčova odpočinku, kdy se mohutně rozbouří doprovodné těleso. Feld byl poučeným tvůrcem a syntetikem, v jednotlivých plochách díla se zřetelně odrážejí vlivy a postupy mnoha jeho předchůdců. Skladba vyniká dramatičností, útočí na posluchače svou dynamikou i mohutností, nepostrádá však ani četná odlehčená romantická vybočení, v některých úsecích jako by vybízela i k meditaci. Samozřejmě, že díky výše zmíněnému poučení z programového listu se v Largu snadněji rozpozná i využití Brahmsova motivu z jeho První symfonie, zná-li ji pozorný posluchač z dřívější zkušenosti. Ale i když mu tato souvislost unikne, vůbec to nevadí. Feldův Flétnový koncert mu připraví zážitek, jenž je intenzivní sám osobě i při „prvoplánovém“ vnímání. A trvá plných pětatřicet minut, což je rovněž v daném oboru více, než bývá obvyklé.

Náročná skladba pochopitelně vyžaduje prvotřídní a zasvěcenou sólistku. Jana Jarkovská, narozená v Jaroměři, jen kousek od Hradce Králové (hle, další „skrytá“ souvislost) předpoklady splnit náročný úkol naplnila vrchovatou měrou bez sebemenšího zaváhání. Z její interpretace vyzařuje suverénní zvládnutí techniky nástroje, přesná koordinace s doprovodným tělesem a – což je v tomto případě nezbytné – zkušenost s prováděním děl skladatelů 20. století a současných autorů. Flétna v jejích ústech a rukou je nástrojem plným barevných zvukových odstínů a jejich kontrastů, citlivě oddělujícím jednotlivé plochy a nálady náročného opusu. Zcela právem se sólistce dostalo obrovského aplausu publika a „nekonečné“ záplavy květin od jejích příznivců.

Brahms, byť nenápadně a tiše, se tedy v Hradci objevil již díky Feldovi. Jak se ale dokáže tamní orchestr vyrovnat s Brahmsem samotným? Na to jsme dostali odpověď po přestávce. Na pořad večera se dostala Symfonie č. 1 c moll op. 68, na níž Johannes Brahms, jak známo, pracoval, aby ji přivedl ke skutečné německé dokonalosti, dlouhých čtrnáct let. Pomiňme teď již naznačené (a dramaturgem Hrubeckým opět trefně připomenuté) souvislosti s odkazem velkého Beethovena, na který autor navazoval a reagoval (jde hlavně o jeho Pátou a Devátou symfonii), a soustřeďme se jen a jen na vlastní výkon královéhradecké filharmonie.
A buďme struční. To, co orchestr pod vedením Kaspara Zehndera posluchačům předvedl, bylo prací natolik poctivou a soustředěnou, že výsledek působil jako další pokračování radostně omračujícího východočeského zázraku. Nechce se mi opakovat slova, jimiž jsem se ve svých předchozích reflexích publikovaných zde v posledních dvou až třech letech snažil přiblížit jednotlivá hradecká nastudování zásadních děl světového i českého repertoáru. Brilantní interpretace Brahmsovy První symfonie tuhle řadu rozšiřuje a je skvělé, že na pódiu byly tentokrát i nahrávací mikrofony. Posoudit, jak cílevědomě na sobě regionální těleso pracuje a co a jak je schopno zvládnout a vytvořit, může díky záznamu kdokoli. I když, pravda, nic nenahradí pohled do tváří hráčů, kteří jsou si vědomi, že se podílejí na něčem velkém. A provozují již své interpretační umění s patřičným a potřebným sebevědomím. Úplně všichni. Především za tohle patří dirigentu Zehnderovi uznání. V Hradci to zkrátka dělají dobře a chytře.

Foto: archiv FHK
Příspěvky od Roman Marčák
- Královéhradečtí filharmonici jako salonní orchestr po francouzsku
- Brilantní Prokofjev Jana Mráčka a strhující Sibeliova Sedmá v Hradci Králové
- Pardubický večer s Dvořákem a vloženým Bachem (a s omluvou Petra Nouzovského)
- Královéhradecký romantický večer s excelentním Lukášem Vondráčkem
- Hradecká Symfonie radosti aneb Jak jsem chtěl sedět čelem k dirigentovi
Více z této rubriky
- Nezdolná ženská energie a obdivuhodná Špačkova virtuozita
- Královéhradečtí filharmonici jako salonní orchestr po francouzsku
- Matouš Zukal hypnotizoval Ravelem
- Závan Itálie v Olomouci. Díky Kristině Fialové a Moravským filharmonikům
- Královský ohňostroj královsky a s grácií
- Lukáš a jeho Jana
- Faun v zimě, vlídné Slovácko a rozpačitý výkon sopranistky
- Poutník Jan Amos kráčí po nových cestách opery 21. století
- Do Státní opery se vrátila primadona
- Oheň v duši, oheň v tónu. Hudba jako most mezi emocí a řádem