„Specifikem operních představení JAMU je, že studenti pod dohledem pedagogů připravují celou inscenaci sami.“

„V opeře Noemi Savkové se posluchači dostalo mnohem více mluveného slova podbarveného hudbou než zpěvu. To ovšem není kritika, naopak, výsledek působí velmi osvěžujícím dojmem.“

„Markétě Brothánkové se daří k tématu přistoupit způsobem, který nutí k zamyšlení a někdy i k pocitu zahanbení.“

Stalo se už zvykem, že Komorní opera Hudební fakulty JAMU kromě inscenací tradičních děl dává příležitost uvést na jeviště univerzitního Divadla na Orlí tituly také studentům a absolventům školy. Je tomu tak i letos, kdy mají diváci v rámci festivalu Janáček Brno možnost zhlédnout dvě krátké opery z pera Noemi Savkové a Markéty Brothánkové. Představení už za sebou mají premiéry, které se konaly 10. a 12. listopadu, až do středy 16. listopadu je možné navštívit reprízy v různých alternacích. Tato recenze se týká druhé premiéry.

Specifikem operních představení JAMU je, že studenti pod dohledem pedagogů připravují celou inscenaci sami. Nejen zpěváci a členové orchestru, ale také dirigenti, operní režiséři, scénografové a manažeři si tak v praxi vyzkoušejí, co obnáší jejich budoucí povolání. V prvé řadě se tak sluší všem studentům i jejich pedagogům poblahopřát, protože letošní představení si drží vysokou úroveň nasazenou v minulých sezónách a v mnohých aspektech si nezadá s inscenacemi profesionálních scén.

Oběma operami se prolíná jediné téma, a sice bloudění člověka životem, hledání blízkosti druhého a zároveň smyslu a naplnění vlastní existence ve zdánlivě nesmyslném řádu světa.

Noemi Savková: J. A. K. z Labyrintu

Autorka prvního titulu je absolventkou skladatelské třídy Iva Medka, nyní pokračuje ve studiu v doktorském programu Kompozice a teorie kompozice. Kromě hudby napsala i libreto opery, v němž čerpá z knihy Jana Amose Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Režie se ujal Vladimír John, který momentálně studuje operní režii ve třídě Aleny Vaňákové a kromě toho také zpěv u Paola de Napoliho ve Florencii. Orchestr složený ze studentů dirigoval Matěj Voda.

V programu k opeře se uvádí, že J. A. K. z Labyrintu se pohybuje na pomezí číslované opery a oratoria. Přiléhavější by ale možná bylo označení singspiel či kombinace opery a melodramu. Významnou úlohu totiž hraje mluvená herecká akce a konečný dojem je ten, že se posluchači dostalo mnohem více mluveného (a křičeného) slova podbarveného hudbou než zpěvu. To ovšem není kritika, naopak, výsledek působí velmi osvěžujícím dojmem.

Děj sleduje zjednodušenou kostru Komenského knihy a je orámován reprodukovanou citací úryvků úvodní a závěrečné části Labyrintu světa a ráje srdce. Hlavní postava, Poutník (Pavel Janečka), chce najít místo ve světě, kde by byl spokojený, přičemž ho doprovázejí samozvaní rádci Mámení (Bedřiška Ponížilová) a Všudybud (Filip Bula, j. h.). Podobně jako u Komenského i zde Poutník postupně zkoumá různé oblasti lidského života a je zklamán, že chaos a neřády, které vidí, jsou v příkrém rozporu s tím, co se mu jeho průvodci snaží předestřít jako správné a chvályhodné.

Jednotlivé scény jsou aktualizované, aby byly přístupnější současnému divákovi. Poutník tak postupně prochází oblastí lékařství, školství, řemesla, politiky a jídla. Autorka ke zdůraznění absurdity jednotlivých scén a k zobrazení rozporu záměrů s realitou používá recitaci úředních formulací a vyprázdněných hesel v kontrastu se ztřeštěnou, někdy až násilnou hereckou akcí. Poutník a jeho průvodci naopak komunikují Komenského jazykem.

Hudba je nápaditá a rozmanitá, autorka v programu píše i o záměrném „labyrintu hudebních klišé“, což je zřetelně patrné například ve scéně s politiky, kterou podbarvuje téměř reklamní hudba, ale částečně i v recitativech zahajovaných po barokním způsobu cembalem. Trochu paradoxně ale dojem z hudby zůstává poněkud v pozadí oproti dění na jevišti, celkově působí mnohem spíše jako filmová hudba, která má diváka určitým způsobem naladit, než že by sama byla zamýšlena jako aktivní tvůrce děje.

Celkový dojem z opery je příznivý, i když trochu rozporuplný. Nejlépe funguje v poloze frašky v jednotlivých obrazech, kdy představitelé mluvených rolí (studenti Ateliéru činoherní herectví Divadelní fakulty JAMU Ondřej Dvořáček, Josef Kostka, Michal Busta a Vojtěch Obdržálek) přiváděli publikum k slzám smíchu. Scéna politiků pojatá jako absurdní módní přehlídka či „orgie“ spojené s přednášením receptů na delikatesní jídla je nezapomenutelná, a přitom nikoli samoúčelná. Zde se autorce podařilo přesvědčivě vystihnout onen labyrint, z něhož musíme hledat východisko. Samotný závěr opery, návrat do srdce, k Bohu, kdy Poutníka hlas shůry zavolá: „Navrať se!“, bohužel nevyznívá tak působivě, jak by mohl. Je docela obtížné určit, čím to je. Možná je to příliš rychlým přechodem z frašky do meditativního ticha. Osobně si myslím, že uškodilo i rozhodnutí střídat v textu přímé citace z Komenského textu s běžnou mluvou. V kontrastu se snadno srozumitelnými mluvenými scénami působily zpívané texty podle Komenského příliš uměle, náročné pěvecké party navíc občas trochu nešťastně ztěžovaly porozumění jednotlivým slovům. Ačkoli Komenského jazyk je sám o sobě nádherný a zaslouží si být nejen čten, ale i slyšen, v kontextu záměru aktualizovat dílo pro současného diváka nedokázal zprostředkovat tak silné emoce, jak si jistě autorka přála. Přesto se jedná o zajímavé dílo, které rozhodně stojí za zhlédnutí.

Markéta Brothánková: Kalvárie

Markéta Brothánková absolvovala brněnskou konzervatoř ve třídách Tomáše Pálky a Radima Bednaříka a JAMU ve třídě Martina Smolky. Její opera Kalvárie je inspirována čtrnácti zastaveními křížové cesty, přičemž příběh Ježíšova obětování je v náznacích rozdělen do vyprávění o dvou rozbitých rodinách.

Libreto ve spolupráci se skladatelkou napsal Marek Řihák, který operu také režíroval. Marek Řihák je studentem operní režie ve třídě Václava Málka a kromě toho studuje také na Fakultě chemické VUT. Taktovky se chopil Marek Madeja, student dirigování orchestru ve třídě Jana Zbavitele.

Oproti Labyrintu je Kalvárie přemýšlivější, a přestože i zde autorka občas přistupuje k nadsázce s prvky absurdní komiky, celkový dojem je mnohem tísnivější a znepokojivější. Ústředním motivem je odcizenost vnímání světa přes obrazovku chytrého telefonu, blízkost, a zároveň nepřekonatelná vzdálenost lidí komunikujících přes textové aplikace. Ačkoli právě tematizace sociálních médií a jejich nebezpečí se v poslední době stala pro mladou generaci tvůrců typická a občas hrozí, že podobné výstrahy upadnou do banality, Markétě Brothánkové se daří k problému přistoupit způsobem, který nutí k zamyšlení a někdy i k pocitu zahanbení nad lehkostí, s níž kvůli domnělé vševědoucnosti načerpané z nekonečného toku informací odsuzujeme druhé.

Hlavními postavami příběhu jsou tři mladí lidé – vlastně bychom je mohli označit populárním termínem „influenceři“: Klára (Karolína Pohanková), která natáčí videa o líčení, asi aby měla kam utéct od tíživé situace doma – otec jí zemřel, strýc (Jan Šmatera, j. h.) umírá na rakovinu a matka (Laura Uhorskaiová) ze zoufalství pije; její přítel Tomáš (Peter Gáč), který natáčí riskantní kaskadérská videa, aby vybral peníze potřebné na léčbu své matky; a Anyka (Veronika Zaplatilová), Tomášova sestra, která se rodině odcizila – zřejmě proto, že matka se o ni a o Tomáše v dětství příliš nestarala – a nyní se proslavila jako modelka, zpěvačka a „fitness girl“. Dějem prochází ještě Klářin nevidomý bratr Benedikt (Simeon Hána), který našel smysl ve zbožnosti a působí tu jako jediný skutečně vidoucí mezi nešťastnými a zmateně se potácejícími lidmi. Důležitou roli hraje i kolektivní postava přihlížejících, kteří vnímají svět kolem především skrze zprávy a sociální sítě.

Nevtíravou symboliku děje podporuje jednak jednoduchá scéna s filmovou projekcí v pozadí a jednak hudba. Autorka se nebojí různých postupů, střídají se minimalistické plochy, názvuky lidové hudby i nepříjemné klastry. Díky hudbě se také daří děj místy odlehčit, velmi nápaditá a vtipná je například ptačí zvukomalba slova Twitter. Silný účinek mají i scény, kdy se pomocí zpěvu a hudby před divákem navenek objevují skutečnosti, o kterých za běžných okolností nevíme – titulky zpráv, které si jednotliví lidé zrovna čtou, soukromé zprávy; nebo které už ani nevnímáme – například všudypřítomná reklama. Jediné, co opeře trochu škodí, je poněkud neucelené libreto. V programu se píše, že bylo upraveno, pravděpodobně ho autoři zkrátili. Z mého pohledu tím uškodili soudržnosti celku v tom smyslu, že některé postavy nedostaly tolik prostoru, kolik by si možná zasloužily, a například postava strýce působila v celkovém kontextu nadbytečně.

Na závěr bych ještě chtěla vyzdvihnout výkony zpěváků, dirigentů i orchestru, který si s obtížnými party poradil na výbornou. Velkou gratulaci si zaslouží i práce scénografů a kostymérů. Obdiv patří režisérům, k jejichž práci mám jen dvě výhrady, které jsou ale obecnější nemocí brněnských operních inscenací poslední doby. Jednak je to situace, kdy se v textu odehrává něco zcela jiného než na scéně – například je-li první věta opery „Co to čteš?“, a postava přitom zcela zjevně nečte, působí to rušivě; a jednak je to strach z nehybnosti, kdy se režisér snaží vyplnit jeviště akcí, která neodpovídá hudbě. Myslím, že by vůbec nevadilo místy pohyb úplně zastavit a nechat diváka daný okamžik o to silněji prožít. Jinak se oba režiséři svého úkolu zhostili skutečně výborně, za použití minimálních prostředků dokázali plasticky vykreslit děj a i nápadité pohybové vedení zpěváků pomohlo dotvořit jednotlivé postavy.

*******

———-

Foto: z premiéry 10.11. / Marek Olbrzymek