„Při realizaci dlouhodobého projektu firmy Naxos přišla řada na Pavla Vranického.“

„Roman Perucki působí neobyčejně sympatickým dojmem a dokáže navázat s posluchači hřejivý lidský kontakt.“

„Proč pro jednou nedat přednost vkusné, duši očišťující a prospěšné zábavě?“

Může být koncert klasické hudby vtipný? Váháte-li s odpovědí, pak jste určitě nebyli na jednom ze dvou večerů, které v tomto týdnu pořádala Komorní filharmonie Pardubice. Posluchači odcházeli ze Sukovy síně Domu hudby v opravdu dobré náladě, které dokonce předcházely salvy smíchu. Chcete-li vědět, co je vyvolalo, čtěte dál.

Pardubický orchestr připravil své únorové koncerty pod názvem Češi opět ve Vídni. Hlavní část programu totiž tvořila dvě díla Pavla Vranického, současníka Mozartova a jednoho z nejvýznamnějších symfoniků působících v metropoli rakouského mocnářství ve druhé polovině 18. století. Vranický přišel do Vídně ze své rodné Moravy ve svých dvaceti letech a výčet jeho děl je impozantní. Přirozeně navázal na tvorbu Josepha Haydna i Wolfganga Amadea Mozarta a výrazně pomohl předznamenat vývoj dovršený vzápětí Ludwigem van Beethovenem. Je tedy logické, že po předchozích nahrávkách skladeb Leopolda Koželuha přišla nyní při realizaci dlouhodobého projektu firmy Naxos Češi ve Vídni, zachycujících nesmazatelnou stopu našich geniálních hudebních tvůrců, řada právě na Vranického. A Komorní filharmonie Pardubice, vedená pro tento účel taktovkou Marka Štilce, se k úkolu postavila vskutku velkoryse. V období loňského lockdownu vznikly hned tři kompaktní disky, zachycující Pavla Vranického jako skladatele srovnatelného s největšími velikány tehdejší doby. Křest nových nahrávek byl součástí pardubických koncertů.

Jak už bylo uvedeno, v průběhu večera zazněly pouze dvě Vranického skladby. I tato malá „ochutnávka“ však zapůsobila pozoruhodně a není divu, že mnozí z posluchačů využili hned na místě možnost zakoupit si sadu CD, díky nimž se s Vranickým mohou seznámit mnohem hlouběji. Hned úvodní Předehra Mitgefühl představí autora jako tvůrce s velkou invencí, umně střídajícího hudební výrazy a kontrasty. Na poměrně krátké ploše zaslechneme ozvuky rokokové jemnosti i hutné dynamiky, formálně už připomínající Beethovena. Marek Štilec se samozřejmě mohl opřít o velkou zkušenost orchestru, pro nějž je vídeňská klasika první položkou v popisu jeho práce. Hráči dobře vědí, jak s touhle muzikou naložit, co zdůraznit a kde ubrat. Výsledkem je famózní a nezaměnitelný zvuk, propracovávaný v Pardubicích více než půl století.

Dramaturgie však vzápětí ukročila stranou a jako druhou skladbu zařadila do programu dílo o několik desítek let mladší. S německým skladatelem Josephem Gabrielem Rheinbergerem se setkávají především návštěvníci varhanních recitálů. Příležitostí vyslechnout si jeho Koncert pro varhany a orchestr č. 1 F dur však není dnes zase tak mnoho. Pardubickému publiku se jí dostalo, a především je nutno ocenit, že v prvotřídní podobě. K varhannímu pultu totiž zasedl Roman Perucki, přední polský sólista ve hře na královský nástroj a všestranný organizátor hudebního života v Pomořansku. Jeho strhující výkon a dokonalá souhra s doprovázejícím orchestrem opět přesvědčily o vysoké úrovni interpretačního umění v zemi našich severních sousedů, tak blízké, a přece v Česku zatím stále ještě pohříchu poměrně málo známé. Perucki navíc působí neobyčejně sympatickým dojmem a dokáže navázat s posluchači hřejivý lidský kontakt. Nebylo divu, že auditorium v Pardubicích si od něj vyžádalo hned dva přídavky.

Po důvěrně známé Předehře Coriolan op. 62 Ludwiga van Beethovena, s níž si dirigent Marek Štilec vyhrál do nejmenších detailů, a nabídl tak možnost zajímavého srovnání s hlavním protagonistou programu, přišel největší „bonbónek“ večera. Že půjde o něco neobvyklého, napovědělo už o přestávce rozestavění šesti pultíků na dvě schodiště Sukovy síně. K nim se postavily flétnistky a hráči na hoboje a klarinety. Spolu s orchestrem se všichni dali do provedení Sinfonie con Echo P 22 Pavla Vranického, opět díla nesmírně vřelého a tentokrát i plného skvělých efektů. Jak jinak charakterizovat skutečnou symfonii s ozvěnou? Dispozice sálu podtrhla účinnost zamýšlených hudebních „kulišáren“ opravdu velkolepě a hráče to vyloženě bavilo. Ale pozor, na druhou větu skladby se vyčleněné sexteto vrátilo na pódium a vše jako by už mělo probíhat v obvyklých kolejích. Vranický opět přesvědčil svou nespoutanou invencí a vršením nápadů, když tu náhle začal v orchestru šrumec. A někteří z hráčů (nejprve dvojice klarinetistů a hned za nimi koncertní mistr!) začali svá místa opouštět…

Nešlo samozřejmě nevzpomenout na slavnou Haydnovu Symfonii Na odchodnou, Vranický však šel ještě dál a Marek Štilec jeho žert zinscenoval do úplné frašky, nepostrádající však nadhled a grácii. Na konci půvabného odcházení totiž zůstane s dirigentem toliko vystrašená tympanistka a té nezbyde než otevřít dveře do varhan a schovat se v jejich útrobách… Cecile Boiffin sehrála svoji úlohu přímo s hereckou virtuozitou a publikum se nestačilo divit. Upřímný smích a dlouhotrvající potlesk byly krásnou tečkou za vydařeným pardubickým večerem. Ten mohl s ohledem na serióznost nahrávacího projektu pro Naxos vyznít suše akademicky, ale proč pro jednou nedat přednost vkusné, duši očišťující a prospěšné zábavě? Rádi zdviháme palec nahoru.

*******

Foto: František Renza