KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Nejlepší hudba k animovanému filmu 19. století. Další z odstínů Pražského jara english

„S postupujícím večerem narůstala míra hudebního humoru vklíněného do jednotlivých skladeb.“

„Interpreti se dokázali se udržet na velice vysoké úrovni intonační čistoty; o to lépe pak mohly vyznít Rejchovy zvukové experimenty s kombinacemi nástrojových rejstříků.“

„Vůdcem nadšení byl Kossenko, jenž intepretaci pozvedal svým entuziasmem.“ 

Jméno Antonína Rejchy bývá spojováno především s jeho dechovými kvintety. Francouzský dirigent a flétnista Alexis Kossenko však na Pražské jaro přivezl jeho méně hranou komorní hudbu pro smyčcové uskupení, jemuž vévodí flétna. Ještě více než tato Rejchova díla však v nedělní podvečer v Anežském klášteře překvapila kompozice Rejchova žáka Eugèna Walckierse.

Od „velké české čtyřky“, kterou se hemží současné koncerty, jsme si tentokrát odskočili k dalšímu českému skladateli, jenž značně ovlivnil zahraniční kompoziční svět, a to dokonce do té míry, že si jej Francouzi někdy přivlastňují jako svého skladatele. Důvod je jasný: v Paříži prožil Antonín Rejcha posledních třicet let svého života a jako pedagog na Pařížské konzervatoři vychoval řadu významných skladatelů. Jako zdatný flétnista pak proslul svými skladbami pro dechové nástroje a konkrétně flétnu prosazoval i do dalších komorních uskupení. To odráží i chytře vymyšlená dramaturgie pražskojarního koncertu, jehož programem nás flétna provedla jako dominantní nástroj. Celistvost večera však nezajistila pouze flétna – o programovou jednotu se postaral i výběr skladatelů. V první polovině Antonín Rejcha, ve druhé pak jeho žák, dnes již téměř neznámý Eugène Walckiers, jenž z hudby svého učitele značně čerpá. Konkrétní výběr jejich skladeb byl koncipován tak, aby byla zajištěna dostatečná repertoárová pestrost (kvartet, trio a sextet různého charakteru a forem); s postupujícím večerem navíc narůstala míra hudebního humoru vklíněného do jednotlivých skladeb.

Z Rejchova zmíněného pařížského období pochází Kvartet pro flétnu, housle, violu a violoncello, č. 6, poslední z kvartetního cyklu op. 98, který Alexis Kossenko vybral jako důstojný úvod. Přestože nám nehrál ustálený soubor, je znát, že spolu Alexis Kossenko (flétna), Daniel Sepec (housle), Delphine Grimbert (viola) a Christophe Coin (violoncello) nehrají poprvé. Již od počátku byla znatelná příkladná souhra a společná práce s vedením frází a agogikou, a to nejen při homofonních úsecích, ale také při fugách, jejichž polyfonii soubor dokázal nejen obsáhnout tak, aby všechny doby přesně „zařezávaly“ a fráze měly potřebný tah, ale zároveň celé plochy spoluprožil. Jediná místa, u kterých jsem se pozastavila s otázkou, zda kvarteto své interpretaci skutečně věří, byly pauzy. Zvláště ve druhé větě (popřípadě pak ve třetí před nástupem fugy) se pauzy staly až jakýmsi rušivým elementem, který kouskoval hudební proud – ticho tu nehrálo, nepřeneslo do další fráze, spíše působilo jako možnost pro interprety na chvíli pustit smyčec. Těchto míst však bylo naštěstí málo; významem a celkovým vyzněním je daleko převýšily rychlejší a dramatičtější části, ve kterých hráči (a především flétnista) mohli ukázat své hráčské schopnosti.

Zatímco v Kvartetu – byť se Rejcha hodně snažil o zrovnoprávnění hlasů – jasně dominovala flétna, kterou Rejcha nahradil part prvních houslí obvyklé sestavy smyčcového kvarteta, 18 variací a fantazie na Mozartovo téma pro flétnu, housle a violoncello dalo velký prostor pro zviditelnění se i ostatním nástrojům. Jejich hráči se poprali s přehledem i s těmi nejvirtuóznějšími variacemi, jímž se dostalo velice precizního samostatného i společného nastudování, přestože bylo znát, že hráči bojují s rozlaďováním svých dobových nástrojů. Dokázali se však udržet na velice vysoké úrovni intonační čistoty; o to lépe pak mohly vyznít Rejchovy zvukové experimenty s kombinacemi nástrojových rejstříků, v nichž interpreti (stejně jako posluchači) našli evidentně velké zalíbení.

Tyto variace na téma Mozartovy kavatiny Se vuol ballareFigarovy svatby, ve kterých Rejcha plně uplatnil svou schopnost pro dramatické vyjádření děje/atmosféry, nás postupně přenesly do operního světa, na jehož vlně se nesla i druhá polovina koncertu. Ani v tomto případě se však nejednalo o na první pohled dílo s programním podtextem, vždyť název Sextet pro flétnu, smyčcové kvarteto a kontrabas zní tak obyčejně… Skladba byla ale vše, jenom ne obyčejná. Její tvůrce Eugène Walckiers, francouzský skladatel a flétnista o jednu generaci mladší než Rejcha, dokonce proslul humorem, který vtiskl svým dílům. Dnes je však Walckiersovo dílo téměř zapomenuto a o jeho renesanci se v poslední době stará právě Alexis Kossenko, který mj. jeho Sextet (v podobném obsazení, jako bylo to nedělní) dokonce nahrál. Kossenko Walckierse při svém krátkém proslovu po přestávce koncertu označil za „cartoon composer“, v překladu tedy za „skladatele hudby k animovaným filmům“, a jeho Sextet za operu pro komorní soubor. Posluchač mu brzy dal za pravdu: v komorním repertoáru této doby málokdy najdeme skladbu s takovým množstvím dramatických zvratů, tolik vzájemně hudebně kontrastních ploch z hlediska nejen tempa a dynamiky, ale také způsobů hry, charakteru, témbru a sazby. To celé při méně než půlhodinové stopáži. A soubor, který se v první polovině koncertu zdál posluchači místy možná až chladný, nyní rozlil po sále teplo měkkosti tónů, podpořených basovou linkou kontrabasu (ten je od Walckierse předepsán ad libitum, ale Kossenko jej zařadil a dobře udělal). Původní kvartet posílený o Charlotte Spruit (housle) a Michaëla Chanua (kontrabas) se nyní plně vložil do dramatického děje a začal vyprávět příběh, ve kterém hrálo dokonce i to ticho. Vůdcem nadšení pak byl jistojistě Kossenko, jenž intepretaci ještě pozvedal svým entuziasmem a úsměvy při očividně oblíbených místech, do nichž Walckiers vpletl nitky hudební legrace; divák se ani nemusel příliš snažit k evokování představy animované komedie. 

Dostalo se nám velice pestrého večera, který na základě chytře postavené dramaturgie představil méně známá díla, v nichž posluchači objevili kompoziční um i témbrové a harmonické experimenty v rámci hudby 19. století. Zpestřením se stal dramatický prvek a humor, který s sebou přinesla programně zaměřená hudba Eugèna Walckierse. To vše v mimořádném podání světově ceněných kapacit ve hře na dobové nástroje, lemovaném nakažlivým nadšením Alexise Kossenka.

******

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý

Kateřina Pincová

Kateřina Pincová

Muzikoložka, publicistka, skladatelka

Po absolvování anglického gymnázia, kdy se také intenzivně věnovala hře na klavír, se vydala na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Zatímco obor anglistika-amerikanistika opustila po dokončení bakalářského stupně, hudební vědou, kde se centrem jejího zájmu stala hudba 18. století v českých zemích, proplula až k magisterskému titulu. Mezitím si svá studia ještě stihla zpestřit roční stáží na Trinity College v Dublinu. Protože ji však stále více poháněla touha proniknout hluboko do zákonitostí hudebních struktur a nové poznatky uplatnit v praxi, začala se na Pražské konzervatoři věnovat kompozici. Studium nakonec dokončila i se dvěma dětmi. Nyní se po mateřské dovolené znovu naplno vrací ke svému oboru; věnuje se psaní textů do koncertních brožur, odborné editaci, hudební publicistice a příležitostně i činnosti muzikologické (příprava not pro natáčení ČRo, odborné edice) či kompoziční. Kromě celoživotní lásky k hudbě oplývá též vášní pro lyžování a latinskoamerické tance.



Příspěvky od Kateřina Pincová



Více z této rubriky