„Joseph Puschmann po sobě zanechal mnoho chrámových, instrumentálních i vokálních, plných života a emocí, expresivní harmonie a chromatiky, smyslu pro humor i dramatičnost.“

„Soubor Musica figuralis je souborem dobových smyčcových nástrojů, doplněných o dvojice barokních fléten, fagot, dva lesní rohy, dvě clariny a tympány za spolupráce continua, na které Marek Čermák hraje a od kterého diriguje.“

„Violista Martin Stupka překvapil zasněným měkkým tónem violy, který se překvapivě dobře nesl, dal skladbě nadhled a virtuozitu, kterou předváděl s lehkostí a muzikantským espritem.“

Olomoucké barokní slavnosti prožívají svůj už jedenáctý ročník a letos trvají od 7. července do 9. září. Jejich koncerty se konají v krásných sálech, o kterých by se veřejnost jinak jen s obtížemi dozvěděla. Je to ideální propojení hudby, výtvarného umění a architektury, spadající právě do doby rozkvětu Olomouce, období baroka. V úterý 25. července se konal koncert ve Slavnostním sále Klášterní Hradisko, který je součástí Vojenské nemocnice. Impozantní areál má neobyčejný barokní sál, v němž autenticky zazněla hudba zapomenutého kapelníka olomoucké katedrály Josepha Puschmanna. Hrál soubor Musica figuralis s dirigentem Markem Čermákem a sólistou na violu byl Martin Stupka.

Joseph Puschmann, odchovanec brněnských augustiniánů, působil v Olomouci jako kapelník katedrály od roku 1777 a zanechal po sobě mnoho chrámových, instrumentálních i vokálních skladeb. Díla duchovního rázu máme možná spojena s celkovou umírněností a odměřeností, ta jeho však byla plná života, emocí, expresivní harmonie a chromatiky, smyslu pro humor i dramatičnosti. Skladby jsou dochované v mnoha evropských sbírkách, tohoto večera zazněla díla z kostela sv. Bartoloměje v Pelhřimově a ze sbírky premonstrátů v Nové Říši.

Dirigent Marek Čermák, který se specializuje na interpretaci barokní a klasicistní hudby osmnáctého a devatenáctého století, usiluje o její pravdivé pojetí a vkládá do ní specifickou emoční estetiku a staví ji pečlivě po dramatické stránce. Soubor Musica figuralis, který založil, je souborem dobových smyčcových nástrojů, doplněných o dvojice barokních fléten, fagot, dva lesní rohy, dvě clariny a tympány za spolupráce continua, na které Marek Čermák hraje a od kterého diriguje.

Posluchači v plně obsazeném sále s napětím sledovali skladby překypující energií, překvapivými dynamickými i rytmickými zvraty, plné kontrastů, melodických nápadů a instrumentálních barev. Nejprve zaznělo Quatro Gradualia Solenniore – jednovětá Sinfonia IV. C dur, která se dochovala v archivu kostela v Pelhřimově. Slavnostní charakter odkazuje, že zřejmě šlo o slavnostní vstupní intrádu – a takto ji také dirigent pojal.

Atraktivním číslem programu byl následující Violový koncert C dur, který se dochoval v archivu v Nové Říši. Spolu s Musicou figuralis ho přednesl violista Martin Stupka; překvapil zasněným měkkým tónem violy, který se překvapivě dobře nesl. V části Allegro maestoso byla viola občas součástí orchestru, aby se z něho za chvíli „vyloupla“ do sólového projevu. Část Cantabile přinesla zajímavou melodii a v Rondu byly virtuózní části nejprve podepřené orchestrem, nechyběla ale exhibice a capella, která prověřila umělcovu technickou vyspělost a muzikalitu. Překvapivé pauzy, které následovaly vpády ve forte a v dechberoucím tempu, dávaly skladbě dramatičnost. Sólista dal skladbě nadhled a virtuozitu, kterou předváděl s lehkostí a muzikantským espritem.

Po přestávce zazněla Puschmannova Symfonie B dur, ve které nebyly obsazeny clariny. Nejprve Allegro con spirito s efektním úvodem a následným rychlým pohybem ve fortissimu, pak měkké a sladké Adagio s vemlouvavou melodií v prvních houslích, kterou s vervou přednesl primárius Vojtěch Zajíc, člen Janáčkovy filharmonie Ostrava. Pak taneční a rozevláté Menuetto s laškovným pizzicatem a s pomalou a klidnou částí a následné Menuetto – Finale s dynamickými vlnami a s explozivní energií. Poslední část Presto ještě navyšovala tempo accelerandem a naléhavost umocňovala údernými akordy, aby občas na chvíli tento rytmický vír ztišila něžná část až neurvale přerušená další dynamickou a rytmickou explozí. Obdiv patří dvěma razantním a neobvykle čistým lesním rohům i všem smyčcovým nástrojům, hráčům, kteří tento rytmický „masakr“ ustáli.

Poslední skladbou – na závěr opět v plném obsazení – byla Symfonie C dur s rytmickým předpisem Allegro assai. Před skladbou promluvil dirigent o významu skladby, o které je přesvědčen, že je výrazem autorova smyslu pro dramatičnost i pro humor. Má jít o souboj dvou entit, ďábla a věřícího člověka, o dialog, ve kterém se hádají dva hudební přístupy. Dramatické části proti něžné, vroucí melodice, neustálé střídání a soupeření, které ústí do rychlého, expresivního závěru. Kdo v tom souboji vyhrál? Určitě soubor Musica figuralis, který zvládl vražedné tempo bez zaváhání a v euforii, dokreslené průraznými fanfárami clarin a tympánů.

Obecenstvo bylo nadšené. Soubor ještě přidal závěr třetí části Rondo z Violového koncertu C dur. Publikum si tak ještě užilo sólistu Martina Stupku a koncert končil v propojení emocí publika i souboru. Přispělo jistě i krásné prostředí sálu s dobrou akustikou a vědomí výjimečnosti akce.

Foto: Panda foto