„Dílo má poněkud problematický námět a libreto, ale obsahuje mimořádně zajímavou hudbu.“

„Nejen Živný, ale právě sám Janáček napsal značně autobiografickou operu.“

„Nekvasil s Dvořákem dokázali příběh vyprávět tak, že hudba může vyniknout. Našli rozumnou cestu, jak nesoulad potlačit.“

Národní divadlo moravskoslezské je teprve druhým na světě, které nastudovalo všechny Janáčkovy opery. Tou poslední, která scházela, byl Osud, uvedený v Ostravě letos na podzim. Je logické, že soubor s inscenací přijel hostovat na festival Janáček Brno 2018, a je logické, že v té souvislosti dostal od Nadace Leoše Janáčka medaili. Sobotní představení bylo pro režiséra Jiřího Nekvasila, scénografa Daniela Dvořáka i dirigenta Jakuba Kleckera úspěchem, dokonce svého druhu triumfem.

V 99. roce existence ostravskému divadlu za pozornost dílu skladatele, který z regionu pocházel a také tam zemřel, ocenění rozhodně sluší. Přijet s ostravskou inscenací do města, kde Janáček žil, jehož operní soubor završil poznání všech jeho oper už dávno a většinu z nich inscenoval už mnohokrát, není však nošením sov do Atén. Osud totiž patří k minimálně uváděným operám Leoše Janáčka. I v Brně. Není proto divu, že nové nastudování vzbuzovalo zvědavost. Ve výsledku je víc než uspokojivé, zejména ve světle skutečnosti, že tato opera platila zatím za těžko inscenovatelnou. Ostravský Osud potvrzuje, že dílo má poněkud problematický námět a libreto, ale že obsahuje mimořádně zajímavou hudbu. To je nesoulad, který byl kupodivu za Janáčkova života nastaven při odmítání díla divadly spíše opačně: Zajímavý civilní námět provázela hudba, kterou sólisté nechtěli zpívat, protože by si prý hlasově ublížili… To už dnes neplatí. A Nekvasil s Dvořákem dokázali příběh znázornit a vyprávět tak, že hudba může vyniknout. Našli rozumnou cestu, jak nesoulad potlačit.

Skladatel Živný se v Luhačovicích setkává s Mílou Válkovou. Vychází najevo, že ho nezradila, ale že za skončení jejich dřívějšího vztahu mohla Mílina matka. Živný s Mílou se rozhodnou žít spolu a vychovávat svého syna. Šílená matka, která s nimi sdílí byt, se však jednoho dne vrhá z okna a Mílu strhne bohužel s sebou. Živný je stíhán strašným osudem… Komponuje operu. Před studenty na konzervatoři přiznává, že jde o autobiografické dílo, které zůstane však zřejmě nedokončeno…

Je zřetelné – a ostravská inscenace to podtrhuje – že nejen jeho Živný, ale právě sám Janáček napsal značně autobiografickou operu. Vždyť prožíval několikaleté, v Luhačovicích počaté poblouznění Kamilou Urválkovou… Možná právě v tom spočívá problém jeho čtvrté opery – rozpor mezi silnou, prožitou hudbou a divadelně obtížně realizovatelným, nekriticky posuzovaným příběhem podchyceným ve veršovaném libretu Fedorou Bartošovou. Janáček na Osudu pracoval delší dobu, vznikly postupně různé verze. Od roku 1907 marně po několik let usiloval o uvedení opery v Praze, ostatně stejně jako v případě Její pastorkyně. Tu nakonec Národní divadlo vzalo na milost. Osud však za jeho života skutečně zůstal neproveden.

Dílu nyní pomáhá jeho realistická vizuální podoba, daná na prvním místě kostýmy Simony Rybákové a pak i Dvořákovou scénou. Opravdový začátek dvacátého století. Opravdové Luhačovice v prvním dějství. Opravdové domácí prostředí v druhém. Opravdoví studenti o pár let později v dějství třetím. Pomáhá i Nekvasilova režie, nevzdalující se kontaktu se skutečností. Společné uchopení díla v divadelní nadsázce, v operní stylizaci, ale nikoli nereálné. Fungující.

V paměti je pražská inscenace Roberta Wilsona, výstřední ve své odtažité sošnosti. Americký výtvarník a režisér prohlašoval, že Janáčkovu všemi problematizovanou operu Osud inscenovat lze a že jeho způsobu práce právě její „zvláštnost“ vyhovuje. Ano, našel tehdy klíč. Výtvarný. Abstraktní inscenace působila sugestivně až přízračně, k Janáčkově hudbě Wilsonovo vidění, i když bylo z jiného světa, paradoxně pasovalo. Ukazuje se však, že i šikovně uchopené realističtější pojetí je možným klíčem. Režijním. Přirozenějším a bližším. Lepším. A ostravské inscenaci pomáhá i Kleckerovo hudební nastudování, nevyhrocené, ale dostatečně dramatické, vystihující dobové zakotvení i tušené novátorství Janáčkovy invence. Hudební vyznění orchestrem a sborem Národního divadla moravskoslezského při hostování v Brně víc než dostatečně podpořené.  

První dějství odehrávající se v mondénních Luhačovicích je kaleidoskopem – a s epizodami různých postav je nejproblematičtější. Druhé je tragickým intermezzem. Utkví v paměti nezapomenutelným hudebním motivem spojeným v dramatickém výstupu Míliny matky se slovem fatum – osud, ale i větou malého chlapce „Mami! Víš, co je láska?“ Třetí dějství přichází s hudebně působivou sborovou scénou na pozadí bouře a s výrazným dlouhým monologem Živného. To už je opravdový Janáček. Výjev ze současnosti, jako později ve Věci Makropulos. Živného výstup střídá klidnější retrospektivní polohy, v kterých už probleskne pozdější melodika z Bystroušky, a vypjaté okamžiky, v nichž jakoby už roste základ vysoce vzrušených zpovědí vězňů v Mrtvého domu. Tenorista Martin Šrejma zde na svém maximu dosáhl k velkým dramatickým momentům a zdařile vygradovaným a hlasově přesvědčivým výstupem dodal opeře vrchol. Veronika Holbová mu byla předtím adekvátní partnerkou, Petra Alvarez Šimková na krátké ploše ztvárnila matku sugestivně. V dalších rolích výrazně zaujal mimořádně znělým hlasem a krásnou dikcí mladý barytonista Lukáš Bařák.

Janáčkův Osud je v Ostravě do určité míry rehabilitován. Jeho civilní příběh, v podstatě veristický, trochu bizarní, se sice vzpírá bezvýhradnému přijetí a pocitu plné věrohodnosti, jeho text je komplikovaný. Neobratně koncipované libreto však přesto nepostrádá některé momenty, vycházející vstříc Janáčkově zkratkovitému, někdy i úsečnému hudebnímu myšlení. Radili mu, že by musel libreto proměnit a zkomponovat operu asi znovu. To neudělal. Hudebně jde tedy o zakonzervovaný doklad stavu jeho skladatelského uvažování v prvním desetiletí nového století. O neoposlouchané dílo mezi Jenůfou a operou Výlety páně Broučkovy, stojící v sousedství vokálně-instrumentálních děl Amarus, Na Soláni čarták a Věčné evangelium. Osud byl nakonec slepou uličkou, ale ne klikatou ani dlouhou. Janáček v ní naštěstí neuvízl. A stojí za to do ní nahlédnout.

Foto: FB Národní divadlo moravskoslezské, Petr Veber