„Na otázku, jaké je to hrát proměnlivou Dvořákovu Rusalku, jednoduše odpověděla: Je to úžasné.“

„Rozmanitý kosmopolitní původ postavy Rusalky – od Malé mořské víly Hanse Christiana Andersena a Undine Friedricha de la Motte Fouqué až po dílo Karla Jaromíra Erbena a slovanský folklor – přispívá k mezinárodní oblíbenosti Rusalky.“

„Rusalka je dechberoucí dílo symfonického rozměru, což je pravděpodobně důvodem, proč funguje velice dobře i ze záznamu.“

Dvořákova opera Rusalka dostala nový kabát. Partitura i inscenace v provedení Royal Opera House Covent Garden v Londýně přichází s novým přístupem k této klasice. Den po odehrání premiéry se na akci Českého centra v Londýně sešli editoři nového vydání Robert Simon (USA) a Jonáš Hájek, aby debatovali s britským muzikologem a spisovatelem Nigelem Simeonem nad radostmi a starostmi, které je provázely při přípravě edice díla. Svůj pohled přidala i houslistka souboru Royal Opera House Anna Blackmur.

Akce obohatila letošní program Českého centra v Londýně, pro které je hudba jedním ze stěžejních programových pilířů. Přesto, že žánrově centrum častěji přináší divákům jazz či alternativu, nitka klasické hudby v různých formách protkává program centra po celou dobu jeho třicetiletého působení pravidelně. Naposled tomu tak bylo loni v listopadu, kdy 26. ročník festivalu Made in Prague zahájil koncert Královského filharmonického orchestru, který v londýnské Cadogan Hall zahrál mimo jiné Smetanovu Vltavu z cyklu Má vlast.

Návštěvníci vyprodané akce Rozkrývání Rusalky se sešli v komorním kinosále Českého velvyslanectví v Londýně. Přestože se dveře do předsálí otevřely až krátce po půl sedmé místního času, mnozí nedočkavci už dávno předtím postávali u brány do ambasádních prostor. S úderem sedmé hodiny byla většina míst v sále obsazená a poslední hosté si rychle s nápoji v ruce zabírali těch pár volných. Úvodního slova se ujal ředitel Českého centra Přemysl Pela, který zaplněnému sálu krátce přiblížil premiéru nové inscenace Rusalky v londýnské Královské opeře, u jejíž příležitosti se tato debata konala.

Ředitel Českého centra Londýn Přemysl Pela (vlevo) vítá hosty ve vyprodaném kinosále

Následovala hodinová diskuze vedená Nigelem Simeonem, který se profesně zaměřuje především na českou hudbu a operu 20. století. Jak sdělil posluchačům v sále, tento zájem vyvolalo zhlédnutí Janáčkovy Lišky Bystroušky během školní návštěvy Německa už v roce 1971. Simeone pravidelně vystupuje na BBC Radio 3 a vydal již dvanáct knih, z nichž dvě věnoval právě Janáčkovi. O různých aspektech české hudby přednášel také například pro London Symphony Orchestra, ve Wigmore Hall, pro Welsh National Opera a další významné instituce.

Již z úvodu bylo znát, že Rusalka je dílo, které má Simeone velmi dobře nastudované stejně jako celou Dvořákovu tvorbu. Barvitě popsal vznik díla a témata, která reflektuje: „V mnoha ohledech Rusalka ztělesňuje poměrně hodně operních tendencí konce devatenáctého století – evokace přírody, tajemné síly nadpřirozených živlů a samozřejmě Wagnera a jeho posedlost láskou a smrtí.“

Dodal, že Dvořáka si sice představujeme jako výborného skladatele konce devatenáctého století, ale Rusalka, jeho možná vůbec nejznámější dílo, mělo premiéru až ve století dvacátém – v pražském Národním divadle v roce 1901. Simeone také vyzdvihl kombinaci inspirace postavy Rusalky od Malé mořské víly Hanse Christiana Andersena a Undine Friedricha de la Motte Fouqué až po dílo Karla Jaromíra Erbena a slovanský folklor. Podotkl, že právě tento rozmanitý kosmopolitní původ pravděpodobně přispívá k mezinárodní oblíbenosti Rusalky.

Se slovy, že Rusalka je skutečný „operatic masterpiece“, neboli operní mistrovské dílo, se pak Simeone přesunul k prvnímu řečníkovi Robertu Simonovi, který stojí za editací hudební části nového vydání. Simon je americký muzikolog specializující se na českou hudbu. Je autorem knihy Bohuslav Martinů: Research and Information Guide a nedávno také redigoval jednoaktovou operu Ariane v rámci souborného vydání děl Bohuslava Martinů. V současnosti je knihovníkem v oddělení hudby a umění na College of the Holy Cross (Worcester, MA). Dříve působil na University of Notre Dame (South Bend, IN), kde v roce 2018 založil jejich hudební knihovnu.

Panelisté zleva: Nigel Simeone, Robert Simon, Jonáš Hájek, Anna Blackmur

Osazenstvu Simon popisoval prameny, ze kterých při práci na Rusalce vycházel. Na rozdíl od vydání Jarmila Burghausera z roku 1960, které využívalo jako hlavní pramen Dvořákův rukopis, zvolil Simeon partituru z Národního divadla, která vznikla jako kopie Dvořákova rukopisu.

Vysvětlil, že to pomohlo s některými problémy, spjatými s původním rukopisem obsahujícím rovněž poznámky a změny, které vznikly během nacvičování opery v roce 1901. Dvořák se účastnil zkoušek v Národním divadle a úzce spolupracoval s dirigentem Karlem Kovařovicem. Simon využil rovněž Dvořákovy poznámky v rukopisném klavírním výtahu a právě podrobné prostudování všech pramenů zaručuje, že nové vydání odpovídá záměrům Antonína Dvořáka poté, co operu viděl na prknech divadla. Burghauserova edice některé z těchto Dvořákových dodatečných úprav neobsahovala, ať už záměrně či z neznalosti jejich existence.

Aby svou práci přiblížil, Simon sdílel na velkém plátně kinosálu několik ukázek z Dvořákova rukopisu, nad kterým strávil téměř dva roky. Při pohledu na ně bylo zřejmé, proč byla jeho práce nelehká a zdlouhavá. „Rozluštit samotný originál vytvořený Dvořákem bylo náročné,“ uvedl. Poznámky inkoustem, několikrát přepsané noty a jiné poznámky tužkou, přelepené notové linky, otazníky na okrajích listů, to vše komplikovalo čtení Dvořákova záznamu. Simon promítl také stranu partitury, na kterou sám autor vepsal: „Na této stránce jsem pracoval tři hodiny!!“, k čemuž Simon dodal: „Nikdy jsem nesouzněl se skladatelem tolik jako při čtení této poznámky.“ Publikum v sále tato poznámka samozřejmě velice pobavila.

„Často hovoříme o Rusalce jako o Dvořákově díle, ale měli bychom hovořit o Rusalce Dvořáka a Jaroslava Kvapila, protože samozřejmě někdo musel napsat slova,“ převzal slovo Nigel Simeone a dodal, že Kvapilova libreta se dlouho nikdo nechtěl ujmout. Důvodem, proč se ho nakonec ujal právě Dvořák, byla jistá temnota příběhu připomínající příběhy Karla Jaromíra Erbena.

„S hudbou se může často špatně zacházet ze strany pěvců, ale slova, to je něco úplně jiného. Slova jsou přímo masakrována,“ uvedl moderátor a tím se obrátil na druhého z řečníků Jonáše Hájka, který je editorem libreta. Hájek absolvoval Pražskou konzervatoř a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Část studia strávil na Hochschule für Musik und Theater v Lipsku. Od roku 2007 byl redaktorem pražské pobočky nakladatelství Bärenreiter, která se specializuje na českou hudbu. V roce 2017 se stal jejím vedoucím redaktorem.

titulní strana autografu Antonína Dvořáka

„Byla to velká radost,“ řekl o editování libreta Hájek. Ve své práci postupoval podobně jako Simon, porovnáváním všech pramenů. Při vyprávění o své práci dodal pár zajímavých faktů o vzniku originálu. „Kvapil ve svých pamětech uvádí, že Dvořák vzal jeho libreto slovo od slova. Což ale není pravda. Ano, nenapsal žádnou novou árii, ale v detailech změny provedl. Adaptoval Kvapilova slova tak, aby se co nejvíce přiblížila jeho hudební představivosti.“ K tomu Simeone doplňuje: „Dvořák vystavěl hudbu kolem Kvapilových slov.“ Hájek dodává, že Dvořák přistupoval poměrně bezstarostně k rýmování libreta. „Někdy rozbil rým ve prospěch hudby,“ dodal a uvedl konkrétní příklad na slidu prezentace sdílené s publikem, kde je vidět, že Dvořák sám změnil text ze „svatojánské mušky slétají se k nim“ na „svatojánské mušky slétají se k nám“.

Ženské zastoupení v debatě držela houslistka orchestru Royal Opera House Anna Blackmur. Vystudovala Royal College of Music pod vedením Macieje Rakowskiho. Od roku 2015 je koncertní mistryní druhých houslí tělesa, u nějž už dříve působila jako zástupkyně koncertního mistra. Má za sebou také kariéru koncertního mistra v orchestrech BBC Symphony Orchestra, BBC National Orchestra of Wales a Orchestra of Welsh National Opera. Je velmi vyhledávanou houslistkou, nahrává filmovou i televizní hudbu a je také žádanou lektorkou a mentorkou.

Na otázku, jaké je to hrát proměnlivou Dvořákovu Rusalku, jednoduše odpověděla: „Je to úžasné.“ Barvitě pak popsala, jaký zážitek je přenášet publiku Dvořákova díla. O skladateli samotném říká, že měl talent pro melodické skládání. „Přenést hudbu ze stránek a dostat ji na novou úroveň, protože je to tak krásné, je ale záludné.“ Simeone to konstatuje se souhlasným přikyvováním všech řečníků: „Čistě z praktického hlediska, Dvořák má vkus pro absolutně brutální tóniny.“

„Další záludností Dvořákova díla pro hudebníky je to, že se stylisticky velmi mění. V díle je velké množství slovanské folklórní hudby, ale v další sekundě se hudba změní na styl Wagnerovy hudby a poté přichází Schubert… Dvořák používá nekonečné množství různých stylů a zároveň je partitura neuvěřitelně bohatá a velmi melodická pro všechny nástroje,“ vyprávěla houslistka a dodává: „Je to tak osobité. Najít tu správnou rovnováhu je skutečné umění.“

Radost z možnosti hrát Rusalku, dílo, kterého si očividně velmi váží, doplňuje Anna Blackmur pocity ze zkoušek. „Během zkoušek ještě předtím, než se připojili zpěváci, si myslím, že byl orchestr v nebi. Je to velmi symfonické dílo a mohlo by obstát samo – a také naštěstí obstálo, než přišli pěvci,“ uvedla s úsměvem sympatická houslistka.

Tím skončila hlavní část diskuse a řada přišla na dotazy z publika. Panelisté odpovídali na dotazy ohledně důležitosti správného koučingu češtiny pro nečeské pěvce, ohledně toho, kdo Antonína Dvořáka v jeho tvorbě nejvíce ovlivnil, nebo jak se měnil Dvořákův styl během let. Závěrečné slovo převzal Nigel Simeone a oficiální diskusi ukončil konstatováním, že Rusalka je bezesporu dechberoucí dílo symfonického rozměru, což je pravděpodobně důvodem, proč funguje velice dobře i ze záznamu.

Po ukončení programu se návštěvníci přesunuli na sklenku vína či českého piva do předsálí, kde ještě mnozí využili exkluzivní možnost popovídat si s panelisty, a tak bylo v budově velvyslanectví ještě dlouhou živo. Jonáš Hájek například prozradil svoji oblíbenou část Rusalky: „Miluji Rusalku celou, ale co mě pokaždé zvedne ze židle, je nástup kněžny ve druhém dějství. To mi vždy běhá mráz po zádech.“

Akci Rozkrývání Rusalky organizovalo České centrum Londýn ve spolupráci s The Dvořák Society a hudebním vydavatelstvím Bärenreiter.

Text: Tereza Vernerová. Editoři: Veronika Blues, Jonáš Hájek

Foto: České centrum Londýn, ilustrační: Wikipedia / VítVít (CC BY-SA 4.0), Wikipedia (volné dílo), Rusalka v Královské opeře (2023) – Facebook (Dvořáková Praha / Camilla Greenwell/ROH)