„Velkou poklonu si zaslouží zejména autor i sólista Zygmunt Krauze, který ve svých pětaosmdesáti letech odvedl u klavíru pozorný a brilantní výkon.“

„Kontrabasový part místy připomínal víc prstovou akrobacii než hudební zápis. Výrostko si však vedl znamenitě.“

„Každopádně se ve všech uvedených kompozicích dalo hledat svým způsobem jako v mapě.“

Ostravské dny se letos konají od 24. srpna do 2. září. Tento festival hudby dneška nabízí současnou hudbu v širokém spektru podob. Pondělní koncert v Trojhalí Karolina patřil orchestru Ostravská banda, který představil šest kompozic. Provedení vedli dirigenti Jiří Rožeň, Bruno Ferrandis a Johannes Kalitzke, zatímco v sólových rolích účinkovali klavírista Zygmunt Krauze, sopranistka Aneta Podracká Bendová a kontrabasista František Výrostko.

Ponorná řeka je téma, které odjakživa fascinovalo. Vždy si vzpomenu na otázku „Kam mizí ta voda?“, která zaznívá v podání skvělého Miroslava Macháčka ve Vláčilově filmu Ďáblova past. Skladatel a klavírista Zygmunt Krauze se ve své skladbě Ponorná řeka 3 inspiroval tímto fenoménem nikoli doslovně, ale pouze metaforicky. Jeho snahou bylo propojit elektronické samply se zvukem živého instrumentálního souboru. Reprodukované klavírní pasáže zněly fragmentárně jako úryvky, připomínající kapky vody v jeskynní akustice. Klavírní part v podání autora byl koncipován jako svébytný dialog, do něhož promlouval velmi pozoruhodně instrumentovaný orchestr. Dílo je náročné na souhru, ale pod vedením dirigenta Jiřího Rožně se podařilo provést kompozici přes všechna rytmická úskalí. Velkou poklonu si zaslouží zejména autor i sólista Zygmunt Krauze, který ve svých pětaosmdesáti letech odvedl u klavíru pozorný a brilantní výkon.

Vyznění Krauzeho skladby bylo znepokojivé až mystické, psychologicky prokreslené. Harmonie v kontrastu s izolovanými promluvami jednotlivých nástrojů zněla tajemně, místy i výhružně. Nádhernou pasáž autor svěřil klarinetu. Ponorná řeka může asociovat místo, kde člověk najde nečekané. Krauzemu zjevně nešlo o vnějškovou zvukomalbu, jako spíše o introspektivní naslouchání vlastním spodním proudům, které se nachází kdesi hluboko v každém z nás.

V další skladbě s názvem Over se představila rezidentka Ostravských dnů Marie Nečasová. Mladá česká autorka své dílo zamýšlela jako pokus o přiblížení prožitku „citlivého člověka, když je beznadějně přehlcen zvuky, emocemi a nároky okolního světa“. Sluší se vyzdvihnout její kreativitu, neboť si s vyjádřením psychicky bezútěšného stavu mysli poradila vskutku originálně. Její dílo je především perfektně instrumentováno. Nečasová neotřele zachází se zvukem orchestru i jednotlivými nástrojovými barvami. Všímá si možností lidského dechu, váží význam ticha. Kompozice vyzněla v zodpovědném a osobně angažovaném nasazení Ostravské bandy velkolepě a Nečasová po zásluze sklidila z celého večera nejhlasitější reakci publika. Sympatická byla její reakce: Úspěch jí viditelně zaskočil a mladá autorka rychlými kroky zmizela do ústraní…

Následující dílo amerického skladatele Erica Wubbelse s názvem Auditory Scene Analysis bylo pojato jako značně komplikovaná konfrontace tří ústředních komponentů: hlukové stěny, která se ozývala z reproduktorů, virtuózních sól s převahou příčné flétny, perkusí a dalších nástrojů a recitovaného textu v podání sopranistky Anety Podracké Bendové. Z jejich vzájemného prorůstání povstala variabilní míra chaosu, nebo naopak spíše podvědomě tušené než konkrétně hmatatelné orchestrální synergie. Celou kompozici Wubbels rozčlenil do samostatných úseků. Recitovaná pasáž byla součástí druhé poloviny skladby. Z přemíry hudebních, hlukových i mluvních podnětů možná pramenila menší pochopitelnost Wubbelsova díla, které na mne osobně působilo příliš složitě. Možná by se obešlo bez recitované pasáže, která ztrácela v okolních zvucích někdy na srozumitelnosti a působila poněkud nadbytečně. Hudební propracovanost díla však považuji za impozantní.

Po přestávce zaznělo orchestrální Overheating uznávaného českého skladatele Miroslava Srnky. V překladu do českého jazyka se dílo nazývá Přehřívání a jde o zhruba třináctiminutovou skladbu, která je, volně řečeno, hudební evokací horka. K pocitu vyvolání termického chvění rozpáleného vzduchu využil Srnka velmi sugestivní prostředky: neotřelé témbry, instrumentační efekty s ozvěnou a tetelivými souzvuky žesťů. Výsledný zvuk byl hluboce podmanivý, orchestrální zvuk takových kvalit je výsledkem kreativní imaginace Srnky. Skladatel také podle mého úsudku odhadl celkovou délku díla, které nepůsobilo roztaženě, ale naprosto koherentně. Srnka navíc svou skladbou výmluvnými hudebními prostředky nastolil důležitou myšlenku: „Slavnost je radostí ze zodpovědnosti. Zodpovědnost je se ptát: Staráme se více o vlajky, anebo o horko?“

Srnkův mladší český kolega Petr Bakla kráčí kompozičně diametrálně odlišnou cestou. Jeho fascinace konvenčními hudebními útvary se odehrává vesměs v modu vícestopých zvukových vrstev, které se střídají nebo prolínají. Nejinak tomu bylo v Baklově díle Diptych, které zaznělo v premiéře. Dvanáct smyčců dělených do dvou skupin se střídalo v dlouhých tazích na jednom jediném tónu. Těžko říct, jestli se v myslích posluchačů objevily aspekty, které rozpoznává a jimiž se utvrzuje sám autor: radost, údiv a rozpaky. Možná v neměnné a záměrně schematické skladbě svou statičností připomínající nějaký technický generátor zvuku skutečně cirkulovaly zmíněné atributy. Opakování jednoho a téhož tónu může působit stereotypně, může ale také navodit jiný stav mysli, který se vzdáleně podobá sugesci a meditaci. Kompozice tedy nabízí i jiné asociace, než které uvádí sám skladatel.

Na závěr koncertu zaznělo dílo dlouholetého lektora Ostravských dnů, amerického skladatele George Lewise, s názvem Tales of the Traveler. Výklad skladatele se tentokrát omezil na ryze hudební řeč. Příběhy cestovatele, jak zní český překlad, nebyly nijak konkretizovány. Nedá se ani říci, že by se odrážely jakýmkoli způsobem ve formální stránce sólového partu. Zhruba dvaadvacetiminutové dílo bylo obrovskou výzvou zejména pro kontrabasistu Františka Výrostka, který ztvárnil extrémně koncipovaný sólový part neobvyklým způsobem. Technická vybavenost tohoto interpreta je obdivuhodná. Part místy připomínal víc prstovou akrobacii než hudební zápis. Výrostko si však vedl znamenitě, na přesvědčivém provedení se podepsali také členové Ostravské bandy, které opět spolehlivě a s přesností vedl mladý český dirigent Jiří Rožeň.

Koncert v podání Ostravské bandy poukázal na mnoho zajímavých faktů: Orchestr má perfektní úroveň. Z hráčů čiší odhodlání a bezpodmínečné nasazení. Hudba pro ně není pouze odkroucenou položkou, ale morální povinností a posláním. Rád bych poukázal také na špičkovou připravenost sólistů, kteří každou osobní roli přijímají jako výzvu, jak posunout svou vlastní hru a vnímání hudby. Výběr skladeb a skladatelů představil zajímavé myšlenkové portfolio od děl směrovaných konkrétním programem a symbolikou až k čistě abstraktním, svobodným projevům. Každopádně se ve všech uvedených kompozicích dalo hledat svým způsobem jako v mapě. Souřadnice byly různé; osobní i společenské. Kdo četl, objevil zajímavé souvislosti.

Foto: Facebook / Ostravské centrum nové hudby – Ostrava Center for New Music