„Nevyhovující prostorové poměry byly základním problémem školy v té době, toto vyřešit byla hlavní součást mé vize rozvoje školy, kterou jsem u konkurzu předložil.“

„Na mě jako čtyřleté či pětileté dítě silně zapůsobilo, když jsem tatínku viděl u klavíru a slyšel jak ladně spojuje tři, čtyři akordy, jistě za vydatné pomoci pedálu…“

„S odstupem času se ukazuje, že jsem jen byl možná u nás jedním z prvních, kdo opustil svět zachmuřené vážnosti příznačné pro značnou část hudební tvorby u nás v konci minulého století.“

Hudební skladatel Pavel Trojan chystá letos v červnu hned několik premiér svých skladeb. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz pohovořil nejen o nadcházejících koncertech, ale třeba i o svém působení na Pražské konzervatoři či o tzv. „nonartificální“ tvorbě.

Má první vzpomínka na vás se datuje někam do devadesátých let, kdy jste byl zástupcem ředitele na Pražské konzervatoři. Jak byste popsal svůj vztah s touto školou, která je pro vás svým způsobem mateřská?

Můj vztah je veskrze pozitivní. Jsem absolventem této školy a od roku 1986 do dnešního dne na ní působím jako pedagog, z toho téměř třicet let jako člen nejužšího vedení, čtrnáct let jsem byl jejím ředitelem. I v době mých studií v minulém režimu vládl na Pražské konzervatoři přece jen o něco svobodnější duch než ve většině jiných škol, což se projevovalo i v tom, že se tu a tam i některému z dítek z disidentských poměrů, což byl také můj případ, podařilo na ni dostat. To tehdy nebylo vůbec samozřejmé.

Přijat jsem byl v době nejtužší normalizace v roce 1977 a skladbu absolvoval v roce 1982 ve třídě profesora Ilji Hurníka. Jsem rád, že jsem mohl chodit do jeho třídy, protože setkání s touto mimořádnou osobností mě, podobně jako mnohé další, příznivě ovlivnilo na celý život. Ale byla tam tehdy i řada dalších skvělých učitelů. Například Jindřich Feld, ke kterému jsem chodil na instrumentaci, či František Kovaříček, který skvěle vyučoval hudebním formám a kontrapunktu. 

Po absolutoriu jsem na Pražské konzervatoři, ještě v průběhu studia HAMU v Praze, od roku 1986 začal vyučovat, nejprve hudební teorii, později i skladbu. Prožíval jsem jako mladý pedagog všechny události spojené se sametovou revolucí, po které se všechno na konzervatoři dynamicky pohnulo. Po krátkém období ředitele Kovaříčka nastoupil Věroslav Neumann, se kterým došlo k výrazným změnám ve vedení školy. Chtěl se tehdy obklopit mladšími lidmi, a tehdy jsem se stal – spolu se svým generačním souputníkem Alešem Kaňkou – zástupcem ředitele. Tím v roce 1991 začalo „manažerské“ období mého života. Když pak roku 2004 Věroslav Neumann ze zdravotních důvodů odešel, přihlásil jsem se ke konkurzu na ředitele. Měl jsem dost jasnou představu, kam bych chtěl školu dovést. Konkurzní komise mě doporučila na pozici ředitele, což jsem vzhledem k silné konkurenci nepokládal vůbec za samozřejmé, a od prosince 2004 do července 2018 jsem školu řídil.

Takže za vašeho vedení byl vybudovaný i nový koncertní sál konzervatoře?

Nevyhovující prostorové poměry byly základním problémem školy v té době, toto vyřešit byla hlavní součást mé vize rozvoje školy, kterou jsem u konkurzu předložil. Za mého působení v čele školy se pak vybudoval nejen nový Koncertní sál konzervatoře (otevřen 2011), ale také nový divadelní sál Divadla Na rejdišti (otevřen 2010). Ale už v roce 2007 jsme otevřeli nové prostory pro výuku, vzniklé půdní vestavbou v budově školy na Rejdišti. Mimochodem, na myšlenku vybudovat koncertní sál přímo ve dvoraně školy jsem připadl, když jsem jako zástupce ředitele měl možnost tam občas parkovat. Tahle idea se zdála zpočátku docela divoká, ale nakonec, za pomoci města, se vše podařilo zrealizovat.

Zmínil jste, že pocházíte z disidentského prostředí – váš tatínek byl evangelickým farářem. Jaká byla vaše cesta k hudbě a komponování?

Tatínek ani maminka nejsou profesionální hudebníci, ale táta měl často při ruce kytaru a uměl hrát i zpívat písně z repertoáru pro evangelickou mládež, některé i sám složil. A byl také schopen sednout ke klavíru a zapreludovat něco z hlavy. Na mě jako čtyřleté či pětileté dítě silně zapůsobilo, když jsem ho viděl u klavíru a slyšel jak ladně spojuje tři, čtyři akordy, jistě za vydatné pomoci pedálu… Nehrál z not, nýbrž „z hlavy“, takže jsem viděl, že hudbu si lze vymýšlet, že táta to umí, a začal jsem ho napodobovat. První skladbičky jsem vytvořil, když mi bylo devět let, táta mi je pomohl zapsat. Bohužel se někde ztratily. Později, když jsem studoval na Gymnáziu v Mělníku (dnes Gymnázium Jana Palacha), jsem si zkoušel dávat dohromady větší hudební úseky a naši mě v tom podpořili, zvláště, když slyšeli od odborníků, že to má perspektivu. Vypravil jsem se totiž tehdy se svými skladatelskými pokusy za Petrem Ebenem a Václavem Dobiášem. Oba se vyjádřili, že bych se tomu měl věnovat.

Pojďme nyní k premiéře vaší Druhé symfonie, která by měla zanedlouho zaznít v Teplicích. Co bylo impulzem k napsání této skladby?

Jednoho dne mi zavolal dirigent Václav Dlask s prosbou, zda bych jako žák profesora Ilji Hurníka nezkomponoval symfonii ke stému jubileu jeho narození. Bylo mi velkou ctí, rád jsem vyhověl. Premiéra se původně měla uskutečnit v jubilejním roce 2022, ale shodou různých okolností se tak nakonec stane až letos. Dirigent Václav Dlask s NeoKlasik orchestrem uvede skladbu v předpremiéře 10. června v Modlitebně v pražské Korunní ulici, samotná premiéra pak proběhne následně 13. června 2024 v rámci Hudebního festivalu Ludwiga van Beethovena v Krušnohorském divadle Teplice.

V díle nepracuji s motivy pana profesora, nicméně vzdávám hold hodnotám, které zastával, mezi něž patřil důraz na kvalitu invence, tedy jasnost sdělení, a schopnost logicky vybudovat hudební celek. 

Nechci se plavit do nějakých hluboce analytických vod, ale jak byste svou Druhou symfonii popsal?

Druhá symfonie je dílem spojujícím různé přístupy k tvorbě. Některé plochy, zejména v první větě, jsou témbrové a obsahují pasáže, které mohou působit až aleatorně (ale jsou vypsané), jiná místa si například trochu pohrávají s minimalismem. Celkově jde o čtyřvětou symfonii s první dramatickou větou, druhou volnou, Scherzo je neoklasicistní či spíše neoromantické. Ve finále Allegro vivace hudba zběsile pádí k vrcholu, po němž zazní kratší střední pomalý díl začínající reminiscencí úplného začátku skladby. Věta i symfonie je pak zakončena krátkou reprízou, kódou; poslední tón je podržen bičem…

Když se bavíme o Druhé symfonii, tak jistě byla i nějaká první…?

No ano, Sinfonia Giocosa, která poprvé zazněla na Pražských premiérách 2008 v podání Plzeňské filharmonie za řízení Jiřího Maláta. Tenkrát vzbudila pozornost její průzračnost a vyvolala různorodé reakce. Někteří vzácní kolegové ji řadili do devatenáctého století, jiní měli za to, že její hudba spíše odpovídá třicátým létům století dvacátého… S odstupem času se ukazuje, že jsem jen byl možná u nás jedním z prvních, kdo opustil svět zachmuřené vážnosti příznačné pro značnou část hudební tvorby u nás v konci minulého století. 

Dá se dohledat, že se věnujete i jiným než artificiálním žánrům. Máte v portfoliu například i muzikály. Jaký je váš vztah k populární hudbě?

Jsem vyškolený symfonický skladatel s diplomem z HAMU, ale k žánru populární hudby mám respekt. Koneckonců na Pražské konzervatoři máme oddělení populárního zpěvu a populární hudby. Pokud jde o muzikál, už v jinošském věku mně zaujala tehdejší novinka Andrew Lloyd Webbera Jesus Christ Superstar. Ten se k nám za tehdejší železnou oponu dostával na magnetofonových páscích a některé písně jsme tehdy v polovině sedmdesátých let zpívali na setkáních evangelické mládeže (za doprovodu Michaela Kocába). Vážnější zájem o muzikál u mě ale podnítil až syn Pavel, který ve svých čtrnácti patnácti letech napsal studentský muzikál. V autě jsme při rodinných výletech tehdy poslouchali všechny nejznámější muzikály, zajeli jsme dokonce do Londýna na Fantoma opery. 

Po těchto impulzech pak také z podnětu Jiřiny Markové vznikla dětská muzikálová opera Bylo nás pět na libreto Marie Kronbergerové, která zazněla v rámci Festivalu Pražské jaro roku 2003. Skutečným muzikálem je ale až Závišův kříž na libreto Gustava Skály, který jsme roku 2016 vytvořili pro oddělení populárního zpěvu Pražské konzervatoře.

Na přípravě inscenace s námi výborně spolupracovala Jana Balašová z oddělení populárního zpěvu a ta mě v roce 2017 zkontaktovala s Václavem Koptou. Zhudebnil jsem jeho krásný text a vznikla písnička, šanson V obratníku raka. Odpremiérovala ji báječně Andrea Holá na koncertě k sedmdesátinám Lídy Nopové. Nakonec jsme píseň nabídli Haně Zagorové, která ji nazpívala a zařadila na CD Já nemám strach. Docela se, myslím, ujala; dnes ji má na repertoáru například Bára Kodetová. 

Pojďme se vrátit k vaší artificiální tvorbě. Kromě premiéry symfonie vás čeká 19. června také čeká již pátý autorský večer. Jak tyhle koncerty vlastně vznikly?

Abych se mohl více věnovat kompoziční práci, rozhodl jsem se v roce 2018 po krásných čtrnácti letech v čele Pražské konzervatoře uzavřít „manažerské“ období svého života. Tím jsem jednak získal více času pro rodinu, jednak čas na komponování i organizační záležitosti související s uplatňováním skladeb v koncertním životě. A důležité místo mají právě autorské večery, kde veřejnosti představuji novinky ze své skladatelské dílny. Všechny se dosud konaly v kostele sv. Vavřince v pražské Hellichově ulici. Vždy se spojím s interprety, se kterými si dobře rozumím. Na jednom z koncertů tak například zazněla v klavírní verzi premiéra Koncertu pro zobcovou flétnu – interpretovali Jakub Kydlíček a Aneta Majerová, na jiném Jana Brožková s Danielem Wiesnerem premiérovali Sonátu pro hoboj a klavír. Na letošním večeru vynikající klavírista a báječný člověk Luděk Šabaka uvede průřez mým klavírním dílem. Těší mě, že mohu spolupracovat s předními interprety. Pro úspěch díla je to ostatně klíčové. 

Budete tam mít skutečně skvělé interprety. Luďka Šabaku a Jiřího Valentu…

Původně to měl být čistě klavírní recitál, ale nedávno jsem dopsal skladbu pro Jiřího Valentu, svého vzácného kolegu z Pražské konzervatoře, takže premiérově zazní také Balada pro kontrabas a klavír. Máte pravdu, oba jsou mimořádnými interprety, myslím že večer skutečně bude stát za to. Na těchto večerech hudební program probíhá bez přestávky a následuje i malý raut a setkání nad sklenkou vína. Srdečně zvu!

Na závěr se vás optám co chystáte dál do budoucna?

Pro podzimní Melodramfest komponuji koncertní melodram Blahoslavení čistého srdce, na text tvořený výňatky z kázání mého tatínka Jakuba S. Trojana, které proslovil na pobožnosti při pohřbu Jana Palacha 25. ledna 1969. Na tom budu pracovat přes léto a velmi se na to těším. A právě jsem dokončil pro Wiener Klavierquartett skladbu Viennese Counterpoint, která bude mít premiéru letos 26. září ve Vídni. Jak název napovídá, trochu si hraji s minimalismem, tentokrát ovšem dost důkladně a důsledně. Myslím, že ti, kteří znají moji dosavadní tvorbu, budou dost překvapeni.

Foto: archiv P. Trojana st., z archivu Pražské konzervatoře, Facebook NeokKlasik orchestru