„Večer byl především oslavou nadcházejícího jubilea předního českého skladatele Jiřího Temla.“

„Přirozeným vrcholem koncertu se stal Temlův cyklus žalmů pro baryton a varhany.“

„Vedle Temlovy tvorby mne zaujala interpretace Dvořákových písní, moc zajímavé bylo také připomenutí zřejmě neprávem zapomenutého Josefa Kličky.“

Gotická katedrála svatého Bartoloměje zažila 25. března pozoruhodný koncert k poctě předního českého skladatele Jiřího Temla, jehož působení v Plzni významně formovalo. Na koncertě se představil barytonista Roman Janál a varhanice Irena Chřibková a programu logicky dominovala tvorba brzy devadesátiletého jubilanta, zastoupena byla také tvorba Antonína Dvořáka, Josefa Kličky a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho.

Festival Smetanovské dny je v plném proudu. Je to obrovský, mimořádný jarní festival v Plzni. V jeho rámci jsem mohl být svědkem krásné pocty k jubileu Jiřího Temla, českého skladatele první garnitury. Podařilo se mu dosáhnout obzvláštní obliby u interpretů i publika mezi soudobými autory artificiální hudby. Tato reflexe je věnována především tvorbě Jiřího Temla, z jehož obrovsky rozsáhlé tvorby zazněla výběrově díla vokální a zároveň skladby varhanní, což bylo dáno dvěma zvolenými interprety koncertu. 

Jiří Teml oslaví v tomto roce devadesáté narozeniny, ale až 24. června, nutno podtrhnout. Narozen je ve Vimperku na Šumavě roku 1935. Je jedním z nejvýznamnějších soudobých českých skladatelů, v tvorbě instrumentální i vokální. Jeho skladatelský vývoj významně určovala Plzeň, kde působil v plzeňském rozhlasu, jehož součástí byl i Plzeňský rozhlasový orchestr se svými šéfy Antonínem Devátým, Martinem Turnovským, Bohumírem Liškou, jenž byl ve svém každodenním studiovém nahrávání zaměřen hodně na tvorbu soudobých autorů. Kolikrát jsem byl osobně přítomen v šedesátých i sedmdesátých letech ve studiu při natáčení… Osobně jsem poznal tehdy i výraznou tvář Jiřího Temla, který byl ochotný napsat mi skvělé, velice originální úpravy lidových písní coby začínajícímu sbormistrovi. Úprav lidových písní napsal postupně mnoho, populární byl pořad Hrají a zpívají Plzeňáci s nezapomenutelným tenoristou Jaroslavem Horákem, pro který Teml napsal celou řadu znamenitých úprav. Vyrůstal v Plzni, kterou silně ovlivnila mimo jiné výrazná osobnost skladatele Zdeňka Lukáše, tehdy i sbormistra plzeňského smíšeného sboru Česká píseň. Zdeněk Lukáš ovlivnil v Plzni značně své okolí sborové, sbormistrovské i skladatelské. V tomto hudebně podmanivém prostředí rostl jubilant Jiří Teml stále výrazněji v autora s osobitým hudebním rukopisem. Dočkal se v Plzni řady premiér svých skladeb, především v etapě šéfa Bohumíra Lišky v sedmdesátých letech, ale i pod taktovkou druhého dirigenta Plzeňského rozhlasového orchestru, dnes takřka zapomenutého Josefa Blackého. Po mnoha výrazných letech v Plzni odešel Jiří Teml roku 1980 do pražského rozhlasu, byl zde podobně hudebním dramaturgem, tak jako v Plzni. Nikdy nechyběl ani na jednom tradičním sborovém festivalu v Jihlavě, zaměřeném právě na soudobou sborovou tvorbu. Patřil brzy mezi přední vokální autory, na jejichž kompozice sbormistři lačně čekali… Byl jsem svědkem. Jiří Teml na sebe ovšem upozornil rovněž v obsáhlé tvorbě symfonické, v instrumentálních koncertech, napsal výrazné kompozice pro varhany, které většinou věnoval významné české varhanici Ireně Chřibkové. Je až výjimečný svou tvorbou pro rozvoj dětského hudebního vnímání. Sám sebe označuje Jiří Teml za autora, který nepatří ani mezi tradicionalisty, ale ani mezi progresivní avantgardisty. Chce být posluchači vnímám a poslouchán, vždy je bere při kompozici do úvahy, jak o sobě říká na vlnách Českého rozhlasu Vltava i v podcastu Plzeňské filharmonie.

Koncert 25. března zahájila monumentálním entrée varhanice Irena Chřibková třemi částmi z Temlova cyklu Mysterium sacrum pro varhany – Jerusalem, Golgota, Apotheosa. Byl to impozantní vstup, technicky precizní, s výrazovou hloubkou. 

Druhou Temlovou výraznou kompozicí byla opět skladba pro varhany, ale zcela jiného výrazového charakteru – Toccata Yamaha pro varhany. Autor ji napsal nikoliv jako obraz varhan Yamaha, což bych si mohl snadno domýšlet, ale pro pana Kvěcha, motocyklového zavodníka. Zobrazuje start, přerušení, nový start a rychlou, až zběsilou jízdu závodní legendy – motorky značky Yamaha. Perfektní provedení Ireny Chřibkové… 

Přirozeným vrcholem koncertního večera byl Temlův cyklus žalmů pro baryton a varhany. V provedení barytonisty Romana Janála za doprovodu Ireny Chřibkové. Tento neobyčejně závažný cyklus se stal dramaturgicky perfektní tečkou za krásným hudebním večerem. Je dobré vědět, že Jiří Teml instrumentoval právě v Plzni Dvořákův vrcholný písňový cyklus Biblické písně, v jeho instrumentaci byl i v Plzni proveden (cyklus napsal Dvořák pro nižší hlas a klavír). Zjevnou inspirací se stal Dvořákův cyklus pro vlastní seberealizaci autora v tématicky podobném díle, které má sílu zaujmout posluchače. 

Barytonista Roman Janál vyniká stále barytonem s podmanivým volumenem, vyrovnaným rozsahově a s velkou nosností v daném, akusticky příznivém velkém prostoru. Protože ho zřejmě tento monumentální prostor gotické katedrály inspiroval k většinou fortové, plné hlasové dynamice, rád jsem ocenil s povděkem každý náznak směřování k mezza voce. Žalm 150 „Chvalte Boha v jeho svatyni“ vyzněl v plném forte hlasu i varhan grandiózně ve výrazu. Jemnější odstíny v tónu přinesl Žalm 38 „Nekárej mě, Hospodine“. V Žalmu 39 „Hospodine, dej mi poznat kdy přijde můj konec“ autor sám přiznává, že se tím v myšlenkách ztotožňoval duchovně od svých 85. narozenin. Jako velká pocta životu vyzněl závěrečný Žalm 47 „Lidé všech národů tleskejte v dlaně“. Opominout nechci ani vnitřní Žalm 2 „Proč se pronárody bouří“, kde se skladatel snažil vystihnout dnešní vzrušenou, chaosem poznamenanou dobu. Vynikající soubor vokálních skladeb od soudobého autora, jaký mně dlouho nebylo dopřáno slyšet. Každá ze skladeb je upřímnou výpovědí, s hudebně výraznou charakteristikou a souzněním slova a hudby. Výraz skladeb by ještě více zaujal, kdyby text žalmů nebyl přece jen od varhan v prostoru méně srozumitelný. Koncert se odehrával na kůru chrámu, čili pěvec Roman Janál byl auditoriem vnímán ryze auditivně; pokud by pěvec mohl stát čelem k publiku, vynikla by více srozumitelnost textů. Na pěvci je znát, že původně studoval houslový obor, což vede barytonistu k vypracovanému plastickému frázování, dokonale vedenému vždy k důslednému vyznění k posledním notám každé fráze, což nebývá tak častým jevem. 

Koncert byl velmi vhodně zarámován díly jubilanta, ale zazněly rovněž skladby jiných autorů. Právě v souvislosti s tvorbou Jiřího Temla byl moc dobře zvolen Antonín Dvořák a jeho Tři duchovní zpěvy, opus 19b. Rovněž Josef Klička, rodák z nedalekých Klatov, zakladatel tradice české moderní varhanní improvizace, byl moc vhodně připomenut. Ne s takovým nadšením jsem – ryze dramaturgicky(!) – vnímal jediné vybočení z české hudby v tvorbně Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Osobně bych volil přece jen dramaturgickou jednotu večera s českou tvorbou, ale to je třeba moje profesionální deformace, daná vlastními koncepcemi dramaturgie jiných festivalových koncertů. Volba zde byla zřejmě spíše praktická. Zazněly dvě árie z oratoria Paulus v duchu zvoleného stylu, s důrazem na horní meze dynamiky projevu. 

Vedle skladeb Temlových mne zaujala především interpretace již zmíněných tří Dvořákových duchovních písní z jeho rané vokální tvorby, ovlivněné F. Schubertem a R. Schumannem. Ve vstupní části Ave Maria ukázal Roman Janál působivá dynamická odstínění do mezza voce i do piana, v závěru skladby. Jemnější dynamika se v prostoru velmi dobře uplatnila, nebylo třeba se jí obávat. 

Zajímavá byla i Legenda D dur Josefa Kličky, autora málo známého, v kompozici zřetelně pro varhany výborně harmonicky posazené a interpretkou perfektním a zainteresovaným provedením víc než dobře propagované.

Večer byl především oslavou nadcházejícího jubilea Jiřího Temla (24. června), skladatele, kterému se opravdu podařilo a daří zaujímat své posluchače a oslovovat interprety, kteří se rádi uchází o jeho každé nové dílo. (Reflexi z pražského Rudolfina u příležitosti provedení jednoho z novějších děl autora čtěte ZDE.) Ve vokální oblasti to bylo velice zřejmé, mohu to dosvědčit z mnoha vlastních zkušeností na festivalech soudobé sborové hudby v Jihlavě. Zároveň právě plzeňská skupina skladatelů přinesla i ryze interpretačně v šedesátých a sedmdesátých letech nové pohledy na lidové písně, kde se důsledněji vymýtil dosavadní příliš romantický přístup k interpretaci prosté formy. Postupně ovlivnili v tomto směru většinu českých sbormistrů. 

Při pohledu na nepřeberný seznam skladatelů artificiální hudby druhé poloviny 20. století mnohdy žasnu, jak málo autorů se dostane do popředí pozornosti obecenstva. V této nekomerční sféře kumštu, ale ve velmi komerční době… Přeji stále obdivuhodně vitálnímu Jiřímu Temlovi, který patří k té hrstce prosadivších se, aby vytvořil ještě řadu vyzrálých hudebních kompozic, které opětovně zaujmou svou originalitou a schopností oslovit svého posluchače.

Foto: Jan Kantor / Plzeňská filharmonie