„Teml vybavil svou novotu odvážně utkanými, avšak logicky a posluchačsky relativně dobře sledovatelnými harmoniemi.“

„Blackfordova skladba i přes svou nestabilní kvalitativní úroveň pod Netopilovým vedením dozrála ve šťavnatý plod interpretačního umění.“

„Již první ‚skica‘ dala na vědomí, že se orchestrální těleso nespokojí toliko s pastózním vrstvením barevných ploch.“

Česká filharmonie pod dirigentským vedením Tomáše Netopila naložila rudolfinskému publiku hned dvě světové premiéry významných tvůrců soudobé artificiální hudby Jiřího Temla a Richarda Blackforda. Jako sólistka se v plné záři ukázala violoncellistka Alisa Weilerstein, jež na sebe tradičně upozornila svým virtuózním a osobitě jedinečným přístupem k technicky obtížným a výrazově mnohovrstevnatým místům. Zatímco Temlův Labyrint paměti opětovně potvrdil neotřelost a originalitu svého tvůrce, Blackfordův Koncert pro violoncello a orchestr posluchače zasáhl svou hudební obrazností a deskriptivním nábojem, který však šel místy na úkor hudební přesvědčivosti. 

Kromě slavnostního étosu, tvořeného hrdou dvojicí světových premiér, měl koncertní večer 5. února ještě druhou a neméně podmanivou dimenzi, kterou by šlo vystihnout spojením dvou protichůdných a historicky znesvářených pojmů: modernost a tradice. Jestliže letošní jubilant Jiří Teml, jenž v červnu oslaví devadesáté narozeniny, orientoval svou tvorbu vždy spíše k osvědčeným a prověřeným kompozičním postupům, tak v analogickém duchu i anglický skladatel Richard Blackford svěřil svůj talent do rukou apollinsky umírněných stylových formací. A přestože se oba komponisté k průkopnickým snahám nekompromisních vlajkonošů nových hudebních „ismů“ většinou stavěli spíše zdrženlivě, jsou v jejich dílech stále zaznamenatelné svěží prvky bedlivě střežené modernosti. Obzvláště tato charakteristika platí pro Jiřího Temla, jehož tvorba v průběhu let prošla různými názorovými polohami a v minulosti se nevyhýbala ani messiaenovsky modálním nebo obezřetně aplikovaným aleatorním technikám. S ohledem na tento fakt jsem proto myslím nebyl jediný, kdo do pražského Rudolfina vstupoval s očekáváním živé hudební syntézy modernity a tradice. Nutno podotknout, že jsem v tomto ohledu nebyl nijak zklamán.

Řekneme-li, že Jiří Teml je dnes už žijícím klasikem, dopouštíme se tím do očí bijícího pleonasmu. Autor desítek orchestrálních a stovek sborových skladeb se může pyšnit nejen úctyhodnou tvůrčí kontinuitou, obohacující tradici české hudební kultury již bezmála šedesát let, nýbrž také neochvějnou oblíbeností u nespočtu hudebních těles komorního i symfonického formátu. Z technického hlediska povětšinou jednodušší, avšak umělecky neskonale nápaditá, humorem překypující a nevtíravou efektností protkaná díla z Temlova pozdějšího období si získala srdce mnoha instrumentalistů a vokalistů, kteří onen nezaměnitelný temlovský rukopis rozšiřují i za hranice tuzemské hudební scény. 

Česká filharmonie na úvod koncertu zařadila bezmála patnáctiminutový symfonický obraz Jiřího Temla Labyrint paměti, v němž se to doslova hemžilo kontrastními motivickými buňkami, nečekanými rytmickými metamorfózami a pečlivě vymodelovanými instrumentačními kombinacemi, které v rychlých sledech jiskřivě prosvěcovaly pevně semknutou formu díla. Teml vybavil svou novotu odvážně utkanými, avšak logicky a posluchačsky relativně dobře sledovatelnými harmoniemi, jež i přes obecně neoklasicistický stylový rámec skladby občasně vybočovaly z tradičně centrické hierarchizace hudebního prostoru. Kompozice vstoupila do své akustické existence nepatrnými a v pianové dynamice neposedně se mihotajícími šelesty bicích, z nichž se postupně draly na povrch formálně konkrétnější, třebaže tonálně ještě nevyvinuté motivické tvary. Mysteriózní expozice, v níž se postupně stále více zahušťovaly ve smyčcích tažené akordické souzvuky, byla vzápětí vystřídána trhanými a orchestrem hbitě rozehrávanými rytmickými vzory připomínajícími vrcholné projevy neoklasicistní estetiky Prokofjevem počínaje a Brittenem konče. Tato expresivně silně vyprofilovaná část, ve které kromě Temlova výtečného instrumentačního umění zaperlila přesná souhra bicích a dechové sekce, se následně ztratila do mlhavé, avšak tektonicky zřetelné hudební krajiny, v jejímž pomyslném středu se krásně vyjímala sólová hra houslí. A jestliže Teml doposud trval na v podstatě motivickém materiálu, zřetelně odkazujícímu k modernistickému kompozičnímu uvažování, pak se v závěru projevil rovněž jako poučený tematik, jemuž nejsou cizí ani obsáhlejší, tradičně posazené a chorálově klenuté melodické kolosy. Okrouhlé téma, zvěstující závěrečné tonické usmíření, nakonec smyslově zkonkrétnil dokonalý a intonačně jistý přednes žesťové sekce, jenž tím důstojně uzavřel první část večera. 

Souhrnně lze konstatovat, že zbrusu nový orchestrální kus Labyrint paměti je velice povedeným a hudebně závažným dílem dokazujícím Temlovu mentální energičnost a tvůrčí zápal, který nijak nezaostává (ba naopak!) za svými mladšími kolegy. Za pozitivním dojmem taktéž bezpochyby stojí výtečná hra České filharmonie, které se pod Tomášem Netopilem podařilo vystihnout výrazový charakter Temlovy skladby a vepsat do ní vlastní interpretační rukopis. 

Po temlovské premiéře spatřila poprvé světlo světa koncertantní skladba Richarda Blackforda. Anglický komponista nehýbe světovou koncertní scénou pouze jako tvůrce klasických artificiálních děl. Díky rozvernému žánrovému a stylovému rozletu, o čemž svědčí jeho obsáhlá tvorba v oblasti filmové hudby, je znám nejen v tišinách vážné hudební kultury, ale také ve sférách ryze komerčních. Jak se Blackfordovi daří v první výseči jeho zájmů se mohl posluchač přesvědčit během středeční premiéry jeho Koncertu pro violoncello a orchestr „The Recovery of Paradise“, která publiku nabídla efektní mix virtuozity a hudební pohybovosti, jemuž ovšem občas chybělo hlubší zamyšlení se nad čistě hudebním poselstvím.

Jakožto narativní základ si pro svůj Koncert pro violoncello a orchestr Blackford zvolil sérii přírodních katastrof, které v nedávných letech těžce zasáhly obyvatelstvo na téměř všech světových kontinentech a jejichž tragický rozměr do hudebního tvarosloví skladby různorodě vstupoval skrze záplavy tvarově nijak výrazných, za to však dramaticky se škubajících horizontálních konstrukcí, jež byly pravidelně přerušovány citově ostře zabarvovanými vstupy sólového violoncella. Hudební řešení tohoto programového modelu ovšem mělo z hlediska větné skladby díla kvalitativně vzestupnou tendenci. Jestliže v první větě dominovala efektní, avšak motivicko-tematicky neinvenční sólová hra, s níž si excelentně a s plnou dávkou útočné expresivity poradila americká violoncellistka Alisa Weilerstein a ve které vítězila hráčská virtuozita nad kompoziční kreativitou, druhá věta již byla obohacena příkřejšími kontrasty a plnějšími harmonickými bloky. Richard Blackford se v první větě příliš soustředil na deskriptivní líčení tragických událostí, z něhož nakonec vyplynul jen vágní a neurčitý pel dramatismu, jenž na rovině hudební formy nenalezl smysluplné ukotvení. Mimohudební program tu zkrátka působil jako berlička podpírající nedostatečně rozvinutý hudebně myšlenkový materiál. Jestliže ve druhé větě došlo ke zmíněné kvalitativní elevaci, již výrazně podpořil opět znamenitý výkon České filharmonie a sólistky Alisy Weilerstein, třetí věta už svědčila o promyšlenější skladatelské práci. Blackford nejprve na scénu uvedl soubor tvrdých rytmických patternů, z nichž následně vyvodil po krátkých a rychlých škálách se pohybující motivy, které v těsných unisonech představila dřevěná sekce dechových nástrojů. To skladatel doplnil bodavě frázovanými smyky, jež ve finále přispěly ke konstituci působivého, byť příliš rychle uzavřeného hudebního celku. Deficit nerozvedenosti a zbrklé ukončenosti nakonec Blackford dotáhl v poslední větě uvedené sytým akordickým souzvukem ve flétnách. Tento výrazově rozmanitý závěr celého díla interpretoval Tomáš Netopil dynamicky plasticky a co do exprese diferencovaně, přičemž Blackfordovu důmyslnou kombinaci moderní akordiky s invenční instrumentací vsadil do uzavřené a čiré strukturní kresby. Skladba tak i přes svou nestabilní kvalitativní úroveň pod Netopilovým vedením dozrála ve šťavnatý plod interpretačního umění. 

Jestli se někdo v publiku domníval, že po náročném vyslechnutí dvou premiér dojde k jakémusi intelektuálnímu a uměleckému zklidnění, byl na těžkém omylu. Po temlovském neoklasicismu a blackfordovském syntetickém deskriptivismu se dostavil debussyovský impresionismus. Geniální kompozice Clauda Debussyho La Mer (Moře), tři symfonické skici pro orchestr zavalila vnímatelovu estetickou představivost stříbřitou, bodově světélkující a zvukově mnohobarevnou koláží, jež v podání České filharmonie a Tomáše Netopila nijak neztratila ze svého formálního a ryze konstrukčního aspektu. Již první „skica“ dala na vědomí, že se orchestrální těleso nespokojí toliko s pastózním vrstvením barevných ploch, ale že nakoukne pod pokličku Debussyho motivickému umění. Věta díky tomu nepůsobila ztěžkle a zavalitě, nýbrž rozvíjela se v kontinuitě plynulých frázových návazností, jimiž mistr francouzské hudby nasytil každý tón a každý rytmický spoj. Impresionistická efemérnost, v níž vyrůstaly a zase zanikaly drobné strukturní přesmyčky a témbrové vazby, si přišla na své i ve druhé části, ve které ani na vteřinu nedocházelo k fragmentárním rozpadům, k nimž by mohla svádět formální přetržitost debussyovského hudebního myšlení. Díky svéráznému přístupu Tomáše Netopila a hry České filharmonie si tu posluchač naopak mohl vychutnat minuciózně splétané vztahy napínané mezi hráčsky přesně odstiňovanými témbrovými atomy a souzvukovými záblesky širokých, v paralelách se často pohybujících harmonií. Vrcholem snažení celého tělesa byla závěrečná část, do které Netopil vložil velkou míru hybnosti a energičnosti, přičemž dosud sešněrovanou dynamiku uvolnil ve prospěch uspokojivě burácejícího závěru. 

Zařazení dvou premiér na jeden koncert představuje z dramaturgického hlediska odvážný tah. S přihlédnutím k trochu zastydlému vkusu pražského publika, které si ještě úplně netyká s modernějšími či dokonce současnými proudy klasické hudby, se proto jedná o důležitý akt, jenž může pozitivně přispět k otevřenějšímu přijímání novinek z hudebního světa, jehož dějiny se nikdy nemohou úplně zastavit. Výkony Alisy Weilerstein a České filharmonie pod vedením Tomáše Netopila jednoznačně prokázaly, že se nikdo soudobé hudby nemusí obávat. A obzvlášť to platí v okamžiku, kdy si uvědomíme, že její českou větev reprezentují takové osobnosti, jako je Jiří Teml.

Foto: Petra Hajská / Česká filharmonie