Dne 15. ledna se v plzeňské Měšťanské besedě pod taktovkou Chuheie Iwasakiho uskutečnil v pořadí čtvrtý z abonentních koncertů řady Platina, jež je zavedenou součástí nabídky Plzeňské filharmonie. Koncert mohli posluchači sledovat v přímém přenosu na stanici D-dur v rámci nového pořadu Putujeme za orchestry – a začínáme v Plzni. Se stejným programem, ale v menším obsazení ve smyčcových  sekcích, vystoupil orchestr o den později (16. ledna) v Klatovech. Na programu zazněl Koncert pro smyčce polské skladatelky Grażyny Bacewicz, Hobojový koncert Jiřího Gemrota a Beethovenova Symfonie č. 7 A dur.

Klatovy jsou jednou z pravidelných štací Plzeňské filharmonie. Tamější posluchači, kteří se do města sjíždějí z blízkého okolí, si rádi poslechnou symfonickou hudbu, což dokazuje bohatá návštěvnost těchto koncertů. Město má sice kulturní dům, koncerty se však konají v divadelní budově z roku 1922, která funguje pod názvem Stálá divadelní scéna. Hostí nejen zájezdová vystoupení populárních herců, představení ochotnických divadelních souborů, jichž je ve městě a jeho okolí bezpočet, ale je také místem školních akademií a koncertů ZUŠ. Předností divadla jsou varhany, které v letech 1972–1979 postavil nástrojař Vilém Pejša (1911–1985). Na ně se soustředí pozornost klatovských posluchačů letos v květnu, kdy se v divadle uskuteční vzpomínkový koncert na počest klatovského rodáka, významného pedagoga pražské konzervatoře ve hře na varhany Josefa Kličky (1855–1937).

Posluchači pátečního koncertu nebyli jen abonenti skupiny K, jež je zaměřena na klasickou hudbu – komorní a symfonickou. Mezi diváky byli tentokrát studenti i děti školního věku v doprovodu rodičů. Hlediště se zaplnilo téměř do posledního místa. Také orchestr nastoupil, a to zejména v houslových sekcích, v podstatně omlazeném obsazení. Na místo koncertního mistra usedla zkušená Olga Alicja Osmolińska.

V úvodu zazněl Koncert pro smyčcový orchestr polské skladatelky a houslistky, rodačky z Łodže Grażiny Bacewicz (1909–1969). Její skladby u nás zrovna nepatří ke stálému repertoáru orchestrálních těles. O to záslužnější bylo seznámení s její hudbou, která se formovala v předválečné Paříži pod vedením významné pedagožky a klavíristky Nadii Boulanger (housle studovala u André Touretta a Karla Flesche). Před druhou světovou válkou Bacewicz přesídlila do Varšavy, kde v poválečných letech (od roku 1966) působila na konzervatoři jako profesorka skladby. Prošla zajímavým vývojem. Nebála se experimentovat, ať již v uplatnění barevnosti či inspirací folklorem. Její zásadou byla ,rozmanitost v jednotě’. Poměrně bez úhony se vyhýbala oficiální linii diktované kulturní politikou. Nezůstala však netečná ke společenskému vývoji své vlasti, což dokazuje vedle řady komorních, symfonických a koncertantních skladeb, kantát, baletů a rozhlasové opery i její třívětý Koncert pro smyčcový orchestr (Allegro – Andante – Vivo) z roku 1948. Ten si brzy získal velkou popularitu i za hranicemi Polska. Nejde o dílo obsahově inertní, naopak v něm lze vytušit reflexi vývoje poválečného Polska. První věta (Allegro) je tvořena jediným pregnantně rytmickým tématem, věta druhá (Andante) naopak přináší tempové zklidnění, její harmonický plán vyvolává dojem jistého bezčasí a každodenní šedi a třetí věta (Vivo) je plná energie a nemá daleko k vitální dravosti. Orchestr výrazně omlazený právě ve smyčcích si tuto skladu evidentně zahrál s chutí, byť z prostorových důvodů ve zmenšeném počtu, než tomu bylo v Plzni. Koncert od Bacewicz jednoznačně zaujal, škoda, že její kompozice neslyšíme na našich koncertních pódiích častěji.

Dramaturgie koncertu tentokrát zůstala věrná klasickému schématu: předehra nebo kratší jednovětý koncert, koncertantní skladba pro sólový nástroj a ve druhé části symfonie. Dále tedy zazněl koncert, který pro jeho sólistu – finalistu 76. ročníku Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara představoval odměnu v podobě možnosti zahrát si ho v Čechách ještě jednou, tentokrát s Plzeňskou filharmonií. Oním oceněným se stal portugalský hobojista Pedro Moreira, který v květnu loňského roku obsadil v soutěži třetí místo. (První uděleno nebylo, druhé získal ruský hobojista Fedor Osver). O soutěži portál KlasikaPlus informoval ZDE. Plzeňskému a o den později klatovskému publiku se Moreira představil Koncertem pro hoboj a orchestr Jiřího Gemrota (1957). Skladatel ho napsal pro Viléma Veverku vroce 2016 a náš přední hobojistaho premiéroval o dva roky později se Symfonickým orchestrem FOK pod taktovkou Tomáše Netopila. Skladba sice zachovává klasické třívěté schéma, plyne však bez přerušení. V roce 2025 byl koncert zařazen jako povinná skladba na program soutěže Pražského jara. V Gemrotově kompoziční práci je evidentní spolupráce skladatele s konkrétním interpretem, přesněji řečeno důvěrná znalost a využití všech jeho předností. Hobojový part odpovídá Veverkově temperamentu a technické brilanci. Jednovětá skladba dobře využívá plný nástrojový rozsah, na vypjatých místech se několikrát ozvou vysoké tóny, jež Moreira velmi dobře barevně zvládl. Posluchače zaujme kontrastní dynamika, agogické změny, nepovšimnuta nezůstane několikataktová reminiscence na hudbu Bohuslava Martinů. Ačkoliv je vztah sólového nástroje a orchestru (bez bicích a hoboje) založen na bázi dialogu, orchestrální zvuk sólistu nepohltí, plně se však uplatní v několika mezihrách. Koncert zahajuje lyrický úvod v pianu, jímž také skladba končí. Tato zrcadlová kompozice má svůj vrchol v kadenci situované uprostřed skladby. Sólista ji provedl podle očekávání technicky brilantně. V hobojistově spolupráci s orchestrem bylo poznat, že vedle svého studia na Hochschule für Musik und Tanz v Kolíně nad Rýnem sbírá své první zkušenosti i jako orchestrální hráč, a to v operním orchestru v Městském divadle v Bielefeldu. Svůj part Moreira přednesl kultivovaným tónem, snažil se o plný barevný zvuk, v rychlých pasážích uplatnil spolehlivou techniku a dobře pracoval s dynamikou. Za svůj výkon byl odměněn bouřlivým potleskem. Znovu jsem si uvědomila, jak silný motivační účinek má mladý interpret pro část publika, která je mu blízká věkem, a jak prozíravé je ze strany Plzeňské filharmonie dát začínajícím hráčům možnost se takto prezentovat. Jako přídavek zazněly v Moreirově podání za doprovodu smyčcového kvartetu (tvořili ho vedoucí nástrojových skupin) tři melodie k portugalskému lidovému tanci fado, které pro interpreta upravil Moreirův krajan João Miguel.

Ačkoliv Beethovenova Symfonie A dur č. 7, op. 92, vznikla podobně jako všechny předchozí v bouřlivé době plné nejistot, posluchači ji dnes většinou vnímají jako hudbu plnou radosti a optimismu. Skladatel ji začal psát při svém pobytu v Teplicích v roce 1811 a práce na ní trvala dva roky. Prvního uvedení se dočkala 8.12.1813 ve vídeňském Univerzitním sále na charitativním koncertě pořádaném ve prospěch rakouských a bavorských vojáků zraněných v bitvě u Hanau v říjnu téhož roku. Dočkala se mimořádně vřelého přijetí. Skladatel ji dedikoval velkému mecenáši umění – hraběti Moritzi von Vries.

Šéf Plzeňské filharmonie Chuhei Iwasaki má s akustikou klatovského divadla své zkušenosti a ví, co si může dovolit – nenutil orchestr do předčasných fortissim, nepřeháněl tempa, využil naopak zpěvnost lyrických míst. Orchestr pod jeho vedením neztratil energii pramenící z  pravidelné pulsace tečkovaného rytmu, který je kromě smutečního pochodu druhé věty charakterizačním prvkem partitury. Iwasaki, dirigující symfonii zpaměti, si vyšší dynamiku ponechal na závěrečné ,bakchanále‘, které tak zapůsobilo nikoliv coby monstrózní závěr, ale jako tečka za bujarým, až nevázaným projevem radostného vydechnutí po těžkých dobách, které Evropa v době napoleonských válek prožívala. Po posledních taktech přeskočila jiskra a radost z Beethovenovy hudby publikum spontánně zdvihla ze sedadel. Koncert Plzeňské filharmonie končil dlouhotrvajícím potleskem.

Na příštím červnovém koncertě vystoupí v Klatovech spolu s Plzeňskou filharmonií Ivan Ženatý. Přednese Skotskou fantazií pro housle a orchestr, op. 46, Maxe Brucha. Ve stejném večeru (12. 6.) zazní Sukova symfonická báseň Praga, op. 26.

toto: Jiří Jiřík

Facebook X E-mail WhatsApp