„Nebylo náhodou, když prostřední z pěti festivalových koncertů se 5. října v kostele sv. Václava na Zderaze zaměřil na duchovní hudbu ukrajinských skladatelů.“

„Závěr koncertu patřil opět vokálnímu umění, v němž spočívá největší síla pravoslavné hudby.“

„Dirigent Marek Valášek s minimálními prostředky dosahuje maximálního účinu, co se vkusné uměřenosti adekvátní vybranému spektru skladeb týče.“

Do stále rostoucí řady podzimních hudebních festivalů v Praze už od roku 2010 ústrojně zapadá mezinárodní festival pravoslavné hudby Archaion Kallos, jehož název v překladu odkazuje na cosi ve smyslu archetypální neboli prapůvodní krásy. Nebylo náhodou, když prostřední z pěti festivalových koncertů se 5. října v kostele sv. Václava na Zderaze zaměřil na duchovní hudbu ukrajinských skladatelů. Jak víme, ukrajinská kultura a pravoslaví spolu těsně souvisejí.

Podoba pravoslavné hudby, respektive většinou pravoslavného zpěvu, v průběhu staletí doznala mnohdy až radikálních změn, přičemž různé větve tohoto vývoje dále volně koexistují vedle sebe, aby krásu starých časů předávaly novým a novým generacím, které se svěřeného odkazu tvořivě zmocňují a dále jej rozvíjejí. O názorné přiblížení tohoto procesu mnohostranně usiluje nápaditá dramaturgie festivalu Archaion Kallos, inspirující se kromě jiného i atmosférou současného dění.

Hodnoty ukrajinské hudby s důslednou pečlivostí tlumočily dva komorní ansámbly, Piccolo coro & Piccola orchestra, de facto sdružené v jeden kompaktní celek, založený 1996 a od té doby soustavně vedený dirigentem Markem Valáškem (*1969). Pro oba soubory i jejich uměleckého vedoucího je charakteristické pěstování vokálně-instrumentální hudby různých stylových období s převahou duchovní tematiky a se zvláštním zaměřením na hudbu novodobou, včetně současného století.

Platilo to i v případě pojednávaného koncertu zahájeného skladbou současného autora – stručnou, melodicky decentní a s dějem mírného vzepětí, Modlitbou pro smyčcový orchestr Volodymyra Pasičnyka (*1963), skladatele, pedagoga, muzikologa, znalce sborového zpěvu a hudebního etnografa. K významným představitelům novodobé ukrajinské hudební kultury náleží Myroslav Mychajlovyč Skoryk (1938–2020), všestranný skladatel, klavírista a pedagog, věnující se též filmové hudbě. I od něho zazněla skladba s názvem Modlitba, ale v čistě vokální podobě a cappella smíšeného uskupení, výrazově naléhavější než ta předchozí, ozdobená mírně exponovaným, zdařilým sopránovým sólem Jitky Šafářové. Historicky vzdálenější vrstva ukrajinské hudby byla připomenuta Liturgií, rovněž vokálně koncipovanou kompozicí klasicisty Maxima Sozontoviče Berezovského (1745–1777). V porovnání s dvěma předchozími, spíše epizodickými vstupy, tu interpretace měla již širší pole k uplatnění náladotvorných výrazových prvků.

Pro nás není bez zajímavosti, že mladý Berezovskij roku 1771 podstoupil ten samý den zkoušku na Boloňské filharmonické akademii jako o několik let starší Josef Mysliveček…

Následující trojice skladeb uvedla nám již známá jména. Nejprve opět V. Pasičnyk, tentokrát instrumentální Elegií, tak jako další instrumentální skladby toho večera určenou obsazení smyčcových nástrojů. Určující tu byl zpočátku tesklivý nádech s příměsí určitého odhodlání se zainteresovaně poutavým violovým sólem bez doprovodu v podání Ondřeje Palkovského. Hudební děj měl stále pochmurnější ráz, v závěru ovšem s náznakem – podtrženým krátkým houslovým sólem – jistého vzepětí nehynoucí naděje. Ještě patrnějším expresivním odstínem se projevil Žalm 50 M. M. Skoryka, jenž i v tomto případě za poněkud slavnostněji laděné atmosféry využil umocňující potence sopránového sóla, teď rovněž exponovaného, ale současně lyrického, realizovaného Anežkou Tichou. Příkladně tvarovaná dramaturgická linie koncertu se poté působivě zvlnila výrazem konejšivou, libozvučnou a ku konci projasněnou sborovou Cherubínskou písní č. 7 Dmytra Stěpanoviče Bortňanského (1751–1825). Bortňanského s Berezovským spojuje nejeden společný rys – oba byli výrazně ovlivněni dobovými stylovými vlivy zejména italské provenience, oba působili v carských službách a oba založili národní ukrajinskou hudební tradici sborového vokálního umění. I v dílčím poznání jejich hudby tkví nesporný přínos popisovaného koncertu.

Program dále uvedl tvorbu současných ukrajinských skladatelů. Jevhen Fedorovyč Stankovyč (*1942) je autorem vokálních i instrumentálních žánrů, též hudby filmové. Byl připomenut volnou, homogenně vyváženou Elegií pro smyčce na paměť Stanislava Filipoviče Ludkeviče. Je prolnuta dynamicky středně naléhavými vstupy s epizodickým houslovým sólem, podaným Rachel White, zastávající funkci koncertní mistryně souboru Piccola orchestra.

Závěr koncertu patřil opět vokálnímu umění, v němž spočívá největší síla pravoslavné hudby. Volba ukázky z díla Oleksandra Stěpanoviče Ščetynského (*1960), jenž prošel mnoha novodobými stylovými vlivy a věnoval se instrumentálním i vokálním žánrům včetně opery a spituálně orientované hudby, padla na Requiem pro sbor a smyčcový orchestr. Zaznělo ve výběru – konkrétně části Kyrie, Sanctus, Benedictus a Agnus Dei. Po strohém, volném Kyrie zaujal hybný Sanctus, kromě jiného ovlivněný folklórem, dále Benedictus s jistým skrytým vtipem, a nakonec umně propracovaný Agnus s katarzním uvolněním a oslavnou zvučností v plénu, v závěru dokonce s překvapivými disonancemi.

Pro kvalitu interpretace můžeme mít jen slova chvály. Dirigent Marek Valášek s minimálními prostředky dosahuje maximálního účinu, co se vkusné uměřenosti adekvátní vybranému spektru skladeb týče. Sbor intonuje čistě, rytmicky je vzorně koordinovaný a pečlivě artikuluje text. Mimoděk jsem po skončení koncertu zaslechl názor jisté dámy, která se v rozhovoru s dirigentem představila jako ukrajinská zpěvačka a ocenila právě vzornou dikci ukrajinského textu. Převážně meditativní a povznášející hudba toho večera mohla vyznít i jako pocta ukrajinskému národu v současné všeobecně nelehké době. Snad právě proto Marek Valášek chtěl – jak ve své krátké závěrečné promluvě výslovně zmínil – poněkud truchlivou atmosféru rozptýlit a jako přídavek zvolil alespoň trochu radostněji vyznívající Sanctus ze závěrečného Requiem.

Foto: Martin Pilpach