KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Pohledem Jiřího Vejvody (63)
Kantáta ve stínu palem.
Dvořákovy Svatební košile v Kroměříži english

„Z několika příčin by byl skladatel spokojen s uvedením své kantáty na festivalu Hudba v zahradách a zámku Kroměříž.“

„Zahajovací večer patřil pod taktovkou Františka Macka Filharmonii Bohuslava Martinů, Českému filharmonickému sboru Brno a třem pěveckým sólistům.“

„Mária Porubčinová se cítí v českém repertoáru jako doma; Jiřího Brücklera a Aleše Brisceina není třeba blíže představovat.“

„Dílo to veškeré mé skladby v každém ohledu předčí,“ napsal Antonín Dvořák svému příteli Aloisi Göblovi koncem roku 1884. Poté, co od května do listopadu usilovně pracoval na kantátě Svatební košile podle Erbenovy balady z básníkovy sbírky Kytice. Jistěže skladatel srovnával jen s tím, co vykonal do té doby. Jeho tvůrčí potenciál se na Osmou či Devátou symfonii či na operu Rusalka teprve chystal. Na druhé straně, už čtyři roky měl na kontě například své Stabat Mater, na které se ve svém srovnání jmenovitě odkazoval. Každopádně se Svatební košile dočkaly triumfálního příjetí tam, odkud bylo velké vokálně instrumentální dílo objednáno. Na hudebním festivalu v Birminghamu. „Byl vám to rámus!“ sdělil Dvořák příteli a dodal: „Nevěděl jsem, co se se mnou děje.“

Zřejmě by byl z několika příčin spokojen i s uvedením své kantáty 13. června na slavnostním zahajovacím koncertu 25. ročníku mezinárodního festivalu Hudba v zahradách a zámku Kroměříž. Kromě zásadnějších důvodů, k nimž se ještě vrátím, by ho možná zaujalo už samotné prostředí. Je totiž opravdu jedinečné. Zažil jsem s klasickou hudbou jako divák i jako účinkující leccos. Od noblesy Dvořákovy síně Rudolfina přes vůni louky v oboře pod hukvaldským hradem, od velebného prostoru svatovítské katedrály po titěrný půvab Rybničního zámečku mezi Valticemi a Lednicí. Nikde jinde než ve Velkém skleníku kroměřížské Květné zahrady, onoho pověstného Libosadu, se mi ale nepoštěstilo vnímat tóny ve stínu palem. Díky zmíněnému festivalu se totiž prostor zasvěcený jindy jak těmto tropickým stromům, tak dalším exotickým rostlinám na čele s kaméliemi, mění ve druhé polovině června v hájemství hudby. Kupodivu má toto někdejší sídlo oranžérie, zevrubně rekonstruované před deseti lety, poměrně příznivou akustiku. Proto se v něm festivalová dramaturgie mladého dirigenta Františka Macka odváží nadýchnout i k mohutným projektům.

Čtvrteční večer tak patřil rezidenčnímu tělesu celého festivalu, kterým je zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů, ale také Českému filharmonickému sboru Brno v počtu zhruba čtyřiceti osob. Sbormistr Petr Fiala jej sice neřídil, neboť byl celý „aparát“ svěřen do rukou Františka Macka, ale se zodpovědností sobě vlastní se zkoušky i večera zúčastnil jako poradce. Především byla ovšem pozornost početného publika upřena na tři sólisty. Jejich výběr by slušel kterémukoli z velkých hudebních festivalů této země a svědčí o tom, že Hudba v zahradách a zámku Kroměříž je na vzestupu. 

Vždyť sopránové role dívky se zhostila Mária Porubčinová, která nejenže působí jako sólistka operního souboru Slovenského národního divadla, ale v českém repertoáru se cítí jako ryba ve vodě. V titulní roli Rusalky debutovala už roku 2005 v brněnské Janáčkově opeře, poté opakovaně hostovala v pražském Národním divadle a pomyslný oblouk uzavřela nedávno v rámci cyklu Smetanových oper v Národním divadle moravskoslezském, kde ztělesnila Libuši; doma v Bratislavě je nyní Vendulkou v Hubičce. V Kroměříži se na pódiu setkala se dvěma českými kolegy. Úloha vypravěče byla svěřena barytonistovi Jiřímu Brücklerovi a role umrlce tenoristovi Aleši Brisceinovi, které těm, kdo navštěvují představení v Národním divadle či ve Státní opeře Praha, není třeba blíže představovat. Mohu-li to jako poučený laik posoudit, všichni tři zpívali soustředěně, zodpovědně a naplno, jako by se ani neblížil závěr náročné sezóny, která pro ně ani zdaleka nekončí. Například Aleše Brisceina čekal vzápětí přesun do berlínské Státní opery Pod lipami. A navíc do zcela odlišné pěvecké polohy, jakou představuje role ve Weillově operní miniatuře Sedm smrtelných hříchů, zkomponované na ironické libreto Bertolda Brechta a hudebně těžící z jazzových či kabaretních motivů. 

Vraťme se ale k dalším příčinám eventuálního Dvořákova potěšení nad tím, že jeho Svatební košile se nyní dočkaly svého provedení právě v Kroměříži. Podobně jako do nedaleké Olomouce s jeho pěveckým sborem Žerotín, také sem totiž skladatel rád zajížděl. Jednak proto, aby si užíval přátelství s Emilem Kozánkem, profesí sice advokátem, ale neúnavným organizátorem hudebního života ve městě, klavíristou, členem výboru a později předsedou pěveckého spolku Moravan. Díky němu zde Dvořák využíval možnosti dirigovat provedení vlastních děl a ověřovat si jejich působivost, případně pracovat na jejich úpravách. Pod jeho taktovkou zazněla v Kroměříži roku 1886 Dvořákovo Stabat Mater, o pět let později další oratorium Svatá Ludmila a v roce 1892 jeho Requiem. Za další tucet let se měly jeho kontakty s městem triumfálně završit. Na 7. a 8. května 1904 bylo totiž naplánovano tamní provedení kantáty Svatební košile. Očekávání byla veliká, vždyť Antonín Dvořák se mezitím stal žijící legendou, kterou obdivoval celý hudební svět. Jenže, jak známo, v první květnový den 1904 se mistrův život uzavřel…

Lze trochu nadneseně konstatovat, že o sto dvacet let později bylo historické spravedlnosti učiněno zadost, že se hudební dějiny Kroměříže, zahrnující rodáky od Vejvanovského po Talicha, dočkaly satisfakce? Nejspíš ano. Alespoň to tak po právu cítili i prožívali pořadatelé festivalu, jimiž je kromě samotného města a jeho kulturního domu tamní Art Collegium 2002. Hudbě v zahradách a zámku pomáhá rovněž součinnost se zlínským krajem a nově i podpora privátních mecenášů, potěšitelně se rekrutujících z řad místních podnikatelů. Je to znamením, že obyvatelé berou festival za svůj, což se promítá do jeho úrovně i atmosféry. Příklad Litomyšle slouží v tomto ohledu nad jiné.

Kromě dvou obětavých osob v zázemí festivalu, jimiž jsou Zdeňka Slavíková z Domu kultury a Petr Vojtásek coby předseda Art Collegia 2002, získal tento projekt přibližně před pěti lety uměleckou oporu v podobě dirigenta Františka Macka. Absolventa kroměřížské konzervatoře v oboru varhany a pak, již se zaměřením na dirigování, pražské AMU i stockholmské Royal College of Music. Zdravě ctižádostivý mladý muž, který si rozšířil znalosti též účastí na mistrovských kurzech vedených Bernardem Haitinkem, Danielem Gattim nebo Manfredem Honeckem, už pozdvihl taktovku před symfonickými tělesy ve světě i doma (SOČR, FOK). A nezdráhá se ani dirigování v rámci operních produkcí (švédská provedení Lišky Bystroušky, Dida a Aeneas či Únosu ze serailu). Toho času je Macek rozkročen mezi třemi sousedními státy. S rodinou žije ve Vídni, působí v čele kroměřížského festivalu a od sezóny 2023/24 je šéfdirigentem Státního komorního orchestru v Žilině, který mimochodem řídí rodák z České Třebové Karel Hampl.

Kroměřížský festival potrvá do konce června a má před sebou ještě pět koncertů, mezi nimi koncertní provedení Prodané nevěsty pod taktovkou Rastislava Štúra či skladby ze zámeckého hudebního archivu v Kroměříži v podání Ensemble Tonus Wien. Také večer zasvěcený Dvořákovi a Janáčkovi, který představí mladou americkou houslistku Aubree Oliverson. Mimochodem, když se hukvaldská rodina Janáčkových rozhodla vyslat desetiletého Leoše za hudbou, jako první varianta připadala v úvahu právě Kroměříž; pak ale zvítězilo Brno díky známosti s ředitelem tamní klášterní fundace. Hanácké Atény, jak se Kroměříži přezdívá, tak těží ze svého propojení s Dvořákem. A s jeho kdysi nedokončeným, teprve nyní symbolicky uzavřeným příběhem Svatebních košil. Díla, po jehož dokončení si autor liboval: „Díky Bohu, že mě ani tentokráte můj strážný Génius neopustil.“ Načež si neodpustil poťouchlý dodatek: „A jak by také jinak, vždyť ho mám tak rád!“

******

Foto: Petr Šamánek

Jiří Vejvoda

Jiří Vejvoda

Publicista a moderátor

Pro Československý, respektive Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, respektive Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov, Zlatá Praha atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy,



Příspěvky od Jiří Vejvoda



Více z této rubriky