„Zkrátka se rozhodli Mozarta řešit jinak a bylo to velmi zajímavé.“

„Milan Řeřicha hraje mistrně a ještě se přitom usmívá.“

„Podaly si ruce vynikající výkon muzikantů s výjimečně silně napsanou hudbou.“

Svatováclavský podvečer zavedl diváky festivalu Lípa Musica do kostela svatého Vavřince v obci Jezvé, která koncerty festivalu v den národního světce hostí pravidelně. Protagonisty pátečního večera byli klarinetista Milan Řeřicha opřený o smyčcové kvarteto Energie Nove.

Úvodem večera zazněl kvintet pro klarinet a smyčcové kvarteto A dur Wolfganga Amadea Mozarta. Milan Řeřicha od počátku předváděl precizní výkon. Totéž lze říci i o kvartetu, u kterého by ale nejeden v počátku koncertu upřednostnil méně strojovitosti a více energičnosti a impulzivnosti. To platilo už v úvodním Allegru, které vlastně příliš neodsýpalo, bylo táhlé a spíš zádumčivé než veselé.

Čekal jsem, jaký dojem přinese další věta předznamenaná Larghetto. Ta nabídla nekončící lyrické klarinetové variace a taktéž velmi pěkné party pro první housle a violoncello. Celkově lze interpretaci Mozarta v podání Energie Nove popsat jako překvapivě neafektovanou a svým způsobem nečekaně intelektuální či Mozarta intelektualizující. V tomto kontextu pak bylo možné chápat i předchozí málo veselé Alegro. Energie Nove se s Milanem Řeřichou zkrátka rozhodli Mozarta řešit jinak a bylo to velmi zajímavé. Typického Mozarta bylo skutečně možné detekovat až ve třetí větě, napsané v jeho nejtypičtějším menuetu.

O interpretačním umění Milana Řeřichy lze jen těžko psát. Je prostě vynikající. Klarinet mu jedinkrát neufoukne, nástroj mistrně ovládá, hraje na něj vřele a přitom jakoby ani nedýchal. Ani v těch nejsvižnějších pasážích, ani v technicky náročném pianissimu mu neunikne jediný tón. A ještě se přitom usmívá.

O následujícím čísle, Brahmsově kvintetu b mol, uvedeném po krátké přestávce, poznamenala Clara Schumann, že se jedná o úžasnou práci a zajímavou hudbu plnou smyslu. Rozhodně to nebyl nepravdivý postřeh. I soubor Energie Nove do díla vkládal daleko víc účasti než do prvního kusu. Brahmsova hudba jím skutečně hýbala a po interpretech vyžadovala velkou koncentrovanost, zaujetí i zásobu pestré škály výrazů. A skutečně, jako by rázem po přestávce hrál jiný smyčcový kvartet, jímavější, zarputilejší a zaujatější.

Zatímco první dílo bylo výrazně postaveno na klarinetu, tady smyčcové kvarteto přebíralo o mnoho více zodpovědnosti za celistvý efekt kvintetu. Nutno říci, že se této role Energie Nove zhostilo velmi dobře. Už úvodní Allegro ukázalo, na kolik může být Brahms výpravný, bohatý na myšlenky a výrazy. Totéž platilo i o následujících větách.

Silně sentimentální, jaksi postromantický, Brahms se díky pečlivé interpretaci dral z nástrojů i v druhé větě Adagio, kde se stále více uplatňoval klarinet a přebíral hlavní míru sdělení. Právě tyto momenty patřily ve večeru k nejkrásnějším a posluchač si při nich uvědomil, že si právě podaly ruce vynikající výkon muzikantů s výjimečně silně napsanou hudbou. Zde jsem byl opravdu u vytržení.

Po velice mnohoznačné třetí větě potom Brahmsův kvintet i celý koncert dospěly do svého finále. Čtvrtá věta přinášela zobecnění a jistá východiska k celé skladbě a jejímu vyznění. Na myšlenky hutné dílo bylo podrobeno résumé, které ale nebylo interpretačně zjednodušující, snad jen optimističtější než předchozí pasáže.

Obecenstvu v Jezvém se dostalo vynikající porce Brahmsovy muzikality a v první části mu byly nabídnuty také alternativní pohledy na řešení a vnímání Mozarta. Skutečně zajímavý a atraktivní večer pro početné posluchače koncertu.

Foto: Lukáš Marhoul