„Nenápadným, ale nezanedbatelným aspektem večera je skutečně celorepublikový dosah MenARTu. Do žižkovském atria dorazili umělci z Pardubic, Brna, Poličky i Frýdku-Místku…“

„Mnohými nejočekávanějším bodem programu bylo vystoupení Nory Lubbadové.“

„Mladí umělci, ještě tolik neusměrnění konvencemi, přinesli kromě svého přednesu také notnou část sebe sama.“

Hudební Odyssea je projekt, který představuje mentory působící ve Stipendijní akademii MenART společně s jejich žáky napříč ročníky. V Atriu Žižkov tak 24. ledna vystoupili klavírista Ivo Kahánek a klarinetista Irvin Venyš, dvě výrazné osobnosti české klasické hudby, a spolu s nimi výrazně obdařené i pracovité hudební mládí. Podstatný podíl na pěkném vyznění měl také klarinetisty doprovázející Daniel Wiesner.

Večer zahájil a do večera v jeho průběhu příjemně, na úrovni a citlivě vstupoval redaktor Českého rozhlasu Daniel Jäger. Postupně si na pódium pozval ředitelku akademie Danu Syrovou i oba přítomné mentory Irvina Venyše a Iva Kahánka. Všichni společně velice efektivně případně nezasvěceným „zhmatatelnili“ podstatné souvislosti dlouhodobého snažení MenARTu na ose mentor-pedagog-žák. Každý přítomný si z jejich výstupů musel odnést příjemný dojem ve stylu: jo, to skutečně dává smysl… Zvláštní vyzdvižení si zasluhuje povídání klavíristy Kahánka, který vedle svrchovaného pianistického umu disponuje také obdarováním spatra a srozumitelně komunikovat všechny zásadní okolnosti věci; mluví elegantně i přesvědčivě.

Obtížnou úlohu první vystupující na sebe vzala Tereza Nopová (pedagog Taťána Vejvodová, pražská ZUŠ Ilji Hurníka), mladinká umělkyně zahrála dvanáct variací na píseň Twinkle, Twinkle little star… žertuji; zahrála 12 variací na francouzskou lidovou píseň Ah! vous dirai-je, maman v adaptaci Wolfganga Amadea Mozarta. Rozsáhlou, cirka osmiminutovou kompozici zahrála zpaměti, přičemž mě zaujala její úhozová jistota v tom smyslu, že jsem nezaznamenal ani jediný nápadný přeřek, šlo o snad až překvapivě jistý výkon. Na výraznější nezávislosti rukou, aby více vynikla hlavní melodie, hráčka ještě bude, určitě poctivě, pracovat.

Byť chápu, že se jedná o trochu osobní údaj, bylo by určitě zajímavé do koncertní brožurky uvést věky jednotlivých vystupujících. Z pohledu diváka by to večer zatraktivnilo. (Páni, je jí teprve dvanáct let a už hraje takhle!?) Ostatně, prakticky každá interpretační soutěž se dělí do kategorií podle stáří adeptů; věk je jedním z určujících faktorů hodnocení. Ne každý stipendista MenARTu se později musí vydat na profesionální dráhu, v danou chvíli ale každý minimálně myslí vážně své zaujetí hudbou. Porovnání hráčské úrovně v kontextu data narození je nutné považovat za cenné měřítko, i když nikdo nepopírá, že případné resty je možné dohnat později.

Prvním vystupujícím klarinetistou se stal Imrich Dioszegi (ped. Zdeněk Seidl, pardubická ZUŠ Havlíčkova). S pianistou Danielem Wiesnerem, pedagogem pražské HAMU, zahráli Romanci Es dur Richarda Strausse. U Dioszegiho jsem obdivoval kulturu tónu, byl sametově měkký. Straussova kusu se klarinetista zhostil s maximální péčí. Cítil jsem z něho velikou snahu, aby všechno bylo „správně“, částečně důsledkem toho mi však připadalo, že dílčí i větší celky trochu ztrácí tah, zvláště u táhlejších frází jsem postrádal vnitřní vývoj a vědomí cíle.

Kritiku, co proběhla a co ještě proběhne níže, nechť čtenář prosím nepovažuje za kousavou a destruktivní. V souladu se snahami stipendijní akademie i já pouze nabízím další pohled, který, věřím, může přispět k utěšenému rozvoji mladých talentovaných.

Klavírní výstup raně náctileté Magdalény Kovářové (ped. Libuše Vondráčková, ZUŠ Frýdek-Místek) se mně osobně stalo vrcholem koncertu, Mendelssohnovo Rondo capriccioso, op. 14 zahrála naprosto úchvatně, interpretku mi charakterizuje hlavně pronikavá přirozená muzikalita. Přednesu se zároveň zhostila pohybově značně specificky, kdy jsem měl až dojem jakési choreografie (včetně hlavy nejednou značně pokleslé až těsně na klaviaturu; v kombinaci s místy širokým rozpětím paží vznikal až „pavoučí dojem), která ale navíc vizuálně velice uspokojivě dotvářela hudební dění. To kráčelo bez bázně a hany vstříc co nejsugestivnějšímu sdělení, přičemž Magdaléna hrozně sympaticky zároveň šla do rizika. Publikum tak poslouchalo s umocněným napětím hru plnou barev a skvěle v intencích autora.

Nenápadným, ale nezanedbatelným aspektem večera, který je třeba zmínit, je skutečně celorepublikový dosah MenARTu. Do žižkovském atria dorazili umělci z Pardubic, Brna, Poličky i Frýdku-Místku… Tady se jedná o osobnosti, které jsou ochotny i v útlém věku pro hudbu mnohé obětovat. A zapomenout nelze na rodiče, které své děti v úsilí bezpochyby mocně podporují.

Před přestávkou, která skýtala přípitek na všechny hudbymilovné, ještě zazněla Sonáta pro dva klarinety. Matthew Hockaday (ped. Milan Polák, Gymnázium a Hudební škola hl. m. Prahy), jediný stipendista, který toho večera na pódium vstoupil dvakrát, zároveň klavírista, u kterého nakonec přece jen převažuje klarinet, zahrál se svým mentorem Irvinem Venyšem skladbu Francise Poulenca. Tady šlo zkrátka o vystoupení dvou „profíků“; divil bych se, kdyby průměrný český profesionální orchestr už v tuto chvíli nebažil po Matthewově umění. Poulencovu skladbu zahráli v úžasné souhře, oba naprosto sebejistě i v rychlých, rytmicky komplementárních melodiích bez jakéhokoli zaškobrtnutí.

Po pauze zazněla toho večera osamocená skladba pro sólový klarinet a ujal se jí Štěpán Jandl (ped. Šárka Jandlová, poličská ZUŠ Bohuslava Martinů). Diváci slyšeli výsostně, až profesorsky vyvedenou skladbu v podání elegantního mladíka, který nedal najevo žádný strach z prestižního vystoupení. Sofie Slezáková (ped. Lukáš Daniel, Konzervatoř Brno) poté ve společnosti Daniela Wiesnera přednesla Allegretto z Concertina pro klarinet B dur Gaetana Donizettiho. Tak strašně se chtěla předvést a mnohé také předvedla, přesto působila – je to škoda – svázána trémou. Po dohrání jsem měl nutkání ji obejmout a ubezpečit, že se nemusí bát, že hudba přece není starost, ale radost!

Čtvrtou větu z Time Pieces, op. 43 Roberta Muczynského pak přišel zahrát opět Matthew Hockaday. Po jakémsi předchozím secondu se „dechař“ tentokrát ujal hlavní melodické linky a i napodruhé bezpečně zaujal. Výrazová plasticita, pestrá artikulační diferenciace a hra obecně jasně, až nesmlouvavě definovaná a s názorem – to jsou jen některá pozitiva klarinetistovy interpretace, kterou opět spolehlivě podpořil Daniel Wiesner.

Mnohými nejočekávanějším bodem programu bylo vystoupení Nory Lubbadové (ped. Ivo Kahánek, Pražská konzervatoř), klavíristky s už rozsáhlými zkušenostmi, přesto stále teprve v prvním ročníku konzervatoře. Tato hvězda mezi českými hudebními poupaty se chopila „klády“ v podobě Chopinovy Balady g moll, op. 23. Úklona bryskní à la Yuja Wang, copánky letí vzduchem a pak do práce. Senzační výkon, není námitek. Umělkyně má schopnost hluboce se ponořit do aktuálního okamžiku, někdo tomu říká anglicky flow. Nora je daleko nad obvyklou úrovní svých oborových vrstevnic, její hra je hrdá, noblesní a vysoce vyspělá ve všech myšlených aspektech. Z nějakého důvodu na mě ale šel – a toto je čistě subjektivní komentář – z výkonu klavíristky jistý chlad. Motivaci hráčky jsem nedokázal vnímat jako čistě hudební, jako prodchnutou muzikantskou radostí. Byl tam pro mě nějak příliš silný aspekt touhy vyniknout. Možná se pletu, snad se pletu.

Poslední číslo koncertu patřilo přítomným mentorům – zahráli skladby Clauda Debussyho a Mika Garsona. Výkon těchto hotových umělců netřeba komentovat, samozřejmě bezvadné…

V průběhu večera – co do repertoáru byl sestavený skvěle pestře, kdy nešetřil modernou, pak zas vracel na pevnou půdu klasiků; zároveň pěkně střídal nástrojová obsazení – jsem s uspokojením pozoroval pestrou škálu interpretačních přístupů. Mladí umělci, ještě tolik neusměrnění konvencemi, přinesli kromě svého přednesu také notnou část sebe sama: Tereza Nopová zejména ukázněnost, Imrich Dioszegi poctivost, Magdaléna Kovářová odvahu, Matthew Hockaday sebevědomí, Štěpán Jandl eleganci, Sofie Slezáková zodpovědnost, Nora Lubbadová ctižádostivost a jeden každý i mnohem víc, co svědčilo o jejich lidském charakteru. Profesionální provoz toto vše osobité ve výsledku glajchšaltuje a rozdíly stírá. Je hezké si s MenARTem připomenout, že hudba jsou především lidé ve vší své různosti.

Foto: MenART

Facebook X E-mail WhatsApp