„Soubor přináší hudbu, kterou běžně na koncertech neslýcháme, ale která si plně zaslouží, aby v koncertních sálech znovu zněla.“

„Energetická lavina pokračovala i po příchodu zpěváků.“

„Recitativy se díky sólistům staly živoucím organismem, ne pouze ‚vycpávkou‘ mezi áriemi, a pěvci na sebe navazovali s neobvyklou elegancí.“

Poslední Barokní podvečer roku 2024 přinesl 30. prosince do kostela sv. Šimona a Judy vánoční repertoár z Říma počátku 18. století. Collegium Marianum při koncertu s názvem Il Natale Romano opět oslnilo už výběrem programu, ve kterém dokonce figurovala i jedna česká premiéra, a spolu s pěticí sólistů vytvořilo vánoční atmosféru v originálním pojetí a zapamatování hodnou tečku za starým rokem. Soubor nezastavilo ani onemocnění dvou sólistů a zima v koncertní síni.

Na koncertech, které vytváří Collegium Marianum se svou uměleckou vedoucí Janou Semerádovou, je pro mě nejpřitažlivější důmyslnost, zcela zřejmá erudice, ale hlavně inovativnost. Soubor přináší hudbu, kterou běžně na koncertech neslýcháme, ale která si plně zaslouží, aby v koncertních sálech znovu zněla. Občas je sice do dramaturgií zařazen známý kus – při pondělním koncertě to bylo slavné „Vánoční“ concerto grosso Arcangela Corelliho –, ale ten možná o to víc posluchače vtáhne do děje. (Marketingové záměry nyní nechme stranou.) Pondělní koncert mě tak znovu přivedl na myšlenku, že dobrá dramaturgie nepracuje pouze s muzikologickými a hudebně-teoretickými poznatky, ale zároveň i s lidskou psychologií. Jana Semerádová má tuto dovednost zcela pod kůží a nám recenzentům pak tedy nezbývá nic jiného, než neustále obdivovat všechny ty nápady.

Přece jen jsem se však tentokrát pozastavila nad strukturací programu, případně i jeho délkou. Hlavním bodem večera byla zcela jistě česká premiéra vánoční kantáty Alessandra Scarlattiho Abramo, il tuo sembiante. Ta však byla zařazena na program až po dvou rozsáhlých instrumentálních (včetně zmíněného Corelliho) a dvou pěveckých vstupech s tím, že první část kantáty byla od druhé oddělena přestávkou. Toto rozdělení se mi jevilo jako poněkud umělé, protože narušovalo celkový dějový proud skladby, což by posluchač pravděpodobně vzal spíše za své, kdyby Scarlattimu nepředcházelo takové množství (byť skvěle vybraného!) repertoáru. Zařazení skladeb o této délce do programů současných koncertů, od kterých očekáváme určité do určité míry standardizované parametry, je jistě nesnadné. Možná by ale diváci zvládli vyslechnout celou kantátu v kuse. 

Je však jasné, že kantáta, která začíná recitativem, si žádá alespoň předehru. Úvod koncertu tentokrát zajistily dvě části Concerta Pastorale německého skladatele Johanna Christopha Peze, který se při svém studijním pobytu v Římě stal žákem Arcangela Corelliho. Collegium Marianum se tentokrát mírně rozrostlo a kromě tradiční houslové dvojice Lenka Torgersen – Magdalena Malá přibyla ke smyčcům viola (Andreas Torgersen) a violoncello (ne pouze jako součást bassa continua; tradičně v podání Hany Flekové) a k Janě Semerádové se přidala flétnistka Anna Špelinová. Basso continuo zastal Jan Krejča (teorba), Luděk Braný (kontrabas) a Filip Hrubý (cembalo). Už od počátku jsme mohli zaznamenat pro soubor obvyklý zápal a zaujetí; a také si uvědomit, že i Pez dokázal vytvořit velice efektní kompozice, škoda, že nám dnes téměř neznámé.

Energetická lavina pokračovala i po příchodu zpěváků. Alle selve, alle valli, alle grotte je píseň z vánoční kantáty La Tarantella Cristofora Caresany a, jak již název skladby napovídá, jedná se o temperamentní hudební smršť, ještě podpořenou pěveckou interpretací. Přestože Hana Blažíková začala svůj výkon poněkud nesměle, Pavla Radostová, která byla oslovena jako záskok za onemocnělou Terezu Zimkovou, ji záhy strhla do víru tarantelových rytmů. Její neutuchající entuziasmus mohl právě na tomto místě plně propuknout, přestože měl někdy divák pocit, že by některým vyšším tónům slušelo přece jen trochu více umírněnosti. Muži dostali více příležitostí v dalším sólovém vstupu, dvou áriích z oratoria Il trionfo del tempo e del disinganno Georga Friedricha Händela, které skládal při svém pobytu v Římě (– do programu tedy další související, ale zároveň přece jen trochu stylově odlišná kompozice). Velice sympatický projev se stylově odlehčeným hlasem měl v árii Nasce l’uomo, ma nasce bambino Marek Žihla, který zaskakoval za Ondřeje Holuba, následovaný kontratenoristou Vojtěchem Pelkou se zdárně zrajícím hlasem, který v da capu ukázal, že umí rozeznít i spodní hlasovou polohu. 

Oba tyto pěvecké oddíly byly od sebe odděleny již zmíněným Concertem grossem g moll „Fatto per la Notte di Natale“. Tento Corelliho „hit“, který zná i ten, kdo snad skladatelovo jméno nikdy neslyšel, ve vánočně laděném programu z Říma nesměl chybět a neznámému programu dodal závan posluchačského komfortu. Množství míst vyznělo naprosto bravurně, jako například přechod mezi Gravem a Allegrem, kdy se onen dlouho se valící hudební balvan (jehož převalování bylo v Grave vylíčeno velice přesvědčivě) konečně odpoutal a rozpohyboval do zběsilého tempa. Celý soubor také působil z hlediska zvuku velice homogenně; občas se ale ztrácely některé linky jednotlivých nástrojů, a to zvláště fléten, jejichž party jsme zvyklí slýchat od (zvukově daleko průraznějších) houslí. Zařadit tuto větší instrumentální plochu do programu však byl výborný nápad, protože posléze se už naše pozornost téměř výhradně zaměřila na zpěváky. 

Pokud jsme u zmíněného Caresany registrovali, jak perfektně na sebe pěvci reagují a společně žijí zpívaným textem, při Scarlattiho kantátě jsme si tento aspekt mohli vychutnat naplno. Recitativy se díky sólistům staly živoucím organismem, ne pouze „vycpávkou“ mezi áriemi, a pěvci na sebe navazovali s neobvyklou elegancí. Konečně měl příležitost se plně sólisticky projevit i Tomáš Šelc, jehož příjemně zabarvený basbaryton s lehkostí zvládal (až na pár výjimek) veškeré nástrahy svého partu a jediným negativem se tak stala vizuální stránka věci, tedy přílišné zrakové lpění na notovém zápisu v rukou. Vojtěch Pelka zase zaujal srdceryvnou árií Lagrime amare, v níž ukázal, že je schopen nejen technicky vyrovnaného výkonu (opět až na problémy v nižší poloze), ale také přirozeného a věrného výrazu. S nižší polohou částečně bojoval i Marek Žihla, jinak však budil dojem, že svůj part nezpodobňuje pouze jako záskok, ale že ho má na repertoáru už řádku let. Podobný dojem musel mít posluchač i z Pavly Radostové, která celou kantátou prošla zcela suverénně, s nehraným nadšením, a ještě se při některých interakcích s „menšími“ a jemnějšími hlasy Hany Blažíkové či Vojtěcha Pelky, které měly tendenci dynamicky zanikat, snažila svůj průrazný soprán vést na vlně nižší intenzity. I Hana Blažíková však v dějovém průběhu nalezla výrazovou polohu, která pro ni byla (alespoň v aktuálním rozpoložení) pravděpodobně nejbližší a v árii Pargoletto in rozze fasce se její něžný projev příznačně pojil se sólovou flétnou Jany Semerádové. 

V závěrečném ansámblu pak už nadšením a energií překypovali všichni. Koncertu však ještě zcela konec nebyl, jak už předtím napověděla notová příloha programu. Collegium Marianum si pro své posluchače nachystalo ještě dvě koledy a diváci byli vyzváni ke spojení sil se zpěváky. Samozřejmě však v případě koncertu tohoto souboru nešlo o „jednoduchoučké vánoční zpíváníčko“ – Chtíc aby spal jsme obdrželi čtyřhlasně a zdaleka ne všichni lidé v publiku se pustili do sopránového partu. Ale od posluchačů Barokních podvečerů bych vlastně nic jiného nečekala.

Foto: Barokní podvečery / Petra Hajská