„K nejen mému potěšení nabrala inscenace spolehlivě vzestupnou tendenci.“

„Aleš Briscein se definitivně rozezpíval v pátém výstupu druhého dějství a dále už jen zářil. Nakonec znamenité, byť o intonaci se u něj stále tak nějak bojím.“

„Kdyby Prodanou nevěstu neměli všichni dávno spolehlivě zažitou, těžko by za daných omezených časových možností příprav vznikla v provedené solidní kvalitě.“

Obnovená tradice Opery v Šárce v neděli 3. září oslavila 110. narozeniny první produkce v tomto přírodním amfiteátru. Volba takřka v předvečer smetanovské výroční sezony padla vcelku přirozeně po pěti letech znovu na operu Prodaná nevěsta, vždyť právě ta zněla v daných místech historicky poprvé.

Obvyklých několik tisícovek diváků dorazilo do příjemných lesních prostor namnoze i s výrazným, třeba hodinovým, předstihem a jalo se očekávat úvodní tóny předehry občas obávané pro své značné tempo. Začátek naštěstí nijak nezdržovaly povinné oficiality; v očekávání tři hodiny (včetně pauz) trvajícího hudebního pořadu se spokojily s decentností ve smyslu formalit. Pak už orchestr Národního divadla tradičně pod vedením Jana Chalupeckého – ukázalo se, že velmi jistého a daných akustických podmínkách potřebnou oporu nabízejícího – spustil. Po několika minutách za zvuků předehry z kopečka nakráčeli účinkující.

Následovala situace bezradnosti většiny protagonistů, kdy nikomu v daném výstupu nebyla přiřknuta významnější scénická role a situace stále hlasitěji pocitově volala po začátku zpívání. Tato scéna připomínala trapné ticho, kdy nikdo neví co říct. Zatrnulo mi. V této míře nevypracovanosti inscenace se ponese celé odpoledne? Když pak navíc spustil uznávaný tenorista Aleš Briscein v roli Jeníka, evidentně nerozezpívaný (při jeho zkušenostech pochybuju o eventualitě nervozity), příkře a bolavě pod tónem, začal jsem se přímo bát. Ještě aby se tak zakuckal při jedení perníku…

Projekty typu opery v Šárce – s volným vstupným, v lese, o prázdninách, všichni po dovolené, odpočatí, ještě zívající, škola teprv začne… – mají či získávají nějak automaticky vlastnost rodinné události, navzdory rozsáhlému davu lidí. Výkony se zatím neočekávají přísně profesionální (ještě není sezóna), protagonisté mohou být uvolnění (pořádně o nic jakoby nejde), děti ať klidně trochu ruší (počítá se s tím), berme to s nadhledem, trochu ležérně. Mám za to, že je trocha nepřesnosti a chybek, klidně i falše, přehmatů či nesouhry dokonce žádoucí. Chceme hlavně potěšit lidi, připomenout si, že do umění jsme začali dělat hlavně pro radost, ne abychom úzkostlivě plnili rozkazy taktovky. Osvěžit vědomí, že umělci jsou taky lidé, a ne automat na zážitek.

Tento pocit mi pak ještě zesiluje daná volba titulu „Prodanky“ s její atmosférou pouti kdesi na venkově a dosti operetním rázem. K tomu by se nehodila přílišná míra exaktnosti, preciznosti, dokonalosti; venkované muzicírují a že někdo nějak hudebně přešlápne je přece veselé! Nesmějeme se tomu škodolibě, nýbrž ve smyslu radosti ze společenství. Je nám spolu dobře, i když každej jsme ňákej.

Tedy, proč jsem se začal bát, když chyba a faleš jsou při této příležitosti žádoucí? Musí jich být tak akorát, aby vlastně dokreslovaly charakter příběhu. Nechtěl jsem, aby překročily pomyslný práh, kdy už to bude moc. Naštěstí se tak nestalo. K nejen mému potěšení nabrala inscenace spolehlivě vzestupnou tendenci.

Úvodní pocit, že Jana Sibera coby Mařenka všechny „válcuje“ kvalitou zpěvu se vytratil a posluchač snad měl čím dál těžší volbu, kdo se mu vlastně nejvíc líbí. Příjemně překvapil Josef Moravec jako Vašek. Pěvecká technika je u tohoto zpěváka někdy určitou otázkou – ve vypjatějších partech sklouzává k forzi a silovému řešení vysokého tónu. Tentokrát se však prokázal jako skvěle připravený. Výborní byli též Jiří Hájek – moc se mi zamlouvalo ideální namíchání rejstříků a obecná plnost barvy – jako Krušina či František Zahradníček v malé roli Míchy, kterou podal naprosto suverénně. Jan Ježek v úloze Principála rovněž podal velice přesvědčivý výkon, a to jak po pěvecké, tak herecké stránce, a litoval jsem krátkého partu precizně s pěknou dikcí zpívající Soni Godarské. Zdeněk Harvánek jako Indián svůj úkol také splnil solidně. Lucie Hájková jako Ludmila a Háta Yvony Škvárové rovněž adekvátně. Aleš Briscein se definitivně rozezpíval v pátém výstupu druhého dějství a dále už jen zářil. Nakonec znamenité, byť o intonaci se u něj stále tak nějak bojím. Největší otazník visí na výkonem Luďka Veleho v klíčovém partu Kecala. Tuze přesvědčivě hraje a méně náročné pasáže nabízí příkladně. Potíž spočívá ve vyšších polohách. Postupně začaly být jednoznačně otravné jeho glissandované melodické „výjezdy“ vzestupných intervalů, které když se místy zkombinovaly s přibližnou intonací, už to bylo moc. Obecně jsem získal pocit, že v závěru prázdnin jsou patrné rozdíly v určité dlouhodobější rozezpívanosti pěvců. Někteří se právě probudili z letního spánku a ještě se do toho musí dostat, jiní jsou pěkně odpočatí a zodpovědně se s předstihem rozehřáli, další měli v létě napilno a vezou se na vlně pěvecké formy.

Nápadně chci podotknout skvělou práci zvukařského týmu, byť nezabránila nejedné nesouhře mezi sólisty a orchestrem, což lze v obtížných a neobvyklých podmínkách odpustit. Zpívanému textu bylo výborně rozumět. Režie se nakonec s úspěchem (úvodní scéna opravdu nebyla dobrá) ujala dvojice Jany Divišové, Renée Nachtigallové, byť neaspirovala na originalitu. Kostýmy měl na starosti Josef Jelínek, sbormistr Pavel Vaněk měl podíl na slušném výkonu sboru Národního divadla. Ve smyslu hudební přípravy přispěla Jitka Nešverová a nedílnou, pohybovou součást inscenace (včetně baletních výstupů) byla z dílny Kateřiny Dedkové.

Nakonec se dobrá věc podařila. Titulek textu tedy není míněn nijak zle: představení v obecnosti skutečně zůstalo v rovině roztomilé nedotaženosti, nepřekročilo pomyslnou mez s nápisem „odfláklé“, přesto člověk získal dojem, že zdárná realizace věci je do značné míry odvozena od předchozí důkladné obeznámenosti všech účinkujících s hudební látkou. Kdyby Prodanou nevěstu neměli všichni dávno spolehlivě zažitou, těžko by za daných omezených časových možností příprav vznikla v provedené solidní kvalitě. Celé to zkrátka přece jenom působilo trochu z rychlíku.

Hezky symbolický a reprezentativní moment nastal s naprosto posledním tónem minipřídavku, tedy úplně na konci vlastního hudebního dění: Sibera s Godarskou v tu chvíli zpívaly vedle sebe a svorně uličnicky zazlobily přetáhnutím svých koncových c3; ony dvě takzvaně zůstaly chvilinku viset. Reagovaly na to vzájemnou výměnou pohledů a úsměvem od ucha k uchu. Tedy zas jedna nepřesnost, nicméně kdo má tak pěkné vysoké c? A komu vlastně vadí, že jsme přetáhly? Proč bychom se netěšily? Až zítra začíná škola, práce, sezóna. Než se zas uzavřeme do profesionálních ulit a nasadíme požadovanou masku, trošku si to užijeme.

********

Foto: Daniel Pinc, Facebook / Praha 6 sobě, Facebook / Jiří Růžička