„Rosettiho koncert je jak stvořený pro Radka Baboráka.“

„Orffova profánní kantáta zní tvrdě a syrové, je plná primitivních rytmů i bombastického zvuku.“

„Svou hvězdnou hodinu měla sekce bicích, kde se Orff skutečně rozmáchl.“

Titulek této recenze jsem si vypůjčil z předmluvy Daniela Sobotky, ředitele Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, v programové brožuře k mimořádnému koncertu 9. 5. 2019. Orchestr totiž musel letos zjara zrušit osm abonentních koncertů vzhledem k tomu, že jeho domovský sál, Smetanova síň Obecního domu, byl po určitou dobu uzavřen kvůli padajícímu štuku ze stropu. Aby se svým předplatitelům odvděčil, zorganizoval FOK nyní mimořádný koncert s mimořádným programem.

Hlavní hvězdou večera byl Radek Baborák, který přišel zahrát Koncert pro lesní roh a orchestr d moll od Antonia Rosettiho. Skladatel byl vlastně František Antonín Rössler, který si italský pseudonym zvolil jako kontrabasista a poté kapelník dvorního orchestru knížete Arnošta Öttingen- Wallerstein v Bavorsku. Krásně tím zmátl celou řadu nakladatelů i badatelů, jeden z nich ho dokonce nechal narodit v Miláně, když si toto město popletl s daleko méně slavnou Mimoní.

Rössler – Rosetti žil v té krásné hudebně se rozvíjející době druhé poloviny XVIII. století. Ve své době byl jedním z nejhranějších skladatelů a svým vlivem zasáhl i Mozarta. Za dvacet let aktivního muzikantského života napsal více než 400 skladeb, z toho 50(!) symfonií a 67 koncertů. Ač kontrabasista, měl rád dechové nástroje, jen pro fagot napsal 10 koncertů, 14 pro lesní roh a 6 pro dva lesní rohy. Kapelu ve Wallersteinu tvořili většinou Češi, mezi nimi i skvělí hornisté František Zvěřina a Josef Nagel. Hrálo se na bezventilový lesní roh za pomoci nové techniky, kterou vynalezl Antonín Josef Hampel, který přišel na to, že zasunováním pravé ruky do roztrubu lze měnit výšku tónu. Po celé Evropě ji rozšířil další Čech, Jan Václav Stich (skrývající se pod pseudonymem Giovanni Punto). Tato technika zrevolucionizovala hru na lesní roh a přispěla k oblibě tohoto nástroje u řady tehdejších skladatelů, kteří se ovlivňovali navzájem.

Jestliže Rössler- Rosetti byl pod vlivem Haydna, pak lze prokázat, že Mozart psal své hornové koncerty pod vlivem Rosettiho. Rosettiho koncerty pro lesní roh jsou technicky náročné, náročnější než ty Mozartovy, protože psal pro hornisty, které znal, o nichž věděl, jakou techniku zvládnou. Prostě koncert jak stvořený pro Radka Baboráka, který si jej vybral právě pro jeho náročnost. A nezklamal. Co pochválit více – nádhernou kadenci v části Romanze, nebo skvělé sólo v Rondu? Baborákova hra překvapuje lehkostí, s jakou zvládá i ty nejtěžší technické finesy, krásnou tvorbou tónu i schopností vedení fráze. Baborák má Rosettiho zažitého, rád si vybírá jeho skladby a na jeho hře je to vidět. Vlastně slyšet.

Prakticky přesně před rokem, 10. května 2018, provedl FOK s Kühnovým smíšeným sborem, Lucií Silkenovou, Jaroslavem Březinou a Romanem Hozou pod taktovkou Petra Vronského slavné dílo Carla Orffa Carmina Burana. Po roce se k němu vrátil, je tedy možné srovnávat. Carmina Burana jsou skutečně přitažlivé dílo a svou popularitou jsou lákadlem pro umělce i pro posluchače. Orffova profánní kantáta zní tvrdě a syrově, je plná primitivních rytmů i bombastického zvuku. Přesto, že je komponována na latinské texty z 12. století, zní neobyčejně současně. Je naplněna sžíravou skepsí i romantickým poetismem.

Je třeba říci, že Orff zacházel se středověkou předlohou neobyčejně volně. Použil pouze některé části, vybíral především ty, které se mu rytmicky hodily. Středověká latina měla přirozené přízvuky a pravidelné střídání přízvučných a nepřízvučných slabik, Orff však ne vždy respektoval komplikované metrum básní, sám si je „ dobásňoval“. Celé dílo rámují verše o Štěstěně, která otáčí kolem osudu.

Stála Štěstěna i při čtvrtečním provedení? Dirigent Rastislav Štúr vedl hned od začátku orchestr i sbor s ohromnou vervou a vitalitou, sálem se valila zvuková bouře s ohromujícím zvukovým dopadem. Svou hvězdnou hodinu měla sekce bicích, kde se Orff skutečně rozmáchl. Ne méně než šest tympánů, zvonkohra, xylofon, kastaněty, řehtačka, rolničky, triangl, malé činely, velké činely (párové i zavěšené), tam-tam, zvony, tamburína, dva malé bubny a velký buben… Ani jednomu z hráčů nelze nic vytknout, hráli výborně. Orff používá i celestu a dva klavíry, v obsazení orchestru skutečně málo vídané. FOK kantátu Carmina Burana nahrál na desky, pravidelně ji uvádí a na výkonu orchestru je to znát. Dobře reagoval na dirigenta, dokázal dobře nuancovat tempa i dynamiku. Dobře se představily kromě bicích i žestě.

Velmi významnou, přímo zásadní roli má v kantátě sbor. Tentokrát to byl Pražský filharmonický sbor, jehož sbormistrem je Lukáš Vasilek, a Kühnův dětský sbor se sbormistrem Jiřím Chválou. Sborové party z harmonického hlediska nejsou náročné, sbor často zpívá unisono, náročná je ovšem metricko-rytmická struktura díla a agogika. To klade na sbor značné nároky a přiznejme si, že Pražský filharmonický sbor v provedení za loňským Kühnovým smíšeným sborem zaostal. Přednesu chyběl lesk, dynamika, i když v průběhu večera se výkon zlepšoval. Kühňata zpívala mile, čistě a přes malý počet a dětské hlasy dokázala úspěšně vzdorovat zvuku orchestru.

Orff předepsal tři sólisty. Největší part má baryton, rozhodně je nejnáročnější především střídáním výrazových poloh od lyrické, citové přes dramatickou, vášnivou až po opileckou píseň. Navíc vyžaduje vysoké koloratury nad běžným rozsahem hlasu, jsou tedy prubířským kamenem každého zpěváka. Jiří Rajniš obstál se ctí. Vysoké tóny zvládal bez obtíží, jeho baryton byl nádherně plný, dikce srozumitelná. Petr Nekoranec měl nezáviděníhodný tenorový part. Nejenže má pouze jeden výstup, ale sólo má pouze šest taktů a opakuje se celkem třikrát jen s textovou obměnou. Navíc je psáno ve vyšší poloze, vhodné spíše pro kontratenor než tenor. Nekoranec využíval falzetu, zvládl však celou árii naříkající labutě bez většího problému. Značná příležitost je dána sopránu, i když má part až v poslední, třetí části. Marie Fajtová má hezký lyrický, přitom sytý soprán, její zpěv je dostatečně barevný, závěrečné koloratury jí nečinily nejmenší potíže. Bylo radost ji poslouchat. Když už jsem u srovnávání obou koncertů, pak se mi zdá, se letošní sólisté si vedli lépe.

FOTO: Jan Slavík