„Takové ovládnutí všech houslových technik, které Milan nestaví na odiv, ale prostě je „jen“ používá, jsem patrně v jednom večeru neslyšela.“

„Je problém, jak hodnotit celkový zážitek z koncertu. Zárukou působivosti je kontrast. A ten se během nokturna neobjevil.“

„Pro Milana Al-Ashhaba je Adam Skoumal jako hudební partner požehnáním.“

Velkou pozornost přitáhlo první vystoupení Milana Al-Ashhaba – loňského vítěze soutěže Fritze Kreislera ve Vídni a soutěže houslistů do 35 let New York Concert Artists and Associates v New Yorku na Pražském jaru. Poté co v únoru vystoupil v sále Berlínské filharmonie jako vítěz newyorské soutěže, představil se ve středu 29. května v nokturnu ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Přestože koncert začínal o půl desáté, naslouchal mu téměř do posledního místa vyprodaný sál. To svědčí o tom, že Milan Al-Ashhab má nejen své fanoušky, ale jeho jméno je už natolik usazené v povědomí posluchačů, že nelení ani v pozdní hodině přijít na jeho koncert. A nutno zmínit i jméno klavíristy, který ho doprovází a svým uměním dotváří výsledný dojem – Adama Skoumala.

„Unavený jsem, ale také jsem zvyklý tenhle repertoár hrát,“ řekl po koncertě houslista. Zvolený program totiž obsahoval výhradně virtuózní čísla, která nedala posluchači vydechnout: Milsteinova Paganiniana, Blochův Nigun, Djinniu Adama Skoumala, Ravelova Sonáta, Ernstova Poslední růže, Ravelův Kadiš a Waxmanova Carmen. Nutno poznamenat, že s takřka stejným programem se houslista představil na berlínském koncertě.

S prvními tóny se posluchač zatetelil – takovou prvotřídní mistrovskou hru budu poslouchat celý večer! S posledními tóny si trochu posteskl – škoda že oslňující virtuozita nebyla proložena třeba něžným Dvořákem. Aby bylo jasno: vůbec nesnižuji Al-Ashhabovy hráčské schopnosti, naopak je obdivuji a musím uznat, že takové ovládnutí všech houslových technik, které Milan nestaví na odiv, ale prostě je „jen“ používá, jsem patrně v jednom večeru neslyšela. Ale možná v tom je ten problém, jak hodnotit celkový zážitek z koncertu. Zárukou působivosti je kontrast. A ten se během nokturna neobjevil. Naopak, dramaturgickým principem byla gradace, vršení stále více oslnivých a ohromujících čísel, které posluchači sice nedaly vydechnout, ale současně mu do podvědomí vsouvaly přání trochu si od té technické dokonalosti odpočinout a vyposlechnout si třeba líbeznou Dvořákovu melodii. Ostatně, Dvořáka Milan Al-Ashhab umí zahrát skvěle a osobitě, jak o tom přesvědčil na zimním koncertě Vážného zájmu.

Před samotným hodnocením skladeb ještě slovo ke klavírnímu partnerovi sólisty večera. Adam Skoumal je jedním z nejlepších klavíristů své generace. Pro své aktivity pedagogické a kompoziční – a zřejmě i osobnostní rysy – se vůbec nedere kupředu, zájem médií ho nechává chladným, věnuje se jen své profesi. Možná je to ku škodě věci. Je natolik inteligentní hudební partner, že na sebe nestrhává pozornost, ale je tak výborný klavírista, že ho posluchač nepřeslechne. Jeho hra se vyznačuje obrovským zanícením, kreativitou a spontaneitou, samozřejmou virtuozitou. Pro Milana Al-Ashhaba je takový hudební partner požehnáním. Nemusí se ohlížet, zda mu ten druhý stačí, oba se navzájem podněcují, provokují, jejich hra působí, jako by spolu byli srostlí.

V prvním čísle večera – Paganianě Nathana Milsteina – se Milan Al-Ashhab představil sám, bez doprovodného klavíru, a publikum zaujal svou neefektně efektní hrou. Přesněji řečeno nepotřeboval dávat všechno, co umí, na odiv, ale pohrával si s tím k úžasu posluchače. Létal nad strunami od energických pasáží k pianissimům, bezpečně zvládal dvojhmaty, flažolety a jiné technické nástrahy, promyšlenou agogikou přesvědčil, že do skladby vkládá víc než jen technický um. Už v této úvodní skladbě naznačil, že tempa tu nebudou znakem virtuozity, protože v Milanových prstech zněla zcela přirozeně, nenásilně, lehce.

Ve skladbě Nigun, jedné ze tří vět suity Ernsta Blocha Baal Shem, zazněly z Milanových strun nářek i lkavost, bolest, současně prudkost i pokora. Obdivuhodná byla souhra s klavírem, nade vše ale čněl houslistův neodbytně žalující tón.

Romskou hudbou inspirovaná Djinnia Adama Skoumala, po mém soudu jeden z vrcholů recitálu, začíná sólovým partem klavíru. Bylo zážitkem poslouchat, jak klavírista interpretuje vlastní skladbu – od ztišenosti k rozmáchlému výrazu, k němuž se připojí housle, které jako by i za klavírem postupovaly v závěsu. Náhle se vše otočí, housle přebírají hlavní slovo, ale vzápětí jsou oba nástroje partnery, kteří se předhánějí v oslnivých technických pasážích prokládaných střídáním rytmu a tempa. Právě v této skladbě Milan Al-Ashhab dokázal, v čem spočívá jeho hráčské umění: rychlé střídání různých houslových technik, od ostrého pizzicata k jemným smykům.

V Sonátě pro housle a klavír Maurice Ravela zaujaly oba nástroje svou barevností, kouzly s tvořením tónů. Adam Skoumal hrál s křehkostí, housle byly o poznání průraznější. Právě tato skladba, respektive její první věta, znamenala pro posluchače úlevné vydechnutí od vypjaté virtuozity, ale ta se znovu dostala ke slovu v druhé větě, plné pizzicata v pravé i levé ruce, jazzových rytmů a takřka mňoukavého zvuku houslí. Třetí věta potvrdila to, jak si houslista s klavíristou rozumějí, jak báječně jsou sehraní.

V sólové Poslední růži Heinricha Wilhelma Ernsta houslista nemohl jinak než vrcholně virtuózní skladbu pojmout vrcholně virtuózní interpretací. Střídání pravé a levé ruky v artikulaci tématu, tempo, bravurní technika, to vše přivedlo posluchače do varu. V následujícím Kadiši Maurice Ravela sólista upoutal krásou svého tónu a ponorem do obsahu skladby. Až úpěnlivý tón vyústil v tiché usebrání směřující do vytracena…

Závěrečná Carmen Fantasy Franze Waxmana je efektní, původně filmovou hudbou, kterou autor na žádost Jaschi Heifetze upravil jako koncertní skladbu. Její společné provedení patří k nejzářivějším společným číslům Milana Al-Ashhaba a Adama Skoumala, a nejinak tomu bylo i na středečním nokturnu. Sehranost, dokonalé zvládnutí všech technických nástrah, rychlé sledy dynamických proměn i rytmické přechody do tanečního rytmu a vygradování tempa přivedly posluchače ne-li k frenetickému potlesku, pak jistě ke standing ovation, po němž následoval další virtuózní přídavek – Variace na cikánskou melodii Adama Skoumala.

Večer to byl jiskřivý, plný oslňující virtuozity a odkrytí nejnáročnější a bravurně zvládnuté houslové techniky. Stále se však vkrádá otázka, zda zvolený program nebyl jednostranný a Milan Al-Ashhab neměl sáhnout po skladbách, v kterých by ukázal jak onu perfektní techniku, tak citovost a hloubku houslového výrazu. Ale myslím, že to není tak docela houslistova chyba. Pražské jaro má od příštího roku dramaturga na plný úvazek, který u chystaných programů jistě bude mít právo posledního slova.

Foto: Pražské jaro – Ivan Malý