úterý, 15 říjen 2019 10:41

Renesanční moteta v mlhách dozvuku

Autorka:

„Pozoruhodná byla zejména práce s prostorem. Soubory obemkly obecenstvo ze všech stran.“

„Všechny ostatní soubory strčil do kapsy OctOpus Vocalis, přestože neměl zdaleka nejvýhodnější postavení v prostoru.“

„Právě hal, který zpěvu propůjčovala akustika chrámu, chorálu dodával autentickou atmosféru.“

 

9

 

Návštěvníci brněnského kostela sv. Jakuba dostali v neděli v podvečer příležitost vyslechnout unikátní koncert renesanční polyfonie. Pro tuto příležitost spojilo síly šest ansámblů povětšinou s profilací na takzvanou starou hudbu. Řízení celého koncertu vzal na svá bedra Eduard Tomaštík. Navzdory tomu, že koncert začínal v poněkud netradiční 17. hodinu, kostel se velmi slušně zaplnil; respektive zaplnila se jeho přední část, protože publikum zcela správně odhadlo, že sedět v několika posledních řadách za uličkou nemá v tomto chrámu smysl.

Program koncertu nabídl dvanáct skladeb různého obsazení, které se průběžně střídalo. Pro zahájení zvolili účinkující z odkazu jediného zástupce ryze instrumentální hudby Sonatu 13 raně barokního skladatele Daria Castella. Jeho jméno převzal do názvu i tento soubor interpretů. Seskupení Castello in Aria v sobě snoubí složku vokální s instrumentální. Instrumentalisté hrají na nástroje typické pro starou hudbu: zobcové flétny, cinky, sackbut, violy da gamba, cembalo a theorbu. Ve vokálně-instrumentálních skladbách je doplňují sopranistka Markéta Bébarová a tenorista Vladimír Richter.

 

5

 

Hned první tóny skladby potvrdily tušení, že volba svatého Jakuba nebyla dobrá. Nádherný gotický chrám s atypicky otevřeným prostorem za oltářem má bohužel také výjimečně dlouhý dozvuk. Prostor dokázal vytvořit dojem, že instrumentalisté od nás nestojí pár metrů, ale hrají z protilehlé fary. Smazal veškeré běhavé pasáže do jedné velké koule zvuku. V dozvuku se ztratily veškeré kontury skladby a posluchač jen těžko poznával, zda jsou hudebníci vůbec rytmicky spolu; a že se ve skladbě vyskytl záměrně synkopický úsek, jsme pochopili až ve třetím opakování fráze. Z celého uskupení vyšly nejlépe zobcové flétny, které si svým průrazným, ale přitom přirozeně méně nosným zvukem, například oproti cinku, hutnou akustikou dokázaly cestu proklestit.

Druhou skladbou bylo Cantate Domino pro 24 hlasů Jacoba Handla Galla. V jejím průběhu se představily téměř všechny soubory. Pozoruhodná byla zejména práce s prostorem. Soubory obemkly obecenstvo ze všech stran. V čelním prostoru stanul největší soubor, Ensemble Versus (umělecký vedoucí Vladimír Maňas), komorní sbor, který vznikl na půdě Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a nyní je součástí sdružení Ensemble Opera Diversa. Pravá strana naopak patřila souboru nejméně početnému: vokálnímu kvartetu Illegal consort, jehož členy jsou Veronika Vojířová (soprán), Zlata Částková (alt), Karel Viktorin (tenor) a Jan Faltýnek (bas a umělecký vedoucí). Za zády posluchačů se zformoval vokální ansámbl OctOpus Vocalis, v tomto případě pouze v sedmičlenné sestavě postrádající druhý bas (soprán: Dana Toncrová, Lucie Kořínková, alt: Linda Nepivodová, Lucie Kořínková, tenor: Ivan Nepivoda, Jakub Herzan, bas: Vít Starka). Po levé straně se seskupila Societas Incognitorum (soprán: Yvetta Fendrichová, Kateřina Šujanová, alt: Ondřej Múčka, bas: Martin Šujan) ochuzená o svého tenoristu Eduarda Tomaštíka, který vše řídil z centrální části pomyslného čtverce vytvořeného soubory kolem diváků. Jeho místo zaujal již zmiňovaný Vladimír Richter.

 

17

 

Jednotlivá vokální uskupení obohatili různě roztroušení instrumentalisté z ansámblu Castello in Aria doplnění o Jana Hajiče hrajícího na virginal a Stanislava Boldižára za varhanním pozitivem. Seskupení se během skladby pravidelně střídala proti směru hodinových ručiček, což vytvářelo opravdu jedinečný zvukový efekt. Stejně tak to ale poskytovalo velmi nemilosrdné srovnání jednotlivých ansámblů, které všechny strčil do kapsy OctOpus Vocalis, přestože neměl zdaleka nejvýhodnější postavení v prostoru (pokud neměl vůbec to nejhorší).

Třetí skladbou se představilo poslední z přítomných těles: Svatomichalská gregoriánská schola (umělecký vedoucí Josef Gerbrich) situovaná až vzadu u oltáře. Její zpěv se k nám tudíž nesl ve vůbec nejzkreslenější formě, avšak jí jediné to nebylo na škodu. Vzhledem k tomu, že zpívala jednohlasý chorál, v tomto případě introitus Suscepimus Deus, právě hal, který zpěvu propůjčovala akustika chrámu, chorálu dodával autentickou atmosféru.

 

16

 

V tomto duchu se odvíjel i zbytek programu sestaveného z děl renesančních či raně barokních mistrů. Jmenujme například Heinricha Schütze, Giovanniho Pierluigiho da Palestrinu a Orlanda di Lassa. Vlivem sice nádherné, v otázce hudební produkce ale takřka neúnosné akustiky byla bohužel řada skladeb různými způsoby zdeformována. Největší neplechu dělaly v tomto smyslu pochopitelně instrumentální hlasy. Například skladba Anima mea lique facta est zmiňovaného Heinricha Schütze v podání Vladimíra Richtera a Markéty Bébarové nám vůbec nedala šanci obdivovat se krásným hlasům sólistů. Těm jejich postavení v čelním prostoru kostela těsně před nástroji vůbec neprospělo a za stěnou zvuku, kterou nástroje vytvářely, zcela zanikli. Podstatně lepší to bylo v průběhu předposlední skladby, kdy se sólisté posunuli po oblouku tvořeném interprety na jeho pravý okraj. Odtud - a pouze něžně doprovázené instrumentalisty - už byly jejich komorní lyrické hlasy zřetelně slyšitelné.

Ne všechny nedokonalosti však lze přičíst na vrub nástrojům. Například čtvrtá skladba, Ego sum panis vitae Johannesa Nucia interpretovaná Ensemblem Versus, byla klasickým případem renesanční vokální polyfonie, ze které vlivem silné akustiky a malé vnitřní plasticity a interpretačního záměru vůbec zbude jen jedna spletitá masa zvuku a celá plejáda koncovek. Zato Palestrinovo O vera summa sempiterna Trinitas v podání Societas Incognitorum, a to včetně Eduarda Tomaštíka, bylo úplně o něčem jiném. Tomuto seskupení sice mohlo akusticky pomoci, že mělo za zády zeď, která podpořila šíření zvuku zamýšleným směrem, nicméně jejich skladba byla podstatně lépe vystavěná, a proto přehlednější.

 

8

 

Na závěr vyzdvihněme výkon Eduarda Tomaštíka, zpěváka a dirigenta, který působí na Katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Kombinace tohoto repertoáru, kostela sv. Jakuba v Brně, několika dosud nespolupracujících těles a jejich prostorového umístění se rovná v podstatě dirigentské sebevraždě. Eduard Tomaštík však vše za pomoci velmi zřetelného, manýrami nezatíženého gesta spolehlivě uřídil. V předposlední skladbě hrozil jeho dirigentský výkon přerůst v běžeckou disciplínu, neboť se přemisťoval po kostele za jednotlivými tělesy. Vzdejme tedy hold i jeho fyzické výdrži.

 

7

 

11

 

18

 

1

 

10

 

Foto: Jana Šuplerová 

Markéta Ottová

Od útlého věku se věnuje hře na klavír a sborovému zpěvu. Po gymnáziu nastoupila na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde vystudovala učitelství v oboru Hudební výchova a Základy společenských věd. Tam také od roku 2016 studuje v doktorském programu Hudební teorie a pedagogika. Paralelně nastoupila i ke studiu oboru Dirigování sboru na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění. V současné době je sbormistryní Pěveckého sboru Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, asistentkou sbormistra Pěveckého sboru Vox Iuvenalis při VUT v Brně a příležitostně spolupracuje i s dalšími brněnskými sbory. Jako studentka JAMU se podílí na uměleckých projektech akademie, zejména působením v pěveckém sboru HF JAMU a jeho koncerty, ale také jako korepetitorka v Komorní opeře (Flotow, Offenbach, Cimarosa). 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.