„Večer byl v tomto kontextu velmi působivou událostí.“

„Všichni protagonisté disponují výraznými a čistě znělými hlasy s příjemným uměleckým projevem a byli ozdobou a ´tahouny´ večera.“

„Posluchači byli strženi silou stočlenného sboru; naplnit katedrálu, která zpěvem celá až hřměla.“

Oslavy 30. výročí nabytí svobody vyvrcholily. Každý slavil 17. listopad svým způsobem, ale snad nikdo, komu odkazu našich předků záleží, nemohl v tyto dny zůstat zcela nečinný. Každý svým způsobem chtěl vyjádřit vděčnost za svobodu, která by i nadále měla a musí zůstat základem demokracie v našem státu. Mnoho lidí vyjádřilo své přesvědčení v sobotu na Letné, na dalších mnoha místech se konaly procesí a demonstrace, ale umělci mají zase své způsoby a možnosti vyjádření. V Brně se katedrála Petra a Pavla v neděli rozezněla oratoriem Svatá Ludmila Antonína Dvořáka v provedení Filharmonie Brno a tří spojených brněnských sborů.

Brněnská katedrála praskala ve švech. U vstupních pokladen, které už neměly více lístků na prodej, se přesto hromadily zástupy lidí, kteří chtěli získat alespoň možnost stát někde po stranách a v zadní části chrámu, aby mohli být účastni slavnostní události – hudební oslavy 30. výročí sametové revoluce. Večer zahájily proslovy: paní Marie Urbánková, ředitelka umělecké agentury Musia, Petr Hladík, náměstek primátorky, a Roman Kubín, kanovník Královské stoliční kapituly sv. Petra a Pavla v Brně, připomněli ony důležité události a fakta, na které by se nemělo zapomínat, a myšlenky, které by se v dnešní společnosti (chce-li se nadále zvát civilizovanou a svobodnou) neměly opomíjet. Poté už byl ponechán prostor umělcům, aby hovořili skrze Dvořákovu hudbu, přičemž tento večer nešlo primárně o to, abychom obdivovali krásu nebo nápaditost Dvořákovy kompozice a potěšili se tím, jak blízká dokáže srdci českého posluchače být. Tento večer byl spíše společným voláním umělců i přítomných posluchačů po tom, aby svobodná demokracie v naší zemi měla budoucnost.

A proč k této příležitosti byla zvolena právě Dvořákova Svatá Ludmila? Možná proto, že je-li sv. Ludmila patronkou českého národa, pak Antonín Dvořák je patronem české hudby. Navíc zvolání nejstarší české duchovní písně „Hospodine, pomiluj ny! Jezu Kriste, pomiluj ny! – Dej nám všem, Hospodine, hojnost, pokoj v naší zemi!“, obsažené v oratoriu, bylo v tento večer také nanejvýš výmluvné. Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese spolu se sbory Vox Iuvenalis, Smíšeným sborem Kantiléna a Pěveckým sborem Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka provedli toto dvouhodinové dílo (ve zkrácené verzi) s důstojností, plným nasazením a s vědomím toho, proč jsme se tu všichni sešli. Večer byl v tomto kontextu velmi působivou událostí.

Svatá Ludmila je jedním z děl Antonína Dvořáka, které je ve srovnání s jeho jinými, úspěšnějšími či populárnějšími velkými díly, se symfoniemi, koncerty, Slovanskými tanci, Rusalkou nebo známější kantátou Stabat Mater, možná poněkud upozaděna. Avšak neprávem. Autor na ní pracoval intenzivně od září 1885 až do května 1886 a velmi mu na ní záleželo. Jeho námaha nezůstala bez odměny. Premiéra v Leedsu v říjnu 1886 sklidila triumfální úspěch a i nadále, až do dnešní doby, se při každém provedení znovu potvrzuje umělecká hodnota, schopnost naklonit si posluchače svými často až podmanivými melodiemi a harmoniemi a jakási univerzálnost hudebního i vnitřního obsahu napříč časem. Je to skladba, která v sobě nese jistou duchovní hloubku, vyjádření autorovy niterné zbožnosti, jak je patrné například ve zpěvech Ludmily hledající sv. Ivana, ale také uvolnění směrem k typické „dvořákovské“ přirozené zpěvnosti.

V prvním dílu oratoria, „na nádvoří hradu mělnického“, stojí Ludmila v čele pohanského rituálu zasvěcení sochy bohyně Báby. Do této scény potom náhle vpadne svým příchodem Ivan, který pohanskou modlu zničí, a Ludmila, okouzlena jeho mocí a poselstvím o jediném Bohu a kříži Pána Ježíše, se odhodlává k jeho následování. Ve druhém díle se tedy s Ludmilou a její společnicí Svatavou vydáváme na cestu do „lesů berounských“, které s sebou přinášejí notu více tajuplnou, s nádechem nejistoty, jestli svůj cíl naleznou. Radostné setkání se sv. Ivanem pak ještě přeruší Bořivoj se svou družinou, který se do Ludmily zamiluje a ve třetím dějství žádá Ivana, aby je sezdal. Hudba je adekvátně ději velmi proměnlivá. Dvořák tvoří ze své niterné intuice a následuje slova Vrchlického. Až ve spojení s textem uznáváme hloubku Ludmiliných modliteb, Bořivojovy náruživosti nebo sborové prosebné volání o požehnání pro národ.

Hudba v tomto Dvořákově díle dává vyniknout především sólistům. V roli sv. Ludmily se představila Pavla Vykopalová, roli Rolníka zpíval Martin Šrejma a hlasem sv. Ivana byl Richard Novák, který stál u vzniku vůbec první profesionální gramofonové nahrávky Svaté Ludmily v roce 1963. Právě přítomnost těchto výrazných osobností české hudební scény dodala provedení Svaté Ludmily na váze a významnosti. V roli Svatavy se dále představila Jana Sýkorová a roli Bořivoje zastoupil Michal Lehotský. Všichni protagonisté disponují výraznými a čistě znělými hlasy s příjemným uměleckým projevem a byli „tahouny“ večera. Příjemně zabarvený zvonivý soprán Pavly Vykopalové byl při každém vstupu ozdobou prostoru. Zpěvačka navíc dokázala zpívat nejen technicky bravurně, ale také s přiměřenou procítěností, která odpovídala závažnosti tohoto listopadového provedení. Ostatně i všichni další interpreti a sólisté cílili dosáhnout stejného nebo podobného výrazu – tedy spíše umírněného, bez zbytečného vyzdvihování vlastní role. Jednotlivé složky, ať už sólisté, sbor či orchestr, vnášely do interpretace spíše prvek důstojnosti a klidu, který dobře slušel prostoru – jeho významu i akustice.

Všichni měli obtížný úkol – vypořádat se s ne příliš příznivou akustikou chrámu, která komplikovala nejen souhru, ale především výslovnost, tedy otázku vyznění textu. Dále také museli více zvažovat volbu tempa či dynamiky. Se souhrou velká tělesa zpěváků a instrumentalistů neměla nejmenší problém díky nekompromisně přesnému gestu dirigenta Dennise Russella Daviese. Ten zaručoval provedení stabilitu a řád, které na posluchače příjemně působily od první do poslední části oratoria. Orchestr se musel podřídit nejen jeho gestu, ale také akustickým možnostem, tedy ve většině případů hrát spíše „druhý part“, aby vynikl přednes sólistů. Tento záměr se dobře zdařil. Právě na jejich sólových zpěvech, duetech a ve třetí části též kvartetu stála velká část dramatické úlohy oratoria.

Akustice dirigent podřizoval i volbu tempa, které volil povětšinou spíše mírnější, volně plynoucí, aby vše bylo v prostoru chrámu zřetelně vyhrané a slyšitelné. Někdy nás však naopak překvapilo tempo kontrastně úderné a hbité, například v tenorovém sólu „Sem rychle vesny květ“, které nás svou živostí až nadzvedlo. Martin Šrejma zde měl obtížnou úlohu, vše se mu ale dobře zdařilo. Dirigent také často využil efektu skutečně „běžícího tempa“ ve sborových fugách a fugatech v závěrečných sborech, což přidalo na dramatičnosti a působivosti, třebaže ne na srozumitelnosti. Tak například sbor „Vše láme se a bortí v chaos tmavý“ v závěru prvního dílu působil efektně jako opravdový chaos hlasů. Co se týče dynamického projevu orchestru, který se pochopitelně a zdařile stavěl více do pozice doprovodné, však mohlo posluchače mrzet, že si často nedovolili výraznější a aktivnější projev alespoň v mezihrách, kde bychom čekali dynamicky, barevně i emočně vzrušivější hru. Občas jsme postrádali výraznější dynamické vzestupy nebo akcenty, pro tuto hudbu typické. Všechna sóla dechových dřevěných i žesťových nástrojů byla však krásně a zřetelně provedena, takže posluchači mohli být spokojeni.

Dirigent se snažil všechna čísla plynule navázat, což bylo výhodné hlavně ve druhém a třetím dějství, která díky tomu nabrala patřičný spád. Možná bychom však potřebovali více prostoru po vroucích zpěvech Ludmily, jako například „Ó dovol, abych zlíbat směla“, aby tak jejich hloubka a nálada dostatečně vyzněla. Avšak i přes tyto drobnosti jsme museli ocenit hráčskou spolehlivost filharmonie. Sbor zpíval nádherně čistě a barevně, ve výrazové shodě a v naprosté soudržnosti. Nicméně vzhledem k jeho postavení v pozadí kněžiště byla jeho síla poloviční, než by být mohla – při svém počtu mohl být sbor prvkem mnohem efektnějším. Výraznější a skutečně působivý byl vždy ve vyvrcholení v závěrečných číslech jednotlivých dějství a v podobných místech gradace. V tyto momenty byli posluchači opravdu strženi silou stočlenného sboru; naplnil katedrálu, která zpěvem celá až hřměla. Velmi krásně také vyzněl sbor andělů „Níž s říše rajské skrz červánků svit“ po předchozím dramatickém kvartetu Ludmily, Svatavy, Bořivoje a Ivana v závěru druhého dílu. Posluchači zde mohli mít opravdu pocit, že je nebe na dosah.

Celé dílo bylo provedeno ve velmi pečlivém nastudování všech zúčastněných a s výrazem vážnosti a důstojnosti patřičné k významu této události. Maximální koncentrace interpretů byla jistě motivována i obrovským množstvím posluchačů a jejich zájmem, který vyjadřovali zaujatým klidným poslechem. Slavnostní atmosféra byla stále umocňována a stupňována ruku v ruce s vývojem děje, směřujícím k sňatku a Bořivoje a Ludmily, kteří spolu s lidem prosili o požehnání za celý národ v závěrečném mohutném zpěvu „Hospodine, pomiluj ny!“ Dlouhotrvajícím nadšeným potleskem ve stoje posluchači vyjádřili nejen své ocenění umělců a radost z této společně sdílené oslavy české hudby a českého národa, ale jistě také právě své ztotožnění se závěrečným poselstvím.

Foto: Jiří Jelínek