„Filharmonici nám díky své energické a velmi barevné hře vykouzlili na pódiu čtyřicetiminutovou hudební pohádku plnou zábavných, živých, romantických, ale i dramatických výjevů.“

„S nekompromisním tahem, energií a zaujetím hráli až do konce suity a publikum se hudbou bavilo spolu s orchestrem.“

„Sboristé na nic netlačili, ani zvukově, ani výrazově, o to pěknější náladu dokázali vytvořit a předat.“

V této předvánoční době jeden někdy neví, kam dřív. Hlavně stihnout nakoupit všechny dárky, napéct cukroví, uklidit své příbytky, setkat se s přáteli na vánočních trzích. Hudebníci však v prosinci prožívají poněkud odlišný shon – naplnit pomalu všechny tyto potemnělé dny hudbou, neboť vědí, že člověk se nemůže sytit jen klobásami, trdelníky a svařáky, ale potřebuje též dopřát potravu a oddych duši a zklidnění své často ustarané mysli. Také Filharmonie Brno se tento týden pilně stará o své posluchače. V pátek 20. 12. jim připravila krásné adventní osvěžení s hudbou Petra Iljiče Čajkovského, Bély Bartóka a Otto Nicolaie.

Ponurý podzim se překlenul v dobu, která je v průběhu roku snad z nejkouzelnějších. Ve všech ulicích a v oknech domů se rozsvěcuje stále více zářivých barevných světel, která podobně jako svíce na adventním věnci připomínají, že se přibližuje doba přinášející zvláštní, nadějeplnou radost. Hudebníci a umělci si v této době také ještě zvláštním způsobem uvědomují, jak hodnotné je pro člověka jejich umělecké povolání, které má ze své podstaty velkoryse a štědře rozdávat lidem radost, útěchu, povznesení a do každodenního života povzbuzení a nadhled. Všechny sály, pódia i kostely se právě proto v této době tím hojněji rozeznívají rozmanitou hudbou, aby si každý našel tu svou. Filharmonie Brno v tomto týdnu připravila množství zajímavých projektů, ale vrcholem se stal páteční koncert v Besedním domě, kde orchestr spolu se svým šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem připravili program, který velmi příhodně pasuje na tuto dobu již velmi rychle se přibližujících Vánoc. Největší veselí propukne sice až za několik dní, ale my se stejně nemůžeme ubránit tomu natěšenému pocitu. Konec podzimním chmurám, nikdo už nemá chuť se zaměstnávat hlubokými a složitými myšlenkami a životními problémy. S tímto naladěním koresponduje i volená hudba v koncertních síních. S Filharmonií Brno to tentokrát byla hudba vánočně kouzelná, slavnostní, ale též jemná, hravá a přinášející adventní zklidnění.

V první části večera zazněla orchestrální suita z baletu Louskáček Petra Iljiče Čajkovského. Jen málokdo by neznal alespoň zběžně hudbu, která se stala (přinejmenším v hudebním světě) jedním ze symbolů Vánoc. Příběh Klárky, kterou ve snu oživlý Louskáček provádí po kouzelném světě plném fantazie, ve které se jí naskytne podívaná na slavnosti mnoha koutů světa. Čajkovskij hudbu k baletu napsal tak zábavně a nápaditě, že se člověk každou chvíli opravdu ocitá jakoby v jiné zemi, jiné kultuře a jiné náladě. A když navíc profesionální orchestr a pod vedením výborného dirigenta dokáže výraznou a přesvědčivou hrou tyto mnohotvárné nálady zprostředkovat, pak ani nepotřebujeme balet, abychom si jednotlivé obrazy vykreslili.

Filharmonici nám díky své energické a velmi barevné hře vykouzlili na pódiu čtyřicetiminutovou hudební pohádku plnou zábavných, živých, romantických, ale i dramatických výjevů. Ouverturu (Allegro giusto) nasadili ve velmi živém tempu, čímž si okamžitě přitáhli posluchačovu pozornost. Hráli velmi rytmicky a hravými akcenty přirozeně a vkusně předehru vyšperkovali, čímž naznačili, že dnes se mají posluchači na co těšit. Podobně totiž s nekompromisním tahem, energií a zaujetím hráli až do konce suity a publikum se hudbou bavilo spolu s orchestrem. Představili nám pak postupně španělský tanec Le chocolat, arabský tanec Le café, čínský tanec Le thé, ruský tanec Trépak, oblíbený Valse des fleurs (Květinový valčík) následovaný Pas de deux: Andante maestosto s variacemi Tempo di tarantela a Andante maestoso a Codou: Vivace assai. Celý příběh uzavřel opět populární Valse des flocons de neige (Tanec sněhových vloček): Tempo di valse, ma con moto – Presto.

Těžko popsat či vyzdvihnout, která část by mohla být pomyslným vrcholem nebo kterou bychom mohli považovat za hudebně či interpretačně nejzdařilejší. V této pestré paletě plné tónů rozmanité chuti si totiž každý najde právě tu svoji, na kterou se nejvíce těší a která ho nejvíc pobaví. Filharmonie hrála jednotlivé části ve skvělých náladových a tempových kontrastech a zároveň velmi dobře soudržně řadila bez zaváhání jeden tanec za druhým, takže nebyl prostor se ani na chvilku nudit. Živé a virtuózní části byly výborně sehrané a ty pomalejší plynuly spíše s lehkostí a vůbec ne ospale či těžkopádně. Filharmonici hráli s chutí, přesněji řečeno každé části dodávali chuť jinou, a to je přesně to, co se nám posluchačům líbí – pestrost, živost a kontrasty. Všechna dechová sóla byla zahrána výborně. V částech odvážně romantického rázu vykouzlil orchestr krásné barvy a dokázal vytvořit působivé dynamické gradace, takže až běhal mráz po zádech. Co dodat – už těchto 40 pohádkově zábavných minut posluchače dostatečně dobře naladilo do krásné vánoční atmosféry a do dobré nálady. Ale ještě nás čekala druhá polovina koncertu…

V ní se nám představil sbor dětí a mládeže Kantiléna, který od roku 1984 působí při Filharmonii Brno a během svého působení získal celou řadu ocenění a vítězství na mezinárodních soutěžích. Pod vedením sbormistra Michala Jančíka si na dnešní večer Kantiléna připravila Sedm písní pro dětský sbor a malý orchestr (Sz. 103, BB 111) od Bély Bartóka. Bartók, podobně jako Leoš Janáček, nacházel zvláštní zálibu v lidové tvorbě, kterou se potom nechal ovlivnit a zahrnul ji do tvorby vlastní. Z původních 27 písní jsme tento večer slyšeli výběr sedmi výrazově a obsahově odlišných písní na maďarské lidové texty, a to ve dvou až tříhlasé úpravě doplněné doprovodem komorního orchestru. Jak už to tak v lidových textech bývá, některé byly o lásce a bolu, některé žertovné a hravé, jiné o práci, některé dramatické a napínavé, jiné komické.

První Husarskou píseň živého charakteru vystřídala tesklivá a smutná píseň s názvem Neodcházej. Po ní přišla na řadu žertovná Písnička povaleče o tom, jak je dobré „v neděli popít, v pondělí polenošit, v úterý poležet, ve středu povstat, ve čtvrtek tancovat, v pátek uvažovat, v sobotu se poptat, co zas někde schrastit“. Její vtip potom vystřídala poněkud chmurná, avšak krásně barevná píseň Bloudění v lese. Pátá píseň Pečení chleba byla z těch lidově živelnějších, hravá a rytmická a ve svém zrychlování a zpomalování také dobře efektní. Šestá Prozraď mi, milovaná byla spíše lyricky laděná a cyklus zakončila komická píseň Posměšná o chlapcích. Díky Bartókově barvitému a zajímavě kontrastnímu zpracování a zvláště díky velmi pečlivému nastudování sboru jsme si mohli užít docela kontrastní atmosféru k předchozí Čajkovského baletní hudbě. Dětské hlasy, které nehřmí, neburácejí, ale jen se čisťounce nesou sálem, dokážou v člověku probudit ty nejupřímnější emoce, vzbuzovat například vzpomínky z vlastního dětství, dokážou nejlépe pohladit srdce i sluch. Na tomto místě musíme vyjádřit uznání sbormistru Michalu Jančíkovi, který dovedl sbor ke krásné barevné i výrazové jednotě. Všichni zřetelně artikulovali, zpívali rytmicky přesně a s jistotou v leckdy dost složitých vícehlasých Bartókových stylizacích. Dirigentovi Dennisi Russellu Daviesovi šli velmi pěkně na ruku, maďarštiny se také nezalekli a své hlasy nechali promlouvat s přirozeností a prostým upřímným výrazem. Na nic netlačili, ani zvukově, ani výrazově, o to pěknější náladu dokázali vytvořit a předat.

Dětské hlasy jsou pro mnohé jistě také jedním ze symbolů Vánoc. Bartókovy písně byly však v tomto smyslu spíše takovým zastavením, zamyšlením a možná i zvážněním před následným vypuknutím slavnostního jásotu ve Vánoční předehře vídeňského romantického skladatele Otto Nicolaie. Skladba komponovaná na chorál Vom Himmel hoch, da komm ich her byla výborným zakončením tohoto koncertního večera hned z několika důvodů. Ve své postupné gradaci z klidnějších témat až k burácejícím slavnostním a virtuóznějším pasážím působila velmi efektně. Začátek laděný v poněkud napínavém mollovém charakteru mohl připomínat počátek ústředních postav Vánoc a jejich nejisté, možná i nebezpečné putování nocí do Betléma. Postupně se skladba rozvinula do bouřlivěji majestátní oslavné atmosféry a zakončena byla slavnostním zazněním chorálu. Nevím, zda potřeboval sbor Kantiléna zvukově podpořit nebo jen Filharmonie chtěla své publikum obdarovat ještě dalším speciálním způsobem, ale všichni přítomní byli vyzváni, aby si závěrečný chorál zazpívali spolu s interprety. I to podpořilo a umocnilo radostnou a srdečnou vánoční atmosféru, kterou jsme v sále celý večer cítili – radost z dávání a přijímání, radost ze sdílení.

Foto: Jiří Jelínek