„Možná v leckterých výkonech dosud chybí více jistoty a zralosti, ale není fér porovnávat studenty se zkušenějšími kolegy.“

„Budou mít příležitost se všichni ti talentovaní mladí lidé prosadit v tvrdém konkurenčním světě?“

„V podání Anny Gaálové to byl Beethoven křehký a něžný, zadumaný a přemýšlivý, ale i hravý a jiskřivý.“

Slyšet přehlídku talentovaných mladých pianistů – posluchačů Pražské konzervatoře – je zajímavý zážitek. Nejen kvůli velmi dobrým interpretačním výkonům, ale přináší to i jednu otázku k zamyšlení. Budou mít příležitost se všichni ti talentovaní mladí lidé prosadit v tvrdém konkurenčním světě, otevře se před nimi úspěšná koncertní a nahrávací kariéra? O tom, zda se tak stane, někdy nerozhoduje jen píle a talent. Uvidíme, nechme se překvapit. Jména mladých konzervatoristů je ale dobré si zapamatovat. Ostatně, některá z nich jsou již v hudebním světě známá.

Na koncertu klavírního oddělení se v pondělí 20. ledna představilo devět posluchačů Pražské konzervatoře, studentů prvního až šestého ročníku ze tříd Milana Langera, Martina Kasíka, Evy Boguniové, Petra Jiříkovského a Michala Rezka. Nejčastěji hranými skladateli byli Sergej Rachmaninov, Fryderyk Chopin a Sergej Prokofjev, na závěr zazněli i Beethoven a Liszt.

V úvodu se představila Anežka Johnston, studentka prvního ročníku ze třídy Michala Rezka, se svým pojetím Rapsodie g moll op. 79, č. 2 Johannesa Brahmse. Zaujala energickým, pevným stiskem a čitelným vedením hlasů. Její interpretace si zaslouží atribut hloubavá. Kontrastně zapůsobilo vystoupení Kristine Ayvazyan (čtvrtý ročník, studuje u Martina Kasíka). Ve Skrjabinově Etudě H dur op 8, č. 4 ukázala smysl pro vykreslení miniatury a poetický výraz a v Rachmaninovově Etudě fis moll op. 39, č. 3 zase předvedla své technické přednosti, s nimiž vyjádřila drama na malé ploše, aniž by výraz přehlušila silným zvukem. Zpočátku se zdálo, že Anna Knoulichová ze čtvrtého ročníku, posluchačka Martina Kasíka a Evy Boguniové, musí k interpretaci Chopinova Scherza cis moll op. 39 ještě dozrát. Ovšem v pomalé části přesvědčila krásně zahranou melodií v levé ruce a perlivými pasážemi v pravé i výborně rozvinutým nosným tématem.

Ivan Kiriakov z šestého ročníku třídy Milana Langera nejprve zahrál Preludium cis moll op. 3, č. 2 Sergeje Rachmaninova. Provedení to bylo technicky i dynamicky zvládnuté, do výrazového absolutoria interpretace však přece jen ještě krůček scházel. To ovšem mladý pianista napravil v Ďábelském našeptávání op. č. 4 Sergeje Prokofjeva, v němž uplatnil svou skvělou techniku, výborné vyústění frází, nepřeslechnutelnou těžkou levou ruku a brilantní běhy pravé ruky. Ema Trávníčková, posluchačka 6. ročníku ze třídy Petra Jiříkovského, zvolila pro své vystoupení známou Polonézu As dur op. 53 Fryderyka Chopina. Její interpretaci se nedá mnoho vytknout, tektonicky skladba držela pohromadě, klavíristka s přehledem spěla ke krásně vykrouženému hlavnímu tématu, technicky byla výborná. Snad jsem jen postrádala více lesku, více zpěvnosti. Při poslechu jejího Chopina mě napadalo, jak by asi zněl v jejím podání Smetana nebo Janáček.

Ve výborném světle se představil posluchač 4. ročníku ze třídy Milana Langera Robin Böhm. Ten zahrál Etudu – obraz es moll op. 39, č. 5 Sergeje Rachmaninova. A byla to doslova klavírní smršť techniky i barev, oslnivého úhozu, ztišených pasáží i pasáží rozehraných ve velkém stylu. Böhmova hra působila jistě, ve zvolené skladbě předvedl maximum svých schopností. Teprve druhým rokem navštěvující třídu Milana Langera, avšak rovněž soustředěným a sebejistým výkonem se představila Veronika Jaklová. Zvolila Sarkasmy op. 17 Sergeje Prokofjeva, v nichž ukázala, co dokáže stvořit na malé ploše miniatury. Vedle samozřejmé techniky, kdy si doslova s klaviaturou pohrávala, zaujala citem pro rytmus, kontrasty, zkušeně pracovala s časem, pauzami…

Posluchač druhého ročníku ze třídy Evy Boguniové Jan Čmejla, vítěz mnoha soutěží, jehož jméno je již známé širšímu publiku, mě velmi překvapil. V poslední době na sobě (a s pedagogickým vedením Lukáše Klánského a nyní Evy Boguniové) hodně zapracoval a jeho interpretace Barkaroly Fis dur op. 60 Fryderyka Chopina byla velmi povedená. Čmejlova technika je samozřejmá, oslnivá, o to více se nyní může soustředit na výrazové ztvárnění skladby. Po křehkém začátku klenul jednu frázi za druhou, Chopinova skladba se na posluchače doslova valila ve vlnách. Ocenit je třeba jeho hebký úhoz i oslnivou perlivost a přesně vážené rubato. Mladý klavírista nedává prvoplánově najevo svou virtuozitu, ale snaží se předat své všestranné klavírní umění.

Večer korunovalo vystoupení posluchačky 6. ročníku ze třídy Milana Langera Anny Gaálové. Klavíristky rovněž ověnčené řadou soutěžních úspěchů, rovněž je její jméno mezi lidmi sledujícími české klavírní naděje dobře známé. Pro tento večer zvolila první větu Allegro con brio ze Sonáty C dur op. 53 Valdštejnské Ludwiga van Beethovena. V jejím podání to byl Beethoven křehký a něžný, zadumaný a přemýšlivý, ale i hravý a jiskřivý. Klavíristka se zadržovanou silou i emocemi budovala fráze, upoutala citem pro postupně se rozvíjející dynamiku, dokázala si (nejen prsty, ale zejména v hlavě) připravit vyvrcholení, po kterém se posluchači neudrželi a začali spontánně aplaudovat. Přestože následovala druhá skladba v jejím podání: Transcendentální etuda č. 10 f moll Ference Liszta. A byla to velmi zralá interpretace – po začátku, který evokoval rozlévající se moře, přišla virtuózní smršť, v níž však technika nepřehlušila výraz hry a obsah skladby. Nejen v Lisztovi se Anna Gaálová představila jako bravurní klavíristka.

Co dodat na závěr? Možná v leckterých výkonech dosud chybí více jistoty, více lesku, více brilance, možná i zralosti, ale není fér porovnávat studenty se zkušenějšími kolegy či dokonce se zesnulými kmety, jejichž nahrávky dodnes obdivujeme. Je dobré tyto mladé adepty klavírního umění sledovat a po nějakém čase třeba uznat, že již v dobách studií čímsi zaujali…

Foto: Ilustrační / archiv KlasikyPlus, Pixabay, Youtube