„Co činí Zemlinsky Quartet výjimečným, je prožitek ze hry, který je patrný od první do poslední noty, vzájemná komunikace a sladění.“

„Mařatkova transkripce je nanejvýš zdařilá – nevědět, že Mládí má být dechovým sextetem, nepoznala bych, že původně nebylo zkomponované pro smyčcové nástroje.“

„Schodišťová hala Vily Löw-Beer se otřásala bouřlivým potleskem.“

Jeden z posledních koncertů Festivalu Janáček Brno, který se ještě mohl odehrát bez zásahů a změn, se uskutečnil v sobotu ve Vile Löw-Beer na kraji městské části Černá Pole. Vystoupilo Zemlinského kvarteto ve stabilním složení František Souček, Petr Střížek, Petr Holman a Vladimír Fortin, aby prořídlému, přesto stále ještě početnému a hlavně vřelému publiku představilo tři smyčcové kvartety skladatelů, kteří sice žili v přibližně stejném období, avšak tvořili pod různými vlivy, a proto každý k posluchačům promlouvá poněkud jiným hudebním jazykem.

V první části odpoledního koncertu, který měl alespoň pro mě své zvláštní a velmi příjemné kouzlo i v tom, že začínal i končil ještě za denního světla, zazněly smyčcové kvartety Josefa Suka a Leoše Janáčka. Zatímco Sukův Smyčcový kvartet č. 1 B dur, op. 11 pochází ještě ze sklonku 19. století, Janáčkovo Mládí spatřilo světlo světa až v roce 1924. A to navíc v Janáčkově případě mluvíme o vzniku dechového sextetu, který pro smyčcové kvarteto upravil až současný skladatel Kryštof Mařatka.

Koncert souboru Zemlinsky Quartet jsem, přiznám se, navštívila poprvé, takže bych se určitě neopakovala, kdybych začala jmenovat všechny interpretační přednosti tohoto tělesa – dokonalou souhrou počínaje a jemnými nuancemi výrazu konče. Na druhou stranu jsem z koncertu odcházela s pocitem, že kdybych v reflexi rozebírala, jak je kvarteto skvělé, protože perfektně ladí, skoro bych hráče urážela tím, že se zabývám takovými samozřejmostmi. Považujme to tedy za jakýsi hudební axiom (tedy tvrzení, které se nedokazuje, respektive je v případě tohoto tělesa dokazováno každým koncertem) a dodejme, že co činí Zemlinského kvarteto výjimečným, je prožitek ze hry, který je patrný od první do poslední noty, a k tomu vzájemná komunikace a sladění. A sladěním nemyslím jen to intonační – mám dojem, že pánové jsou při hře sladění i myšlenkově (a ostatně i vizuálně až po kapesníček v saku).

Už v první větě Sukovy skladby toto mentální napojení předvedli hned v několika kouzelných pozastaveních, po kterých začali znovu, s vervou, budovat novou frázi směrem k dalšímu vrcholu. Bylo evidentní, že tyto agogické záležitosti cítí těleso jako jeden muž, a vyzněly proto úžasně. V pomalé, třetí větě zaujaly nejvíc teskné vzdechy vyšších nástrojů nad violoncellovou vedoucí linií. Věta měla i své poetické momenty, nicméně převládala spíš naléhavost než kdovíjaká romantika. Druhá a čtvrtá věta byly velmi živé, čtvrtá výrazem dostála svému označení „giocoso“ a zakončila kvartet efektním vyústěním.

Už po této skladbě se hráči museli klanět dvakrát, než zašli na chvíli do zázemí, kde si znovu naladili, čímž dali posluchačům prostor sdělit si bezprostřední dojmy, které by beztak do konce první půle koncertu nevydržely, takže by jen rušily provedení následující skladby.

V té na nás už prvním taktem dýchl Janáček. Jak bylo zmíněno, kompozice byla původně určená dechovému sextetu. Lze předpokládat, že transkripce pro jiné nástrojové uskupení klade na nové interprety podstatně vyšší nároky, pokud se chtějí zvukově vyrovnat originálu. V tomto případě to pro hráče znamenalo projít celým arzenálem způsobů hry a pohotově je měnit – od jemných flažoletů po téměř brutální tremola. Možná by se mnou znalci původní verze díla nesouhlasili, ale myslím si, že Mařatkova transkripce je nanejvýš zdařilá – nevědět, že Mládí má být dechovým sextetem, nepoznala bych, že původně nebylo zkomponované pro tyto nástroje; a troufám si říct, že skladbě smyčce slušely. Jestliže se po Sukovi Zemlinsky Quartet musel děkovat dvakrát, po Janáčkovi–Mařatkovi si ho publikum svým potleskem vyžádalo třikrát.

Někteří diváci se po přestávce už na svá místa, bůh ví proč, nevrátili (snad se zapomněli v kouzelné zahradě, ze které už dýchal ten správný podzim) – a dobře jim tak! Na řadu přišel kvartet Alexandra Zemlinského. Soubor tak hrál vlastně „sám sebe“ a hrál se báječně. Smyčcový kvartet č. 1 A dur, op. 4 je stejně jako předchozí skladby čtyřvětou kompozicí. Těžko vypíchnout jednu větu nebo určité okamžiky z každé věty, těleso reprezentovalo hudbu svého patrona opravdu dokonale – zapálená hra, vykreslené ostré kontrasty, nadýchané fráze… co dodat víc.

Kolikrát se po této skladbě museli hráči klanět, jsem zapomněla počítat. Jisté je, že publiku nebyly čtyři věty dost, a schodišťová hala Vily Löw-Beer, která mimochodem zase slušela zvuku smyčců, se otřásala bouřlivým potleskem. Hráči vysílali k divákům v přízemí i těm na galerii v patře sympatické úsměvy a poté se slova ujal violista Petr Holman, který oznámil přídavek: Sukovu Barkarolu. Ani ta publikum, přesto – nebo spíš právě proto – že byla půvabně zahraná, neuspokojila. Kvarteto se znovu muselo vracet na pódium a Petr Holman znovu musel promluvit: „Tak teda máme ještě jeden přídavek,“ povídal a vysvětlil, že obvykle hrají přídavky v opačném pořadí, aby Barkarola byla takzvaně „na dobrou noc“. To ale dnes nešlo, protože sotva odzvonila pátá hodina odpolední, a bylo to dobře – finále z Amerického kvartetu Antonína Dvořáka nás nadzvedlo ze židlí nejen k odchodu, ale hlavně s novou energií v žilách, protože den ještě nekončil. A nekončí – nepřízni osudu navzdory – ani Festival Janáček!

Foto: Marek Olbrzymek