„Vyznění v prázdném sále a do ticha bez potlesku paradoxně získalo na účinku.“

„Magdalena Kožená se ujala úkolu přesahujícího její obvyklé hranice, to, na co jsme u ní zvyklí.“

„Adámkova partitura zní vynalézavě. Její hudební i myšlenkové poselství nechce být jednoznačné; je rozmanité a neuchopitelné.“

Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu uvedl v sobotu ve světové premiéře rozměrnou skladbu Ondřeje Adámka, výrazného skladatele, jehož mateřštinou je čeština, který však už delší dobu žije v zahraničí. V cyklu Musica viva zazněl Adámkův písňový cyklus „Where are you?“ – Kde jsi? – v sousedství Messiaenovy podobně nekonvenčně „duchovní“, podobně zvukově nové a podobně naléhavě vyznívající kompozice ze 60. let „Et exspecto resurrectionem mortuorum“ – A očekávám vzkříšení mrtvých.

Sólistkou prvního z děl byla Magdalena Kožená, provedení obou skladeb propojila osoba dirigenta. Sir Simon Rattle se s tělesem představil poprvé poté, co nedávno oznámili jeho šéfdirigentský kontrakt uzavřený na roky 2023 až 2028. Živě vysílaný videostream z mnichovské síně Gasteig, po kterém má v polovině března následovat vysílání rozhlasového audiozáznamu, přinesl v obou případech náročnou hudbu v podobě, ze které vyzařovalo interpretační pochopení pro výrazovou a myšlenkovou mohutnost; v podobě, která měla tah a mimořádné soustředění a jejíž vyznění v prázdném sále a do ticha bez potlesku paradoxně získalo na účinku.

Olivier Messiaen napsal mysteriózní instrumentální skladbu, rozměrnou a neuspěchanou, ve které se ozývají jeho typické harmonie a idiomy, včetně stylizace ptačího zpěvu i ozvěn chorálů a zvonění zvonů. Ve své době přišel s novátorskou kompozicí, která vychází z hloubky jeho víry a z osvětí a ovzduší římskokatolické kultury, s kompozicí, která je veskrze spirituálním uměním, ale přesto je na hony vzdálena čemukoli, co je tradičně chápanou duchovní hudbou. Exponuje především dechové a bicí nástroje a vyúsťuje do neodbytně naléhavých úderů, podporujících pocit potvrzeného a slavnostního sdělení o naději ve vzkříšení jako faktu. Dirigent inspiroval hudebníky k vypjaté spoluúčasti a přivedl Messiaenovu hudbu v samém závěru k až extaticky vystupňovanému výjevu.

Více než půlhodinová skladba Ondřeje Adámka, která zazněla v první polovině streamovaného programu, má podobného ducha, je ovšem kulturně, spirituálně i stylově a technicky složitější. Postmoderní smísení různých náboženství a rituálů, jazyků, pocitů a myšlenkových pozic i zvukových materiálů umožňuje i vynucuje kaleidoskopičtější stavbu i složitější vrstvení. V centru Adámkovy inspirace je starozákonní příběh či spíše obraz, v němž prorok Eliáš volá a hledá Hospodina, který se mu však nakonec zjevuje nikoli ve velikosti provázené hromy a blesky, ale v pouhém jemném vánku. Skladatel ovšem nepopsal výjev, nenapsal dějové oratorium, meditaci, kantátu, ani symfonickou báseň, ale předkládá útržky, podněty, slova a pojmy, nápady, pochybnosti a asociace.

Magdalena Kožená se ujala úkolu přesahujícího její obvyklé hranice, to, na co jsme u ní zvyklí. Ovládla skladbu obdivuhodně. V sólovém partu se víc mluví i šeptá, než krásně zpívá. Je výrazově i ryze technicky vypjatý. Jde o úkol na hony vzdálený staré hudbě, komorním písním romantiků, impresionistickým nebo surrealistickým operám i populární hudbě první poloviny minulého století, abychom zmínili alespoň některé z typů projektů, jimiž se převážně zabývá. Skladba začíná i končí neslyšným dechem. Zpěvačka v ní opakuje tóny a motivy, slabiky a slova, užívá polohy na pomezí mluvy a zpěvu, dotýká se nejhlubších rejstříků, aby vzápětí vyklenula strmé vokální gradace; syčí a překotně drmolí, zpívá hrdelním tónem, napodobuje echa, užívá glissanda, skoky i monotónní zaříkávání… a v jednom okamžiku dokonce bere do ruky megafon.

Sólový part je úzce a přesně provázán s instrumentací, s často neobvyklými orchestrálními zvuky, spíš jednotlivými než symfonickými, produkovanými tradičními i neobvyklými nástroji, a to konvenčně i velmi inovativně. Pro ilustraci – dvakrát bere do ruky drobný hudební nástroj i dirigent a mezi bicisty je možné v jednu chvíli zahlédnout a zaslechnout i někoho, koho lze nazvat „hráčem na sprej“.

Víc než desítka částí skladby plyne v jednom nepřerušeném toku, členění je však zřetelné jak hudebně, tak užitím různých jazyků: od češtiny a moravského dialektu přes angličtinu, španělštinu a sánskrt po aramejštinu, kterou je v originále napsán Nový zákon. Ondřej Adámek i v tomto díle z roku 2020, napsaném na společnou objednávku Bavorského rozhlasu a London Symphony Orchestra, projevuje svůj obzvláštní zájem o zvuk a vzduch a dech. Jeho partitura zní vynalézavě. Její hudební i myšlenkové poselství nechce být jednoznačné; je rozmanité a neuchopitelné, tajemné a mysteriózní, pracuje i s tichem, chvílemi oslovuje přímočaře, chvílemi uhýbá, vše je nicméně zručně prokomponováno. A v závěru sólistka sugestivně řídí orchestr, který už nehraje, jen tiše rytmizovaně dýchá… Současná, působivá, velká hudba – a to i v omezeném zprostředkování internetového přenosu.  

Foto: BR – Bavorský rozhlas; KlasikaPlus.cz