„Osmnáctiletý hráč je dnes nepřehlédnutelnou postavou mladé generace.“

„Závěr koncertu byl znovu chopinovský a znovu okouzlující.“

„Jan nabídl zajímavý průřez své hry a napověděl, že ho čeká jistě skvělá koncertní budoucnost.“

Českokrumlovský festival nabídl recitál mladého českého pianisty Jana Čmejly. Mimo Jeana-Philippa Rameaua a Ludwiga van Beethovena zazněla i Chopinova Barcarola Fis dur nebo Velká brilantní polonéza. Právě hudba mistra romantického klavíru sedí Janovi jako ulitá.

Osmnáctiletý hráč je dnes nepřehlédnutelnou postavou mladé generace. Student Pražské konzervatoře začal hrát v šesti letech a svůj talent potvrdil, mimo jiné, vítězstvím v několika hudebních soutěžích. Jmenujme třeba přehlídku Chopin for the Youngest v roce 2015 nebo absolutní vítězství v soutěži Concertino Praga v roce 2019. Někdo o něm dokonce mluví jako o budoucí klavírní hvězdě ve stylu Lang Langa. A opravdu, Jan bere tohoto čínského pianistu a světovou hudební star za svůj umělecký vzor. Recitál na Mezinárodním hudebním festivalu v Českém Krumlově ovšem prozradil, že k přepjatým vystoupením Lang Langa má Čmejla daleko; jeho hra je totiž mnohem sofistikovanější a půvabnější.

V Maškarním sále českokrumlovského hradu a zámku zazněla nejprve druhá část sbírky Nouvelles Suites de Pièces de Clavecin, kterou vytvořil francouzský skladatel Jean-Philippe Rameau. Suita v G dur / g moll vyzněla v Čmejlově podání poměrně intenzivně. Přestože sólista předvedl skvělou techniku, zvuku v sále bylo zkrátka až příliš. Přes běhy nebylo možné dostatečně vnímat barevnost, kterou tato hudba nabízí. Detailnější vhled do jeho interpretace tak poskytly pomalé pasáže. Tady zaujala křehká a procítěná pianissima. Spíše než tónovou čistotu zvolil sólista pojetí plné dramatiky a dynamických změn. To bohužel nedovolilo se hlouběji ponořit do jeho hry.

Kde ale Čmejla zaujal v téměř absolutní rovině, byla hudba Fryderyka Chopina. Obě skladby totiž představil jako zářivé drahokamy. Až impresionisticky pojatou Barcarolu Fis dur, Op. 60 otevřel velmi vzletně a pateticky. Na rozdíl od Langa ale přehnanou emocionalitu držel na uzdě a spíše tuto hudby vykresloval jemně v nejrůznějších náladách a vzletných frázích. Výsledkem byla sofistikovaná a uhrančivá hra, kde každý tón, každý akord byl předem promyšlený, aby způsoboval co největší užitek. Jan ve skladbě kouzlil nejrůznějšími barvami. Nabídl tóny hebké jako vánek a samozřejmě i široké dramatické plochy.

Druhou část koncertu uvedl Sonátou A dur, Op. 2 č. 2 Ludwiga van Beethovena. Skladba, kterou mladý Beethoven dedikoval Josephu Haydnovi, nabízí jiný svět než ten Chopinův. Jan ji podal čitelněji než Rameaua. Překvapil precizními běhy a znovu i okouzlujícími pianissimy. Přesto se jeho hra odvíjela především od zesílené agogiky a rozevlátých temp. V tomto směru koncipoval sonátu jako romantický kus. Zaujala technická práce v první větě nebo rozvernost věty třetí. Finále podal hravě a subtilně. Někomu ale mohla chybět prosvětlenost a poetika.

Závěr koncertu byl znovu chopinovský a znovu okouzlující. Jan podal Andante spianato a Velkou brilantní Polonézu, Op. 22 v plných proporcích a s čarovným třpytem. V širokých plochách Andante hra překypovala impresionistickými barvami i světlem. Slyšeli jsme lyrickou zpověď, která plynula naprosto přirozeně. Oproti Beethovenovi zde byla Janova hra konečně jasná a zřetelná. Něhu v první části vystřídala ve Velké brilantní polonéze uhrančivá vášeň a hravost. Sólista zde bravurně a téměř s orchestrálním leskem uzavřel nejen skladbu, ale i celý úspěšný koncert. Dojem ještě dotvořil přídavkem ve formě perfektně zvládnuté Prokofjevovy Sonáty č. 7. Jan nabídl zajímavý průřez své hry a napověděl, že ho čeká jistě skvělá koncertní budoucnost.

Foto: MHF Český Krumlov / Libor Sváček