„V kontextu celého večera a v kombinaci se zasazením do zdobeného sálu mohlo uvedení slavnostní Gluckovy předehry vzbudit v návštěvnících pocit, jako by se stali součástí události pořádané dobovou aristokracií.“

„Violoncellistka Camille Thomas vystupovala sympaticky, komunikativně a vstřícně k publiku. Do hry pak dávala značnou dávku citu a její přednes byl velmi výrazný.“

„Všichni hráči orchestru napojení jeden na druhého bez sebemenšího zaváhání sehráli svou roli v hudebním celku, který dohromady tvořili.“

Antické náměty, motivy smrti a podsvětí, meditativní zastavení i žertovná Haydnova symfonie. To vše se stalo součástí středečního večera koncertní řady Setkání s příběhy umění, kterou PKF – Prague Philharmonia připravuje pro své nejvýznamnější sponzory i další donátory, kteří se rozhodli působení tohoto pražského tělesa finančně podpořit. Komorní obsazení orchestru si přizvalo ke spolupráci francouzsko-belgickou violoncellistku Camille Thomas. Významnou roli hrál také Lobkowiczký palác, v jehož honosných prostorech se společenský večer odehrál a jehož personál připravil pro hosty i mimohudební program.

Není žádným překvapením, že činnost klasických hudebníků bývá závislá na finanční podpoře mecenášů i drobnějších finančních přispěvatelů. Tato praxe ostatně sahá hluboko do historie evropské hudební scény. Motivace donátorů ke směřování toku části svého jmění může být různá – od prosté záliby v klasické hudbě až po uvědomění si své společenské odpovědnosti a možnosti přispět k objevování a udržování našeho kulturního bohatství pro širokou veřejnost i pro další generace. Ať je tomu jakkoliv, orchestr PKF – Prague Philharmonia si natolik váží rozhodnutí svých sponzorů a dalších hostů, kteří se nezdráhají si za vstupné významně připlatit, že speciálně pro ně připravuje ve spolupráci s Lobkowiczkým palácem sérii čtyř koncertů majících formu umělecko-společenských večerů.

Ústředním příběhem středečního večera na Pražském hradě byl vztah Christopha Willibalda Glucka k rodině Lobkowiczů v průběhu 18. století. Slavnostní Gluckovou předehrou k opeře Orfeus a Eurydika byla také hudební část programu zahájena. V kontextu celého večera a v kombinaci se zasazením do zdobeného sálu mohl tento moment vzbudit v návštěvnících pocit, jako by se stali součástí události pořádané dobovou aristokracií. Z druhého dějství stejné opery následně zazněl Tanec blažených duší. Na scénu v tuto chvíli přišla violoncellistka Camille Thomas. Příslušel jí původně flétnový sólový part upravený pro violoncello Mathieu Herzogem.

Instrumentalistka světového renomé vystupovala sympaticky, komunikativně a vstřícně k publiku, nezdráhala se sama uvést a přiblížit význam provedených skladeb. Do hry pak dávala značnou dávku citu a její přednes byl velmi výrazný – možná více, než jsme zvyklí slýchat u děl raně klasicistních, nikoliv však přehnaně vzhledem k příběhu ukrytému za hudebními motivy. Orchestr by si naopak od sólistky mohl trochu výrazu vypůjčit. V tomto ohledu nejvíce vynikaly houslové sekce v čele s koncertním mistrem Janem Fišerem, zatímco violoncella a kontrabas se mírně krčily v pozadí. Akustika prostoru spodním smyčcům příliš nepomáhala, co se srozumitelnosti týče, a tak lze těžko soudit, zda by bylo vhodné je posílit, nicméně vyšší smyčce měly skutečně převahu.

Nejvíce v popředí však nadále zůstala sólistka, a to tentokrát v árii When I Am Laid in Earth z barokní opery Dido a Aeneas Henryho Purcella opět v Herzogově aranži. Dramaturgickým pojítkem s předchozím uvedeným dílem byl námět opery, který byl taktéž nalezen v antické literatuře. Nálada uvedených skladeb se stávala postupně meditativnější a možná i pochmurnější, což se nejvýrazněji projevilo v dále provedeném Adagiu a fuze c moll KV 546 pro smyčcový orchestr Wolfganga Amadea Mozarta. Dlouhá a propracovaná fuga byla provedena poměrně srozumitelně, a to především díky pečlivému vynášení témat, které nejvýrazněji zaznívalo opět především od houslí a viol.

Skok v čase a stylu vrátil na scénu violoncellistku Camille Thomas. Bruchovo romantické Kol Nidrei, dílo inspirované židovským zpěvem, o jehož aranžmá pro sólové violoncello a smyčce se postaral Mischa Maisky, dalo tentokrát největší prostor sólistce projevit její citově plnou interpretaci a v pozitivním slova smyslu zasáhnout snad každého přítomného posluchače. Tímto a ještě malým přídavkem však byla úloha cellistky pro tento večer ukončena. Její role tak spočívala spíše v ozdobení programu než v bytí jeho hlavní náplní.

Závěr koncertu patřil podobně jako jeho úvod klasické tvorbě v obsazení s dechovou sekcí včetně trubek a s tympány. Haydnova Symfonie č. 60 C dur Hob. I:60 známá také pod označením Il Distratto vrátila do sálu slavnostní atmosféru. Šestivětá kompozice kombinuje klasickou formu symfonie s prvky scénické hudby i různými „vtípky“, jakými jsou například fanfáry ve druhé větě vstupující do lyrické smyčcové melodie či moment ve větě šesté, kdy si všichni houslisté v rámci skladby přeladí své nástroje.

Provedení celého díla bylo velmi pěkné. Obdivuhodná byla souhra celého orchestru, především pak nástupy a konce. To však platilo pro celý koncert. Průzračně čistá intonace vypovídala především o kvalitě hráčů na dechové nástroje. Senzační výkon předvedli hornisté. Zkrátka všichni hráči orchestru napojení jeden na druhého bez sebemenšího zaváhání sehráli svou roli v hudebním celku, který dohromady tvořili.

Takto vydařeným koncertem, jak interpretačně, tak dramaturgicky, byl zakončen letošní Lobkowiczký cyklus donátorských koncertů. Současně však započal předprodej abonmá na příští ročník. Orchestr je velmi vděčný za podporu všech donátorů. Série kvalitních koncertů, které svým programem a rozsahem, ale i nadstandardním cateringem a výjimečným prostředím většinu osazenstva potěší a nikoho neurazí, je bezesporu vhodným poděkováním za velkorysost projevenou majetnějším publikem orchestru PKF.

Foto: Petra Hajská