„Bylo až neuvěřitelné sledovat, jak Moravská filharmonie Olomouc ožila nejen pod taktovkou světoznámého dirigenta, ale v sále prostorově rozmáchlejším než její domácí Reduta.“

„Bylo slyšet, že Plachetka je hlasově odpočinutý, v uvolněném psychickém rozpoložení, ale zároveň plně koncentrovaný.“

„Mladá herečka Aneta Klimešová se s přednesem vyrovnala na výbornou, protože jej přesně vyladila mezi přehnaný patos a přílišnou civilnost.“

Moravská filharmonie Olomouc, Tomáš Netopil, Adam Plachetka a Aneta Klimešová ve spojení s operami Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka – to jsou klíčové pojmy koncertu, který Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka nabídl ostravskému publiku ve čtvrtek 18. listopadu.

Připomínat se je vždycky užitečné. Zvlášť v éře obecného přehlcení (pseudo)informacemi. A dvojnásob v době postižené covidem i hysterií, která ho hlučně provází. Včetně změn ze dne na den, všemožných nejistot, obav oprávněných i zmanipulovaných. Vhod v takové chvíli přichází návrat ke kořenům – národním, což neplést s nacionalismem; kulturním, což nesměšovat s pěnou dní dnes často za kulturu považovanou; civilizačním s příběhy zakódovanými v našem povědomí, ale vytlačovanými náporem bezduchých hříček.

Proto jsem ocenil nápad, s nímž se i letos vytasil Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka, probíhající v plné síle vždy od konce května do začátku července. Pod názvem Festivalové dozvuky nabídl 18. listopadu 2021 v Domě kultury města Ostravy velké operní gala, kterému dominoval zvučný basbaryton Adama Plachetky. Taktovky se ujal nedávno jmenovaný čestný prezident festivalu Tomáš Netopil, hrála Moravská filharmonie Olomouc a recitace se zhostila herečka Aneta Klimešová. Leitmotivem večera, hojně navštíveného publikem, se staly árie a instrumentální ukázky z oper Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Což se ukázalo jako dobrý nápad.

Jako by se totiž diváci, viditelně vyčerpaní osmnácti covidovými měsíci od března 2020, s chutí přenesli na pomyslných křídlech hudby o rovných sto padesát let nazpět. Do roku 1871, kdy v centru Ostravy začalo plynové osvětlené vytlačovat petrolejky a kdy se v pražském Prozatímním divadle setkávaly na vzdálenost půldruhého metru postavy, které se měly stát pilíři české klasické hudby. Což si tehdy asi málokdo, pokud vůbec někdo, uvědomoval. A ti dva zřejmě nejmíň.

U jedné ze dvou viol, protože víc jich pětatřicetičlenný orchestr ve stísněném prostoru nevstřebal, sedával prakticky večer co večer třicetiletý muž jménem Antonín Dvořák. A jak tak obehrával standardní operní repertoár, byť se v něm díky dirigentově snaze našla i vítaná vybočení, možná přemýšlel o lecčem. Vytoužená pěvkyně Josefína Čermáková, třiadvacetiletá kráska, do které se nadlouho zahleděl, o něj skutečně zájem nejevila. Ale vždyť má sestřičku Aničku, teprve šestnáctiletou… Do dvou let byla svatba. Zapeklitější to bylo s vlastní tvorbou. První Dvořákova opera Alfred zazněla premiérově až čtyřiatřicet let po jeho smrti v Městském divadle v Olomouci; psal se rok 1938, a aniž bych chtěl být jízlivý, německy zpívané libreto se mohlo hodit. Ale zpět do roku 1871, kdy violistovi odmítl ansámbl Prozatímního divadla jeho druhou operu Král a uhlíř jako nezpívatelnou; přepracoval ji o tři roky později. Nyní mu šlo hlavou, zda po devíti letech v tomto působišti nenazrál čas k odchodu.

Z toho by možná neměl radost drobný, jen sto pětašedesát centimetrů vysoký muž s plnovousem, který šikmo před ním třímal na stupínku taktovku. Bezmála sedmačtyřicetiletý skladatel a operní šéf Prozatímního divadla Bedřich Smetana. Ani on nebyl – možná i při ponoru do hudby – bez starostí. Úspěch Prodané nevěsty přebily spory kolem Dalibora o jeho wagneriánství, přetrvávající od roku 1868. Byl kritizován za dramaturgii, kterou v divadle nastoloval od svého příchodu v roce 1866 – buď proto, že prý uváděl často svá vlastní díla, anebo kvůli snaze povýšit uměleckou úroveň z častého operetního repertoáru aspoň k Halévymu či Gounodovi. Závistivci či ti, kterým nediplomatický Smetana šlápl na kuří oko, se shlukovali kolem staročeského tisku, který dával mladočesky uvažujícímu skladateli co proto. Hlavně se ale už tehdy začaly naplno projevovat Bedřichovy zdravotní problémy, které vyvrcholily v říjnu roku 1874 kompletním ohluchnutím – jen měsíc poté, co práci v Prozatímním divadle pověsil na hřebík. Antonín Dvořák skutečně odešel už koncem roku 1871 – a cesty těch dvou se potom už neprotnuly.

Míněno za jejich životů a přímo. Zato poté, po mnoho desítek let – jak známo – nesčetněkrát. Protežování Bedřicha Smetany za minulého režimu bylo často až nejedlé a nádheře jeho díla ubližovalo. Pak přišel Listopad 1989 a po něm doba Antonína Dvořáka – toho, co uspěl v Americe a předtím tu býval oficiálně nedoceněn. Snad se nyní historické kyvadlo, které má tendenci se v důsledku společenských změn vychylovat tím či oním směrem, konečně v „kauze“ Smetana versus Dvořák ustálilo uprostřed. V poznání, že oba byli jedineční a pro naši hudební kulturu rovnocenně, byť každý po svém, nenahraditelní.

A proto potěšilo, že se setkali na ostravském pódiu v prvotřídním podání. Bylo až neuvěřitelné sledovat, jak Moravská filharmonie Olomouc ožila nejen pod taktovkou světoznámého dirigenta, ale také v sále, byť nikoli ideálním, ovšem prostorově přece jen rozmáchlejším než její domácí Reduta. I ředitel souboru Jonáš Harman (mimochodem pocházející z Ostravy) potěšeně konstatoval, že hráčky a hráče zjevně těší se líp slyšet, užívat si akustických poměrů. Připomínat, že Tomáš Netopil patří k naší dirigentské extratřídě, je nošením dříví do lesa. Za zmínku stojí, že v Essenu „velí“ nejen symfonikům, ale i opernímu souboru, takže se z něj stal zkušený manažer. Bylo to vidět i při generálce s MFO. Přinesl přesně rozmyšlenou koncepci, věděl, co oprášit detailně, v čem by neměl být problém. A uměl to sdělovat zároveň vlídně i důrazně.

Už odpoledne, kdy stál na pódiu ještě v tričku a v kšandách, bylo slyšet, že Adam Plachetka je v pohodě, hlasově odpočinutý a v uvolněném psychickém rozpoložení, ovšem zároveň plně koncentrovaný. Večer pak „vystřihl“ vše, co mu bylo dramaturgií určeno: kromě „povinné“ árie Kecala Každý jen tu svou má za jedinou, která následovala na rozehřátí úvodem po Skočné, přišel i méně frekventovaný smetanovský repertoár. Árie Voka Jen jediná mě ženy krásná tvář tak dojala z Čertovy stěny a árie Kaliny Jsem žebrák! z Tajemství. Ve druhé polovině pak – úplně na závěr, kdy publikum už řičelo nadšením – árie purkrabího Počkejte, vy blázni z Dvořákova Jakobína. A před ní árie Vodníka Celý svět nedá ti, nedá z Rusalky.

Emocionálně silné bylo však rovněž to, co jí předcházelo. Nejprve si mladá herečka Aneta Klimešová, rodilá Frýdečanka vyrůstající na Hlučínsku a umělecky vychovaná Ostravou i Brnem, zdárně poradila s rozměrnou recitací balady Vodník z Erbenovy sbírky Kytice. Jak dávno to člověk neslyšel naživo z hlediště; jak sebezpytně silný byl posluchačův návrat do dětství… Jakkoli recitování nepomáhá mikrofon, který lidský hlas chtě nechtě modifikuje, Klimešová se s přednesem vyrovnala na výbornou, protože jej přesně vyladila mezi přehnaný patos a přílišnou civilnost. Jakmile dorecitovala, pozdvihl Netopil do ticha, v němž by bylo slyšet špendlík upadnout, taktovku. A v bezprostřední návaznosti odezněla Dvořákova symfonická báseň Vodník. Dost možná šlo o umělecký vrchol večera.

Je samozřejmě správné, že z našich koncertních pódií zní „hudba všech azimutů“, jak by možná řekl pacient z ÚVN, pokud by se o kulturu sebemíň zajímal. Tedy že slýcháme skladby z celého světa včetně soudobých. Jsme součástí globálně vnímané planety a čas nestojí, vše se vyvíjí.

Zároveň je ale někdy osvobozující se vrátit k našim vlastním kořenům tak, jak se to odehrálo v rámci ostravského Janáčkova festivalu. A letošní návrat byl navíc dvojnásobný. Před rokem, koncem listopadu 2020, se ve zdejším kostele svatého Václava představil Adam Plachetka s pomyslným „soubojem“ árií Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho. Bohužel jen formou živě vysílaného streamu. Smetanu a Dvořáka si s ním lidé letos vychutnali zblízka. A snad se doba, kdy to znovu nebude možné, nevrátí.

Foto: Dalibor Válek