„Orchestr podal od prvních tónů soustředěný výkon.“

„Kaňka svým pojetím přesvědčil publikum, že je stále na vrcholu své umělecké formy.“

„Hudební vtip Weinberga vyzněl v provedení Plzeňské filharmonie výborně.“

Dramaturgicky zajímavý a interpretačně svrchovaně provedený byl další z abonentních koncertů řady Platina v Plzni. Plzeňská filharmonie uvedla díla Leoše Janáčka, Petra Iljiče Čajkovského a zřídka uváděného autora 20. století Mieczysława Weinberga. Magnetem večera bylo přizvání violoncellisty Michala Kaňky jako sólisty.

Úvodem zazněla suita z opery Osud Leoše Janáčka. Dílo, které dlouho po svém vzniku nemohlo najít cestu do divadel, uvedlo v poslední době třeba Národní divadlo Brno. Plzeňská filharmonie uvedla verzi suity nedávno vydanou nakladatelem Bärenreiter Praha. Úprava Tomáše Illeho na základě nové kritické edice Jiřího Zahrádky je výběrem jednotlivých částí opery, které nemají za cíl jít za sebou dle průběhu opery, ale tvoří jednovětou, volně fantazijní formu. K úpravě se její autor vyjádřil takto: „Prvotním záměrem tohoto zpracování bylo upozornit na kvalitu této hudby i mimo operní dómy a představit ji širokému publiku na orchestrálních koncertech“.

Orchestr podal od prvních tónů soustředěný výkon. Pod vedením svého šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho zaujala zejména obrovská dynamická škála a naprosto precizní provedení. Přestože se dílo skládá z pro Janáčka typických krátkých motivů, dirigent při současném precizním vyznění každého z nich dovedl udržet dílo jako celek. Osobně mne velmi oslovila svým vřelým tónem skupina vrchních smyčců, která mimochodem hrála v naprosté souhře. Nádherně vyznělo třeba sólo koncertního mistra Michala Sedláčka s harfou. „Slovanský večer“ byl opravdu v rukou slovanských interpretů.

Následovalo na koncertech často uváděné dílo Variace na rokokové téma Petra Iljiče Čajkovského. K provedení sólového partu byl přizván jeden z našich nejlepších violoncellistů Michal Kaňka, který měl s Plzeňskou filharmonií oslavit již své šedesátiny, ale jeho vystoupení se kvůli lockdownu mohlo uskutečnit až nyní. Michal Kaňka předává své bohaté koncertní zkušenosti jak sólového hráče, tak hráče ve smyčcových kvartetech na Akademii múzických umění v Praze a na Pražské konzervatoři. Navíc je mimo jiné nositelem laureátského titulu z Mezinárodní soutěže Petra Iljiče Čajkovského. Očekávání zasvěcené interpretace tedy bylo na místě. Moderní francouzský nástroj Christiana Bayona z roku 2006 v rukou Michala Kaňky doslova vyzpíval každou frázi, překvapil obrovským dozvukem a byl vždy průhledně slyšet i při silnějších dynamikách orchestru. Kaňka neměl ani náznaky jakékoli intonační nebo technické nejistoty, naopak svým pojetím přesvědčil publikum, že je stále na vrcholu své umělecké formy. Zněle vyzněly všechny flažolety, volba temp v rychlých variacích byla bez kompromisů. Publikum si vynutilo přídavek – odvděčil se svrchovanou interpretací Sarabandy ze Suity pro sólové violoncello c moll č. 5, BWV 1011.

Závěr večera patřil Symfonii č. 4 Mieczyslava Weinberga. Polský autor, jehož hudba je častěji hrána až v posledních desetiletích, žil nějaký čas v Taškentu v Uzbekistánu, kde se spřátelil s Dmitrijem Šostakovičem. Jeho hudební řeč je dle mého s tímto skladatelem neobyčejně podobná. Neustálý puls přítomný i ve volných větách, bohatá instrumentace, časté střídání nápadů i hudební vtip vyzněl v provedení Plzeňské filharmonie výborně. Dílo nebylo lehké nastudovat kvůli jeho technické náročnosti, ale orchestr pod vedením svého nového šéfdirigenta Iwasakiho hrál výborně. Opus vznikl v roce 1957, tedy například v sousedství Šostakovičovy Symfonie č. 11 g moll. Původně měly jednotlivé věty názvy. Na první poslech je zřejmá všudypřítomná rytmická pregnance. Ve druhé větě vyznělo sametovým tónem skvostně zahrané klarinetové sólo. Ve třetí větě v úvodu hraje lesní roh sólo první tři tóny zcela stejně jako ve druhém klavírním koncertu Johannese Brahmse. Samozřejmě od čtvrtého tónu je již každé dílo úplně jiné, ale člověku zatrne… Tato věta u Weinberga mi připomínala vzdáleně tlukot srdce. Závěrečná věta Vivace je gejzírem nesmírně energického hudebního proudu, končícího velice nečekaně čistým akordem A dur.

Slovanský večer v sále Měšťanské besedy v Plzni byl velmi povedeným koncertem a nezbývá než se těšit na další z abonentních koncertů Plzeňské filharmonie, který se bude konat 3. února na stejném místě.

Foto: Plzeňská filharmonie