neděle, 17 červenec 2022 13:15

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov zahájil zároveň velkolepě i idylicky – hudbou Georga Friedricha Händela

Autor:

„Jihočeská filharmonie původní adjektivum „komorní“ vypustila sice před časem ze svého názvu, ale při poslechu The Water Music se mně tento přívlastek vnucoval jako příznačný pro provedení díla Vojtěchem Spurným.“

„Skoro hodinové čisté muzicírování v tom pravém smyslu slova jistě okouzlilo necelých devět stovek posluchačů a dopřálo jim zajisté příjemný oddych od dnešních emocí i starostí.“

„Zvolený název koncertu – Oheň a voda – byl příznačný, dramaturgy festivalu vhodně volený.“

 

00003

 

Letošní, už třicátý první ročník zahájil Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově 15. července v plném lesku tvorbou Georga Friedricha Händela, v provedení Jihočeské filharmonie s dirigentem Vojtěchem Spurným. Festival nebyl, na rozdíl od jiných renomovaných přehlídek, postižen tak dalece pandemickou pauzou. Vedení festivalu loni flexibilně posunulo časový termín a přeneslo se tím přes kritické období obdivuhodně zdařile. Letos se slavil především návrat k původnímu, dlouhá léta zavedenému termínu v červenci. Aby se návrat náležitě akcentoval, konal se zahajovací koncert v efektním prostředí, na ostrově jezírka v zámeckém parku. Nikoliv náhodou – vodní plocha má úzký vztah k Vodní hudbě mistra barokní syntézy Georga Friedricha Händela, k jeho suitě, která nese originální název The Water Music. Proč nese tento název, objasním v následující části reflexe, byť je to možná součást legendy, jako mnohé podobné momenty ve světové hudbě.

Vztahy mezi Händelem a hannoverským vévodou Jiřím nebyly ideální z řady důvodů. Když se ovšem Jiří I. stal shodou okolností králem anglickým, nemilost pokračovala… Händel využil pro nápravu vztahů příležitost, když král Jiří pořádal projížďky po řece Temži. V jednom z člunů doprovodu nechal umístit orchestr, který zahrál zbrusu novou, Händelem zkomponovanou serenádu. Král byl prý dojmem z této krásné hudby tak uchvácen, že se smířil se skladatelem, který působil už trvale v Anglii (od roku 1712), rodem byl však Němec z Halle v Sasku. Dodám jen, že tato Händelova hudba je opravdu posluchačsky přívětivá, klade eminentní důraz na melodiku, je neobyčejně sdělná. V rámci mnoha kompozic stylu baroka bych si dovolil The Water Music klást až na práh takzvaného vyššího populáru, ostatně proto se králi Jiřímu tolik zalíbila na první poslech. Händel tvořil na vysloveně melodickém principu, věnoval mnoho důmyslu stavbě své melodie. Dokázal spojit dosavadní dva typy vrcholného baroka – typ jižní, italský s typem severoněmeckým. Po formální stránce představuje The Water Music sbírku různých skladeb, kde se střídají skladby taneční a zcela volné náladové vložky. Jsou často vydávány jako tři suity, kdy je jako mozaika poskládáno až dvacet pět čísel. Proto bývá Vodní serenáda provedena jen málokdy v celistvosti. Koncertní praxe namnoze volila stručnou suitovou úpravu Hamiltona Hartyho. Ale nastala tendence poslední dekády vyhýbat se verzím, jako je jmenovaná Hartyho, pod silným vlivem myšlenek týkajících se historicky poučené interpretace.

Jihočeská filharmonie se od svého vzniku postupně vypracovala v přední mimopražský symfonický orchestr, podle poučených hlasů z hudebního světa má i solidní zázemí ve svém zřizovateli. Původní adjektivum „komorní“ vypustila sice před časem ze svého názvu, ale při poslechu interpretace The Water Music se mně tento přívlastek často vnucoval jako příznačný pro provedení díla dirigentem zvučného jména – Vojtěchem Spurným. Spolupracuje s Jihočeskou filharmonií už mnoho let, je vyspělým dirigentem koncertním i operním, především pro oblast předromantické hudby, v níž usiluje úspěšně o maximální stylovost.

 

00004

 

Lákavou příležitost zahajovat slavný festival v Českém Krumlově rozhodně využil dirigent s orchestrem na výbornou, především v důslednosti stylovosti interpretace. Vojtěch Spurný volil komornější charakter zvuku orchestru v interpretaci, nezdůrazňoval tolik patos a dynamicky značně dimenzovaný projev řady větších orchestrů, ale někdy i těch s menším početním obsazením. Sourodý, vypracovaný zvuk smyčců i příznivý dojem z homogenity celku, intonačně a v plasticitě frázování vyrovnané, měkce znějící dřevěné dechové nástroje (krásná sóla hoboje a flétny), vše přesvědčivě dokreslující žesťové nástroje. Nutno s povděkem dodat, že nutná míra amplifikace při koncertu ve volné přírodě byla solidní, dokonce bych řekl, až překvapivě solidní po zkušenostech, které se zesílením zvuku symfonického orchestru mám. Vojtěch Spurný pojal celkově v počtu osmatřicet hráčů zvuk jemněji, ve výrazu civilněji, bez nadměrného patosu. Dbal důsledně na dynamické odstíny, na typická händelovská echa a dobově oblíbené ozvěny. Dirigoval bez taktovky, srozumitelným, exaktním gestem, v avízech temp naprosto precizním. Byť musím podotknout, že vizuálně byl v auditoriu orchestr ve svém půvabném hájemství amfiteátru v přírodě, prakticky nerozpoznatelný v obličejích hudebníků. Gesto dirigenta jsem ale i z této pomyslné dálavy přes jezírko vnímal citlivě a zřetelně. Hudebníky orchestru jsem ale nerozpoznal, proto ani nemohu nikoho jmenovat, jak obvykle rád činím u jedinců se zajímavě plasticky vystavěnými frázemi. V tom byla trošku jediná Achillova pata – v menším kontaktu vizuálním mezi posluchačem, dirigentem a hráči orchestru. Pivovarská zahrada tento handicap nahrazuje projekcemi dirigenta a hudebníků na velkou obrazovku.

Program koncertu uvádí jednotlivá čísla bez rozdělení do obvyklých tří částí, řadu čísel volí bez označení, na rozdíl od jiných verzí orchestrů. Není to jistě podstatné, hudba zde nemá programní rozměr ani souvislost, střídání skladeb tanečních s volnými vložkami nám servíruje typickou absolutní hudbu, bez jakýchkoliv souvislostí, natož snad filozofických motivů. Igor Stravinskij, pozdější milník dvacátého století, přesně po tomto hudebním úkazu toužil: „Hudba musí být sama sebou, nesmí být služkou mimohudebních složek, které ji zotročují…“ To už byla avantgardní reakce na Wagnera, o čemž zde, ve vrcholném baroku, není ještě potuchy. Vše proudí lehce, až ležérně, hudba je zde opravdu jen sama sebou, jak si později tolik přála avantgarda kolem Igora Stravinského… Celek působí na publikum nekomplikovaným, efektem nepohrdajícím dojmem oddychových padesáti minut. Přes působivost celku, na který je v interpretaci kladen důraz, přece jen vyzdvihnu drobnosti v tanečních částech. Bourée s velice živým, hbitým tematickým základem se po Vivace odvíjelo jako půvabné intermezzo. Část Hornpipe dirigentem vystavěna z velmi jemně hraného začátku Delicato, ma non molto brio. Tento tanec byl postaven jako typická stylizace, jemně, nehnán do fortových dynamik, tím vyniklo jeho přirozené kouzlo. V Andante vyznělo plasticky hrané flétnové sólo v lyrickém tématu, v Allegru se mohly blýsknout lesní rohy. Rovněž půvabná část Air zaujala měkkostí smyčců i hobojovou kantilénou. Skoro hodinové čisté muzicírování v tom pravém smyslu slova jistě okouzlilo necelých devět stovek posluchačů a dopřálo jim zajisté příjemný oddych od dnešních emocí i starostí. Händel to tak koncipoval pro krále Jiřího, dnes to má účinek obdobně uklidňující, byť ve zcela jiných kontextech naší neurotické doby.

 

00001

 

Mnohem později zkomponoval kosmopolita Händel v zásadě obdobné dílo pro královskou slavnost krále Jiřího II. – Hudbu ke královskému ohňostroji – roku 1749. S velkým odstupem časovým od Vodní serenády. V daném případě má už suita přehledné označení koncízní koncepce pěti částí. Přes zmíněnou amplifikaci, která přece jen vždy trochu dynamické stupně zkresluje, bylo zřejmé, že pan dirigent Spurný zde volil větší hutnost fortové dynamiky, plnosti harmonie zvuku v jeho homogenitě, nechal vyznít efektně vrcholy v jejich šíři a lesku žesťových nástrojů, ba i tympány dostaly svoje ozvláštněné, zjevně vypracované sólo. Zvuk clarin působil decentně, stylově čistě. Bravo! Obsazení se smyčci, hoboji, lesními rohy, trubkami znělo vyrovnaně, zvuk si opět udržoval důležitý měkký základ i v plných forte. V hybném Bourée jsem moc ocenil dirigentův smysl pro důležitý kontrast. Tím i závěr vyšel v koncepci tektoniky okázale, tónově plně, ale v celkovém dojmu večera opět více komorně, jak už bylo výše konstatováno. Ale prosím, aby slůvko komorně bylo bráno jako jasné pozitivum! Dovolím si podtrhnouti! Znám zejména část vokálního světa, který slovo komorní bere negativně ve smyslu menší nosnosti, o to zde nejde. Zvuk byl stejně amplifikován, jde o charakter, zvolený výraz interpretace, v tom byl pro mne večer nádherně komorně koncipovaný. Bravo!

V roce 1749 údajně probíhal po celou dobu kompozice skutečný, bouřlivý ohňostroj… Nevím, kdo režíroval světelné efekty, které byly působivé, program nikoho v tomto ohledu neuvádí. Při odchodu z koncertu zaznívalo ze skupiny diváků mírné zklamání, čekali pompézní reálný ohňostroj v průběhu či ve finále skladby. Nemyslím, že by se hodila tato koncepce k oběma Menuetům v závěru suity, naznačení se mi zdálo uměřené, tak jako byl stylově uměřený celý vstupní koncert. Mezi zhruba 850 návštěvníky (dle informace, kterou jsem dostal na místě) byla doslova plejáda politiků i expolitiků české scény, jakou jsem v takové míře málokdy viděl. Zahájení festivalu zřejmě působilo atraktivně, patrně nikoho nezklamalo a uklidňující, přívětivá Händelova hudba zapůsobila jistě pozitivně na dnešní neurotickou situaci, v níž žijeme všichni.

 

00002

 

Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově vykročil do svého jednatřicátého ročníku v nesnadné době, ale s plnou mírou přesvědčivosti jak v hudební interpretaci, tak ve vizuálním dojmu, plném barev, jak je poskytlo jedinečné prostředí zámeckých zahrad Českého Krumlova. Zvolený prezentovaný název koncertu – Oheň a voda – byl příznačný, dramaturgy festivalu vhodně volený.

 

Foto: MHF Český Krumlov / Libor Sváček

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista. Je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD.

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.