„Zpívat Biblické písně je snem a touhou každého adepta pěveckého umění i vyzrálého pěvce. Tentokrát byl pěvecký part svěřen interpretovi nadmíru zkušenému, Romanu Janálovi.“

„Skladatel přesně věděl, kdo bude jeho Mši D dur interpretovat, a podle toho ji také komponoval.“

„Dirigent, sbormistr a varhaník Marek Vorlíček měl šťastnou ruku ve volbě pěvců sólového kvartetu i ve výběru sborového tělesa.“

V pořadí třetí kulturní událost, která se odehrála v rámci čtvrtého ročníku přeshraničního festivalu Živé pohraničí – Lebendes Grenzland, zavedla v sobotu 16. července publikum opět do mariánskolázeňského Casina. Početné zastoupení široké veřejnosti napovědělo, že tato svým způsobem ojedinělá akce zaujala jak tematikou, tak programovou náplní. Byla věnována 150. výročí narození československého prezidenta Emila Háchy a sestávala ze dvou částí – odpolední besedy a na ni navazujícího večerního koncertu, přinášejícího Dvořákovy duchovní kompozice v podání Pěveckého sboru Čerchovan a čtyř sólistů – Barbory Řeřichové, Sylvy Čmugrové, Aleše Voráčka a Romana Janála za řízení Markem Vorlíčkem.

Beseda s názvem Politický život v nejtěžších dobách mladé samostatné republiky moderovaná Jakubem Formánkem proběhla za účasti předních českých historiků – Zdeňka Hazdry, Jaroslava Rokoského a Josefa Tomeše. Renomovaní odborníci, každý ze svého úhlu pohledu, přiblížili posluchačům život třetího československého prezidenta a poukázali na neblahý úděl jeho prezidentské funkce v nejtěžších chvílích našeho národa. Odkryli mnohá, pro řadu posluchačů neznámá fakta z historie druhé republiky i protektorátní politiky, čímž výrazně popřeli zažitý a falešný stereotyp prezidenta-zrádce, který byl záměrně vytvořen poválečnou politickou reprezentací, historiografií a školstvím a takto tradován až do devadesátých let minulého století. Neopomněli se zmínit o prezidentově rodinném zázemí, jeho vlastenectví, jihočeském patriotismu a s ním souvisejícím hluboce procítěném katolicismu, ale také o jeho zálibách, sportovních aktivitách, vztahu k modernímu výtvarnému umění, jeho jazykových znalostech, uplatňovaných v tvorbě právní terminologie první československé republiky, či o jeho překladatelství krásné literatury.

Osobnosti Emila Háchy, jemuž byl v červnových dnech roku 1945 odepřen důstojný pohřeb, byl věnován následný večerní koncert z děl skladatele, který se rovněž vyznačoval hlubokou zbožností, navíc pak pokorným díkuvzdáním za svůj hudební talent, na nějž nahlížel jako na dar od Boha. Antonín Dvořák je autorem mnoha duchovních skladeb různého rozsahu a obsazení. Za nejniternější z nich jsou považovány Biblické písně, op. 99, není proto divu, že volba padla právě na tento slavný písňový cyklus. Vzhledem k přítomnosti orchestru byla zvolena orchestrální verze, pořízená zčásti skladatelem (č. 1–5), zčásti Jarmilem Burghauserem a Janem Hanušem (č. 6–10).

Zpívat Biblické písně je zajisté snem a touhou každého adepta pěveckého umění i vyzrálého pěvce. Tentokrát byl pěvecký part svěřen interpretovi nadmíru zkušenému, Romanu Janálovi, pěvci, který se písňové tvorbě věnuje cíleně od počátku své kariéry. Zůstal jí věrný i přes nemalé úkoly, které mu byly a jsou svěřovány nejen na operních scénách, ale i v oblasti kantátové a oratorní tvorby. Janál disponuje voluminózním hlasem, uplatňuje ho však pouze na místech dramaticky vypjatých. I když orchestrální verze pěvce leckdy svádí k monumentálnímu kazatelskému projevu, v Janálově pojetí zůstávají Biblické písně osobním niterným vyznáním člověka prosebně se obracejícího k síle, která ho přesahuje. K tomuto muzikantsky procítěnému přednesu Janálovi jistě pomáhá i jeho původní erudice instrumentalisty. Nebyly by však Dvořákovy písně vyzněly natolik přesvědčivě, nebýt citlivého a zkušeného vedení dirigenta Marka Vorlíčka, který si u orchestrální partitury dokáže dobře poradit s dynamikou a vede orchestr s ohledem na sólový projev pěvce.

Ostatně stejnou schopnost dirigent uplatnil i ve druhé skladbě – Mši D dur, op. 86, zvané „Lužanská“. Ta zde rovněž zazněla nikoliv ve své původní, ale v pozdější orchestrální verzi, pořízené samotným Dvořákem pro londýnskou firmu Novello (1892). Není zcela bez významu zde připomenout zrod této duchovní skladby.

Za iniciátora zakázky nové kompozice určené k vysvěcení nové stavby kaple lužanského zámku je všeobecně považován stavitel, mecenáš umění, majitel zámku v Lužanech a zde také Dvořákův hostitel, přeštický rodák Josef Hlávka. Podobně jako v mnoha případech i zde se uplatňuje pověstné „cherchez la femme“. Touto ženou byla Zdenka Hlávková, rozená Havelková, někdejší posluchačka Pivodovy pěvecké školy, která se prostřednictvím své sestry s Dvořákem znala pravděpodobně ještě v době jeho působení v orchestru Prozatímního divadla a byla také posléze svědkem Dvořákových prvních kompozičních úspěchů. Navíc byla to právě Zdenka, Hlávkova druhá žena, která svému mnoha úkoly zaneprázdněnému muži vyřizovala veškerou korespondenční agendu.

Skladatel tedy přesně věděl, kdo bude jeho příští skladbu interpretovat, a podle toho ji také komponoval. Mše se délkou nemůže rovnat jeho velkolepým oratoriím, je časově uměřená, má přehlednou kompozici, Dvořák se v souladu s textem mešního ordinaria v jejím rytmickém a tonálním půdorysu pevně drží tradičního úzu, přesto v ní nepostrádáme harmonickou vynalézavost a pro Dvořáka příznačnou bohatou melodickou nápaditost. Pro sólisty komponuje jen malé plochy bez extrémních poloh v tónovém rozsahu.

Premiéra původní verze s doprovodem varhan se uskutečnila 11. září 1887 v lužanské kapli zasvěcené Panně Marii, svatému Václavu a svatému Antonínovi. Toto datum je také považováno za počátek pozdějšího bohatého společenského života na lužanském zámku. Sopránový part zpívala Zdenka Hlávková, alt Dvořákova manželka Anna, tenorový part člen plzeňského hlaholu Otakar Schwenda, basový člen plzeňského Městského divadla Rudolf Huml, pozdější sólista Národního divadla v Praze. Sborové party interpretovali členové plzeňského Hlaholu, na varhany hrál profesor pražské varhanické školy, klatovský rodák Josef Klička. O rok později byla mše, a to opět pod vedením skladatele, uvedena v Městském divadle v Plzni. Vzhledem k tamější absenci varhan Dvořák jejich zvuk nahradil dvěma harmonii, violoncelly a kontrabasy. Tuto verzi také zaslal londýnské firmě Novello, ta si však od skladatele vyžádala verzi zcela novou, orchestrální, kterou také posléze v roce 1892 vydala.

Dirigent, sbormistr a varhaník Marek Vorlíček měl šťastnou ruku ve volbě pěvců sólového kvartetu i ve výběru sborového tělesa – téměř pětačtyřicetičlenného domažlického sboru Čerchovan. Sopranistka Barbora Řeřichová zaujala jasným kultivovaným sopránem, Sylva Čmugrová sametovým mezzosopránem (její sólo na začátku třetí části Credo in unum Deum patřilo k silným okamžikům, rovněž tak pasáž altu s tenorem v Agnus Dei). Tenorista Aleš Voráček byl svým přirozeným hlasovým projevem rovněž ideálním interpretem tohoto Dvořákova díla, jakož i Roman Janál, který se spolehlivě ujal basového partu. Výkon hostujícího sboru svědčil o pečlivém nastudování (Domažlice mohou být na svůj početně zastoupený sbor právem hrdé!), výtečná byla i spolupráce festivalového orchestru s hostujícím dirigentem.

Spojení besedy odborníků s posluchači a následného koncertu se ukázalo být dobrým nápadem a lze jen doufat, že se hosté tohoto festivalu podobných akcí dočkají i v příštích letech.

Foto: archiv festivalu