„Nástroje si vzájemně naslouchaly, uzpůsobovaly svá dynamická rozpětí, a tak se mottem jejich hráčů stala souhra.“

„Katarzyna Drogosz se představila jako velmi schopná spoluhráčka s uměním doprovodit svoji hudební partnerku a tvořit tak harmonické duo.“

„Po krátké přestávce, kterou jistě nejeden posluchač v kontextu tropických teplot uplynulých dní uvítal, následoval zlatý hřeb večera, a sice známý Mozartův Klavírní koncert č. 20 d moll.“

Ve čtvrtek 21. července odstartoval jubilejní 10. ročník Olomouckých barokních slavností, festivalu klasické hudby populárního nejen u domácího publika. Program zahajovacího koncertu se nesl ve znamení jednoho z nejznámějších skladatelů všech dob – Wolfganga Amadea Mozarta. Doplnila ho drobná serenáda Marie Szymanowské. Líbezné melodie, vyluzované nástroji polských hráčů ze souboru Arte dei Suonatori, rozezněly prostory historizujícího společenského sálu Domu u parku, který sám o sobě inspiroval nadané muzikanty k mimořádnému uměleckému počínání. Nejinak se stalo v případě sólistky večera Katarzyny Drogoszové, jejíž okázalou citlivostí se kladívkový klavír směl dmout pýchou.

Snad nezalžu, když zmíním, že každý posluchač v auditoriu musel po úvodních tónech tušit, o jaké Mozartovo dílo se jedná. Polský soubor Arte dei Suonatori totiž nezačal koncert – tedy poté co se důkladně naladil – ničím jiným než skladatelovou Serenádou č. 13 pro smyčcový kvartet a kontrabas, spíše známou jako „Malá noční hudba“. Tato skladba s výrazně zpěvnou melodikou první věty mimo jiné slaví 235 let ode dne svého vzniku, i proto ji jistě soubor na koncertě uvedl. Ten „…byl sestaven tak, aby ukázal, jak do světa hudby postupem času pronikly romantické koncepce,“ jak stojí v tištěném programu.

A opravdu tomu tak bylo. Již s prvními pohyby smyčců jsme měli možnost se zaposlouchat do jemných tónů s příměsí decentního vibrata houslí a violy, které se spolu s violoncellem a kontrabasem zdvojujícím hlas cella ve spodní oktávě instinktivně doplňovaly. Vždy v pravý moment zapěl hlas prvních houslí nebo zaburácely struny violoncella. Nástroje si vzájemně naslouchaly, uzpůsobovaly svá dynamická rozpětí, a tak se mottem jejich hráčů stala „souhra“, která se však nejvíce projevila v hudebním vyjádření. Ani náhlý akcent na konci první části úvodní skladby je nemohl rozhodit.

Když jsme z hlediště mohli po celou dobu spatřovat pohledy a úsměvy, které si umělci vyměňovali, bylo zřejmé, že se hudba stává prostředkem jejich společné komunikace. Svůdnosti rychlého tempa odolávali úspěšně hráči v druhé části andante, během níž panoval příjemný klid, který obohacovaly muzikálně procítěné fráze utichající do slabého piana s jemnými klasicistními odtahy v jejich závěru. V následujících dvou částech muzikanti jen stvrzovali to, co předznamenali již v úvodních taktech. A tu a tam vybrané fráze odlišili různými melodickými tóny či trylky nebo drobnou změnou v artikulaci.

Kladívkový klavír svým témbrem v této skladbě nedal posluchačům šanci si jej příliš povšimnout, o to více však vynikl v druhé skladbě – Serenádě C dur pro violoncello a klavír od Marie Szymanowské, polské autorky a klavíristky působící v první polovině 19. století. O výjimečnosti této ženy svědčí, že se během života přátelila s významnými hudebními i literárními osobnostmi té doby, jakými byli například Felix Mendelssohn-Bartholdy, Gioachino Rossini nebo Johann Wolfgang Goethe, a že působila jako carská dvorní umělkyně, jak se mohli návštěvníci koncertu dovědět z programu.

Violoncellistku Kathrin Sutor doprovodila na kladívkový klavír Katarzyna Drogosz. Představila se tak jako velmi schopná spoluhráčka s citem pro sólové výstupy v pasážích, v nichž cello utichalo, a naopak s uměním doprovodit svoji hudební partnerku a tvořit tak harmonické duo, jež dokáže muzikálně zcela precizně vystavět i úseky velmi krátkých frází. Drobné náznaky intonačních odchylek se objevily během hry violoncella, ovšem sólistka je dokázala ihned vyrovnat, a tak nebyl nikterak narušen tok romantických melodických oblouků.

Po krátké přestávce, kterou jistě nejeden posluchač v kontextu tropických teplot uplynulých dní uvítal, následoval zlatý hřeb večera, a sice známý Mozartův Klavírní koncert č. 20 d moll v úpravě pro klavír a smyčcové kvinteto od Ignaze Lachnera a v podání již zmiňované Katarzyny Drogosz. Ta se zajímá nejen o dobově poučenou interpretaci skladeb na historické nástroje, ale také o tyto nástroje samotné. V předešlé části programu se předvedla jako schopná a vnímavá doprovazečka, ale nyní se představila také jako zdatná sólistka, naprosto sžitá se svým nástrojem sestaveným dle originálu z dílny Michaela Rosenbergera z roku 1805.

Ihned první výrazná skupina not vdechla koncertu potřebnou dávku expresivity. Přestože se tento pověstný motivek několikrát v první větě opakuje, nedošlo ani jednou k tomu, že by posluchače nudil, a to díky opravdu promyšlené hudební výstavbě celé skladby. V mohutných pasážích, v nichž dominovala dynamika forte, dokázala skupina těchto šesti nástrojů dokonale imitovat zvuk celého orchestru. Kontrastně pak působily vstupy klavíru v pianu, při nichž se chvílemi až tajil dech: procítěná hra paní Drogosz, která svoji pozornost dokázala věnovat každé notě a přitom se soustředit na celistvost frází, byla excelentní. Postupy melodií slyšitelně vnímala nejen v pravé, ale také v levé ruce a problém pro ni nepředstavovalo ani vynášení jiných hlasů, s nimiž si tak bezstarostně pohrávala a díky kterým hudba nabila nových rozměrů. V tom všem ji obezřetně doprovázel orchestr, který jí vždy připravil nástup nové či již známé hudební plochy.

Dále mohly diváky fascinovat dlouhé a vyrovnané trylky nebo lehce a s noblesou uhozené tercie. Sólistka nezapomněla ani na detaily, a tak v některých částech nepatrně obměnila artikulaci, čímž si definitivně ukradla pozornost posluchače. Vrcholem veškeré jemnosti se staly kadence, zejména pak jejich nejvyšší tóny, které jako kdyby sólistka s každým úhozem pohladila. Ony zmiňované romantické koncepce se tak projevily v mnohém – v sólové hře Drogosz, v každém z jejich promyšlených zmáčknutí kláves nebo v akordických rozkladech smyčců pod legatem.

Polský soubor Arte dei Suonatori, soustřeďující se na historicky poučenou interpretaci, nás o svých schopnostech přesvědčil už na loňském ročníku festivalu, tehdy společně s kontratenoristou Filippem Minecciou. Tentokrát doprovodil dalšího výborného sólistu – klavíristku Katarzynu Drogosz. Společně tak navázali na řadu úspěšných koncertů plných mimořádných hudebních kratochvílí.

*******

Foto: Olomoucké barokní slavnosti / Panda foto