pondělí, 02 srpen 2021 16:50

Arte dei Suonatori a fenomenální Filippo Mineccia zazářili v Olomouci

Autorka:

"Už samotná volba struktury programu působila velmi nápaditě."

"S prvními tóny si polský ansámbl pod vedením Aurelia Golińského ihned podmanil publikum."

"Vskutku mysteriózní charisma vyzařovalo z kontratenoristy už po jeho příchodu."

 

102

 

Prázdná srdce bezpochyby nezanechal v posluchačích v podvečer soboty 31. července polský soubor Arte dei Suonatori po dechberoucím výkonu spolu s italským kontratenoristou Filippem Minecciou. Danosti každého z účinkujících se spojily v něco úchvatného. Atmosféru a dokonalost tohoto hudebně-kulturního počínání dokreslovaly křivky nádherného sálu v Klášterním Hradisku v Olomouci. Další koncert v rámci festivalu Olomoucké barokní slavnosti s tematickým názvem Z cest po Polsku nastavil těm nadcházejícím laťku velmi vysoko.

Už samotná volba struktury programu působila velmi nápaditě. Koncert byl pojat jako „hudební freska“ znázorňující hudební vývoj v rámci dvaaosmdesáti let během 18. a 19. století prostřednictvím jednoho jediného textu. Můžeme bez nadsázky říci, že hrdinou večera se stal díky svému umu Pietro Metastasio, básník tehdejšího císaře Svaté říše římské, Karla VI., autor nesčetného počtu libret vyznačujících se mimořádnými kvalitami. Mezi ně patří například vysoká univerzálnost textu, díky které může představovat inspiraci pro nejednoho skladatele při vyjádření nejrůznějších pocitů, které libreto vzbuzuje. Jeho text se v tomto případě totiž stává poslušným služebníkem hudby. Tímto způsobem Metastasio vylíčil události Umučení Krista pomocí čtyř postav, přičemž tři z nich představil prostřednictvím jejich recitativů a árií v onen večer právě Filippo Mineccia (postavu svatého Petra, Jana a svaté Máří Magdalény).

 

100

 

O vůbec první zhudebnění tohoto libreta se zasloužil Antonio Caldara v hudebním díle Passione di Gesù Cristo (Utrpení Ježíše Krista) kolem poloviny 18. století. Naproti tomu jednoho z posledních hudebních ztvárnění se tento oratorní text dočkal v roce 1812 díky Francescu Morlacchimu. Volba programu závislého na jednom jediném textu působí jako zdánlivě omezující, umělci si v tomto případě však zajistili bezmezný zdroj inspirace a nekonečné množství možností při hledání toho správného hudebního vyjádření.

Průběh koncertu byl rozdělen do dvou bloků začínajících vždy ouverturou, v nichž se diváci postupně seznamovali s deseti odlišnými hudebními styly – někdy více, někdy méně – deseti skladatelů, mezi nimiž jsme mohli zaslechnout i tvorbu Josefa Myslivečka. V první části koncertu jsme navíc kromě dvou výše zmíněných mohli slyšet proměny hudebních stylů ve tvorbě Nicoly Contiho, jehož hudba se oproti jiným vyznačovala až překvapivou pozitivitou či známkami naděje, a Niccola Jommelliho.

 

101

 

S prvními tóny ouvertury si polský ansámbl Arte dei Suonatori pod vedením Aurelia Golińského ihned podmanil publikum zásadními atributy, které nesmí profesionálnímu uskupení scházet – přesná intonace i v krátkých a tichých tónech v jemném provedení, zároveň však krásný hutný zvuk plný barev. Nad sjednoceným frázováním místy vynikaly zdánlivě nenápadné dialogy, především v houslových partech. Mimo to si pozornost posluchačů umělci získali taktéž promyšlenou dynamikou působící mimořádně přirozeně, jako kdyby naslouchali jejich hudebnímu cítění a jen plnili jejich přání. K tomu s pokorou odložili ostych a udolali hudbu svojí energií, jejímž zdrojem se stal právě Goliński a jeho dech scelující vazby mezi hráči orchestru. Místy si nejspíš orchestr řídil sám sólista Filippo Mineccia vždy nepatrným poukázáním ruky tak, aby hráči nezačínali hrát dříve, než sám uznal za vhodné.

Hovoříme-li o Arte dei Suonatori v kladech, není se čemu divit. Toto hudební těleso specializující se na historicky poučenou interpretaci hudby minulých dob, které založil Goliński se svou ženou Ewou v roce 1993, je nejznámějším svého druhu v Polsku a jedním z nejvýznamnějších také v zahraničí.

 

103

 

Goliński se už pětadvacet let intenzivně věnuje zkoumání hudebního jazyka minulosti jak aktivně, tak pasivně; vyučoval také například na Dánské královské hudební akademii hru na barokní housle. Cílem působení polského souboru se stávají pravidelně mnohé destinace v Evropě, Spojených státech anebo v Číně. Hráči na strunné nástroje na sebe během koncertu upoutali pozornost příležitostným užitím vibrata, které ovšem v baroku uvidíme při hře jen zřídka. Dechová sekce pro změnu představila svoji krásnou sbírku barokních nástrojů.

Vskutku mysteriózní charisma vyzařovalo z kontratenoristy po jeho příchodu. Vážným ustrnulým výrazem vzbuzoval ze začátku dojem až pohrdavého umělce světového renomé nad zřídka zaplněným sálem. Anebo se jednalo už o součást hereckého prožitku? Zanedlouho však odhalil svoji pravou tvář, v níž radost z prvního potlesku vykouzlila úsměv a jako poděkování sklopila víčko oka. Během večera jakoby se s námi Mineccia seznamoval, postupně navazoval oční kontakt a už během prvního bloku k divákům krátce promluvil – spíše se otázal, zda je v programu uvedeno, o čem zpívá. Jelikož se mu dostalo potvrzující odpovědi, přestože to byla lež, začal zpívat. V druhém bloku po první skladbě stvrdil navázaný vztah v podobě krátkého monologu shrnutím originálního tématu koncertu a jeho významu. To měl však Florenťan publikum už omotané kolem prstu, avšak zdaleka nejen díky svému podivuhodnému šarmu.

 

104

 

Do paměti obecenstva se jistě vryl díky jedinečnosti svého hlasu, zvučného a rezonujícího ve střední a vyšší poloze a hbitého díky dokonale zvládnuté pěvecké technice, která ho odměňovala po celou dobu zpěvu absolutní flexibilitou a možností dělat si, co se mu jen zlíbí. To vše by samozřejmě nefungovalo, kdyby nenacházel oporu v pevně ukotveném dechu, díky kterému hlas nabyl také neuvěřitelné mrštnosti, kterou zúročil ve virtuózních pasážích, a v neposlední řadě mu také umožnil neomezeně tvořit široké škály dynamických rozdílů – od těch nejjemnějších a nejtišších pian zachycených pouze v rezonanci až po alikvótami přeplněné vysoké držené tóny ve forte nesoucí se koncertním sálem.

Právem tak tohoto nejen vynikajícího zpěváka, ale hudebníka vůbec považují za jednoho z nejlepších na světě ve svém oboru. Bez problémů často přecházel také mezi hrudním a hlavovým rejstříkem a naopak. Přitom hrudní rejstřík zněl na mnohých místech daleko zněleji, plněji a barevněji než hlavový v nízkých polohách, který, pravda, poměrně často pod orchestrem zanikal. Kromě toho bychom ale opravdu nenašli jedinou, byť i drobnou chybku, kterou bychom umělci vytkli. Jeho výkon v ten večer představoval ekvivalent ke slovu dokonalost, a to mimo jiné také po stránce herecké, kterou obohatil jemnou gestikulací rukou a samozřejmě sdělnýma očima v tváři s velmi příjemným výrazem bez jakýchkoliv náznaků tvoření tónu. Vidět jsme mohli jen skutečnost, potvrzující náročnost pěvecké techniky využívající opory celého těla, což bylo možno tu a tam zahlédnout, zejména ve virtuózních pasážích v árii Jana v hudební verzi věčného Mozartova rivala – Antonia Salieriho, který se spolu s Francescem Uttinim, Diegem Nasellim, Pietrem Crispim a Stanislaem Matteim podílel na pokračování představení hudebních tendencí v druhém bloku koncertu.

 

105

 

Slovy nepopsatelnou atmosféru vytvořil ansámbl hrou zcela přesně korespondující se sólistovým zpěvem, ostatně jako vždy, v poslední skladbě od Francesca Morlacchiho v árii Magdalény, v níž došlo ke strhující emoční bouři díky triumfálnímu vyvrcholení; ze všech účastníků jako kdyby se stali sólisté. Posluchačům, kteří do jednoho následně povstali a aplaudovali, tak zcela vzali dech. To však netušili, co si hudebníci připravili jako přídavek, který Mineccia po srdečném poděkování uvedl. To mimochodem dokazuje jeho profesionalitu: právě proto, že mu záleží také na tom, aby posluchači porozuměli obsahu textu, a neposlouchali jen poloprázdné tóny. Koncert zakončil tedy typicky po svém – fenomenálně – díky naprosto výjimečné interpretaci árie Giuditty „Dormi, o fulmine di guerra“ od Alessandra Scarlattiho.

 

Foto: Daniel Berka

Karolína Alena Bartoňková

Karolína Alena Bartoňková, zpěvačka, klavíristka, žurnalistka
 
Od roku 2016 studuje na Konzervatoři Evangelické akademie v Olomouci obor zpěv ve třídě Ivany Mikeskové. Zároveň absolvovala studium klavíru u Alice Rajnohové. Paralelně se vzdělává v oborech žurnalistika a italská filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kromě toulání v přírodě ve volném čase píše poezii nebo tvoří kresby při poslechu jazzové nebo klasické hudby.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Nejnovější od Karolína Alena Bartoňková