„Povídali si spolu pomocí nástrojů, které jako by se proměnily v hlasy. A kromě výšek not intonaci určovala právě artikulace a nespočet dalších výrazových prostředků, se kterými hráči experimentovali.“

„Těžko však říci, kdo komu lépe naslouchal a kdo pro koho byl větším zdrojem inspirace, zdali sólistka pro členy ansámblu, či oni jí.“

„Nálady se měnily po pár frázích, nelze však říci, že by posluchače mátly, ba naopak. Měla jsem pocit, že jsem chvíli přítomna na rockovém koncertě, který se rázem přenáší až do zemí Orientu.“

O naprosto fenomenální představení výběru děl nedávno znovuobjeveného skladatele Antona Neumanna se ve čtvrtek 25. srpna zasloužila Musica Figuralis pod vedením nenahraditelného Marka Čermáka. Dva skladatelovy flétnové koncerty za jejich doprovodu osobitě premiérovala Jana Semerádová. Afektovaností společně pohlcovali všechno kolem sebe a skvostné prostory sálu Arcibiskupského paláce v Olomouci dobovou atmosféru dokonale podtrhly. Příznivci Olomouckých barokních slavností měli možnost prožít jednoznačně jeden z nejsilnějších zážitků v rámci desátého ročníku tohoto festivalu.

Marek Čermák o své bezmezné erudici přesvědčuje posluchače vždy mnohými způsoby. Čtvrteční večer uvedl seznamovacím komentářem, v němž krátce objasnil, o koho, skrytého pod jménem Anton Neumann (1721–1776), se vlastně jedná. Tím bez pochyby navodil také uvolněnou atmosféru, v jejímž duchu se celý koncert nesl. To však připomenu ještě v následujících odstavcích.

Dovolím si využít slov uměleckého vedoucího souboru Musica Figuralis k seznámení se s tímto neobyčejným skladatelem. „Zmizel nám na patnáct let z Moravy neznámo kam. Ale pak jsme na základě Symfonie A dur zjistili, že nám zmizel do Porýní-Falc, kde bylo tehdy nejvýznamnější těžiště kapel v Evropě,“ uvedl Čermák a dodal: „Když přicestoval zpět na Moravu v padesátých letech, tak sem přišel jako naprostá moderní hvězda ze Západu – představitel tehdejšího avantgardního trendu.“ O tom nás přesvědčily vzápětí skladatelovy kompozice.

Muzikanti na nic nečekali a okamžitě, bez zaváhání, povolili uzdu své divoké, leč kontrolované hře. Neutuchající radost a elán jsme mohli nejen slyšet, ale také vidět na jejich tělech, která se díky nezkrotným emocím pohupovala. Zejména dvou houslistů – Eleonory Machové a Vojtěcha Zajíce. Na relativně krátkých hudebních úsecích zvládli prostřídat nejrůznější odstíny dynamické škály a přitom všem se až neuvěřitelné zdálo být jejich vzájemné střídání jednotlivých hlasů. Zkrátka vše přesvědčovalo o perfektní souhře každého člena ansámblu s každým. Samozřejmostí byla nepřetržitá komunikace. Myslím, že občas si i pomysleli: „Tak to jsme vzali v docela vražedném tempu.“ V druhé, pomalé větě skladby poukázali na smysl postupného stupňování frází a doprovodná sekce cello–kontrabas náš sluchový orgán uspokojila čistou intonací. V poslední, rychlé části díla si z publika hráči nepatrně vystřelili, když přesvědčivě vystavěli, jak dynamicky, tak pomocí frází, samotný závěr, ovšem pouze zdánlivý, neboť pak následovalo ještě intenzivnější finále.

Po celou dobu jsem přemýšlela nad tím, proč na mne tato hudba působí tak výjimečně. A pak jsem si uvědomila, že ačkoli hráči výrazně artikulují, mění délku, přízvuk a charakter každé noty, které se navíc melodicky nebojí zdobit, přesahuje tyto pojmy jeden jiný – řeč. To „jediné“, co dělali, je, že si povídali. Povídali si spolu pomocí nástrojů, které jako kdyby se proměnily v hlasy. A kromě výšek not intonaci určovala právě artikulace a nespočet dalších výrazových prostředků, se kterými hráči experimentovali.

Následoval Koncert pro flétnu F dur „Intelektuální“ – takové přízvisko mu určil Marek Čermák, a to zcela oprávněně, jak se posléze prokázalo. Ještě předtím však během „pauzy na otevírání oken“ stihl pronést vtipnou poznámku: „My jsme totiž vzdušní labužníci.“ A tak, jak bylo už naznačeno, se koncert nesl opravdu v domácím duchu. Věřím, že i díky tomu mohli muzikanti podat maximální výkon. „A stanou se jedním tělem.“ – zcela vystihující citát pro vztah mezi houslemi a flétnou, které vzájemně imitovaly drobné skupiny not s brilantní přesností. A když spolu momentálně nekorespondovaly jejich party, dokreslovaly housle v pozadí čistý zvuk barokní příčné flétny. I v tomto případě jsme se mohli přesvědčit o dokonalé souhře nejen smyčcového kvinteta s cembalem, ale také se sólistkou. Těžko však říci, kdo komu lépe naslouchal a kdo pro koho byl větším zdrojem inspirace, zdali sólistka pro členy ansámblu, či oni jí. Pravdou je, že Jana Semerádová, mimo jiné absolventka Královské konzervatoře v Den Haagu a vyhledávaná sólistka napříč Evropou, by s přehledem mohla nastoupit do operního souboru, neboť k nadprůměrnému hudebnímu výkonu připojila ještě výraznou dramatickou složku, především pomocí výrazů ve tváři v úrovní očí. Po celou dobu byla napojena na všechny členy ansámblu a ti tak mohli všechny její manýry kopírovat. Zároveň se v druhé větě koncertu projevily rysy geniálního skladatele, který dokázal přesně odhadnout moment, v němž hudba směřuje ke splynutí houslí a sólového nástroje, které doteď švitořily mezi sebou, s tutti. V závěrečné kadenci sólistka jen stvrdila to, o čem přesvědčovala posluchače v průběhu celého koncertu, a totiž že oplývá nejen brilantní technikou, ale také nebývalým smyslem pro hudební vyjádření.

Ansámbl se poctivě ladil před každou skladbou, v následující Symfonii à Quattro G dur dokonce houslistka přistoupila k rozhodnutí se přeladit po první větě, neboť očividně nebylo s jejím nástrojem něco v pořádku. Osobně to považuji za důkaz toho, že bylo v jejím zájmu poskytnout posluchačům co možná nejkvalitnější výkon, jakým se nám Eleonora Machová bezpochyby odvděčila. Tato skladba ze začátku vykazovala známky poměrně složitého rytmu, při němž se hlasy různorodě proplétaly. Poté nadešel čas pro nečekaný bouřlivý zvrat a konečně se nám tak v plné parádě předvedli violoncellista Petr Mašlaň a kontrabasista Matyáš Berdych. Druhá část kontrastně odpovídala bolestným pocitům a zde jsme mohli zaslechnout i krásnou barvu violy v rukou Michala Duška. Právě náladami, které jsem zde pojmenovala, vynikal tento kousek Antona Neumanna.

„Pecku na závěr“ v podobě druhého Flétnového koncertu D dur Marek Čermák žertovně uvedl při ladění dominantou dané tóniny. Mimo všechnu tu krásu, kterou jsem se snažila vyjádřit výše a která přetrvávala po celé vystoupení, doplním ještě pár slov k samotné skladbě, která se vyznačuje jakousi progresivitou díky bohatým harmonickým proměnám, a zejména pak právě onou afektovaností. Nálady se měnily po pár frázích, nelze však říci, že by posluchače mátly, ba naopak. Měla jsem pocit, že jsem chvíli přítomna na rockovém koncertě, který se rázem přenáší až do zemí Orientu. Druhou větu tvořilo poklidné adagio v podání smyčcového dua a flétny, které se stalo přehlídkou milionů variant melodických ozdob, s kterými si Jana Semerádová lehce a brilantně bez ustání pohrávala. I v následující třetí větě koncertu si dělala, co se jí zlíbí, avšak v tom pozitivním slova smyslu, poněvadž její hudba tak byla nádherně plastická.

Auditorium se umělcům, kteří se vyznamenali jakožto mimořádně citliví muzikanti, náležitě odvděčilo a vytleskalo si přídavek v podobě finální části takzvané „pecky na závěr“. Zdá se být až neuvěřitelné, že se hudebníci dokázali po celý průběh večera plně soustředit snad na každou zahranou notu v rámci celé fráze, a přitom střídat nejrůznější nálady a afekty a nabídnout tak svým posluchačům to nejkrásnější, co hudba nabízí – absolutní únik. Pro mne se stal tento večer jedním z nejkrásnějších v rámci Olomouckých barokních slavností.

Foto: Daniel Berka