„Pokaždé v září se od roku 2009 ve Dvoře Králové nad Labem koná vystoupení, jehož vrcholem je premiérové provedení skladby, které pro sbor zkomponoval uznávaný autor od nás či ze zahraničí.“

„Přišlo mi zvláštní, že právě Slovák Ľuboš Bernáth vzdal svojí skladbou Anežka Česká hold české světici; téma navrhl sbormistr Vít Havlíček a skladatel ho přijal jako výzvu.“

„Kromě Anežky české tvořily dramaturgii koncertu čtyři základní linie, mnohdy provázané.“

Už čtrnáctým rokem trvá tradice sborových koncertů ve Dvoře Králové nad Labem, kde místní chrámový sbor pod vedením Víta Havlíčka uvádí vedle dalších děl vždy i jednu premiéru. Autorem té letošní, na objednávku sboru napsané skladby je slovenský skladatel Ľuboš Bernáth. Kromě jeho Anežky České zazněly kompozice skladatelů slavných i pozapomenutých, které dohromady složily pozoruhodnou dramaturgickou mozaiku.

Kdo jsou – a kde jsou – dnes elity národa, když ty, které se za ně považují, často nestojí ani za unci tabáku? Ať si společenské rubriky bulvárních médií píší, co chtějí, skutečné elity je třeba hledat jinde než na blyštivých večírcích či ve světle reflektorů, které mnohé zasáhlo „nemocí z ozáření“. Rozuměj okouzlením z vlastní velikosti, které přitom často zavání začátkem konce. Mnohem významnější pro zdraví společnosti mi připadají ti, kteří kreativně působí stranou obecného zájmu. A slouží bez nároku na vavříny jako zázemí, z něhož v jejich oboru – například v hudbě – vyrůstají naše špičky, ceněné celosvětově.

Za Královédvorským chrámovým sborem a jeho sbormistrem Vítem Havlíčkem jsem se v sobotu 10. září vydal tam, kde byly kdysi nalezeny druhé ze dvou rukopisů, jejichž význam v našich dějinách je zábavně rozporuplný. Podobně jako jeho Zelenohorský „kolega“ sehrál totiž rukopis Královédvorský ve své době – řeč je o našem národním obrození v průběhu 19. století – zvláštní roli. O jeho pravosti se sice začalo postupně pochybovat, což vzbuzovalo vášně. Zároveň ale svým návratem do raného středověku, v němž měli naši dávní předci údajně působit i tvořit, posloužily Rukopisy jako silný impuls umělcům především z takzvané generace Národního divadla. Aleš, Brožík, Ženíšek, Myslbek, ale i Jirásek či Fibich a Smetana – ti všichni, a mnozí další, se občas okouzleně inspirovali něčím, co později přijmout jako podvrh bylo bolestné, ale očistné.

Vracím se k tomu proto, že sobotní koncert Královédvorského chrámového sboru, který zkušeně doprovázel – a několika sólových výstupů se zhostil – Petr Rajnoha, se odehrál v děkanském kostele svatého Jana Křtitele. Jinými slovy, sboristky, sboristé i sbormistr zaujali pozice na kůru jen kousek od místa, kde byl – ve věžní kobce – nalezen 16. září 1817 šestadvacetiletým nezaměstnaným právníkem Václavem Hankou údajný literární klenot nevyčíslitelného významu. Tuto omšelou kuriozitu ovšem vydatně překryl význam, smysl i provedení koncertu, který byl pokračováním tradice založené roku 2009.

Tehdy se sbor a jeho dirigent Havlíček, který je kromě své všestranné činnosti od pedagogické přes osvětovou až po organizační sám zdatným varhaníkem, nadýchli k tradici, jakou by člověk v souvislosti s amatérským seskupením nečekal. Pokaždé v září se koná ve Dvoře Králové nad Labem vystoupení, jehož vrcholem je premiérové provedení skladby, kterou pro sbor – na Havlíčkovu objednávku – zkomponoval uznávaný autor od nás či ze zahraničí. První, kdo před lety žádosti vyhověl, byl Otomar Kvěch. Po něm následovali další, namátkou Luboš Sluka, Ivana Loudová, Ivan Kurz, Jiří Teml, Eduard Douša či oba Hurníkové, zprvu Ilja a později Lukáš. Ze zahraničních autorů uveďme Švýcara Frédérica Bolliho, jehož dílko zaznělo loni. A se skřípěním zubů je už nutno za cizince považovat i Juraje Filase, respektive autora letošní premiéry, bratislavského skladatele a pedagoga, představitele tamní střední generace tvůrců Ľuboše Bernátha.

Přišlo mi zvláštní, že právě Slovák vzdal svojí skladbou Anežka Česká hold české světici. Té, která se kdysi místo sňatku s císařem oddala službě ve prospěch nejubožejších a nejpotřebnějších. Té, která byla – nelze se ubránit dojmu, že zázračně – svatořečena 12. listopadu 1989, tři dny po pádu Berlínské zdi a pět dní před začátkem našeho Listopadu… Vysvětlení, které mi společně poskytli pánové Havlíček a Bernáth, uvedlo ovšem moji domněnku na pravou míru. Téma v předstihu navrhl sbormistr u příležitosti pomyslného výročí – Anežka, jejíž datum narození je nejisté, totiž doložitelně zemřela před sedmi sty čtyřiceti lety, roku 1282. A skladatel, který v duchovní tvorbě není nováčkem, přijal tuto inspiraci jako výzvu.

Jak s ní Ľuboš Bernáth naložil, mi popsal varhaník Petr Rajnoha, který není jen interpretem, ale také pedagogem navyklým hudbu analyzovat. Vyzdvihl obratnost, s níž se skladatel se zadáním vyrovnal. Nesporně si totiž musel být vědom toho, že – jak i sám v následné debatě připustil – nekomponuje pro početný, světově proslulý pěvecký sbor, který je schopen nastudovat cokoli, takže autor může popustit uzdu fantazii a doslova se nad partiturou vyřádit. Zde bylo nutno počítat s tím, že sbor, jakkoli obdivuhodného nasazení i dostačujících kvalit, je tělesem amatérským a nepříliš početným, neboť ho tvoří dvanáct až patnáct pěvkyň a pěvců. Svoji obrazotvornost musel proto Bernáth poněkud brzdit, což se – opět slovy Petra Rajnohy – projevilo v tom, že dílo vyniká melodickou srozumitelností v prolínání prvků hudby středověké i soudobé. Osmiminutová kompozice navíc působila dojmem promyšlené gradace, střídaní momentů introvertních s rozmáchlými, což vrcholilo emotivním závěrem.

Jakkoli byla Anežka Česká coby čtrnáctá světová premiéra v podání Královédvorského chrámového sboru vrcholem koncertu, zaznělo kromě ní leccos zajímavého. Dramaturgii tvořily čtyři základní linie, mnohdy provázané. Mezi připomínkami různých výročí zaujal ukázkou ze svého díla Jan Campanus Vodňanský; někdejší rektor Pražské univerzity a nešťastný přeběhlík mezi církvemi zemřel před rovnými čtyřmi staletími. Druhou „větev“ programu tvořily výňatky z děl skladatelů, jejichž význam překryli jejich starší sourozenci – v případě Jana Nepomuka Škroupa bratr František a u Michaela Haydna slavnější Joseph. Dále zazněly tóny od – nejspíš nespravedlivě – zapomenutých autorů: vždyť Maximilián Stadler byl významnou postavou postmozartovské Vídně a přítelem Beethovena, Haydna či Schuberta, zatímco František Musil se stal nejen ředitelem kůru v brněnském chrámu svatých Petra a Pavla, ale i pedagogem v Janáčkově hudební škole. Protiklad k těmto jménům pak tvořily naopak notoricky slavné pojmy a jejich duchovní hudba: Mozart, Schumann a Puccini.

Šestnáctitisícový Dvůr Králové nad Labem patří k bezpočtu menších českých měst, která za tři polistopadové dekády rozkvetla do krásy. Divadelní budova zvaná, budiž, Hankův dům je zvenčí majestátní, i když uvnitř prý socialismus napáchal zvěrstva. Muzeu vévodí cyklus obrazů od dvorního malíře Marie Terezie Johanna Bergla. Že se – v odkazu na naše bájné dějiny – jmenovalo půvabné centrální náměstí kdysi Zábojovo, než v naší éře Gottwalda nahradil Masaryk, dokládá Zábojova socha vedle kašny. To vše je ale minulost. Nynější dobu, převážně konzumní a duchovně dost vyprázdněnou, zachraňují jedinci z rodu těch, jaké jsem našel v Královédvorském chrámovém sboru. Vytvářejí nezbytné ostrůvky pozitivní deviace. Jsou, inu, elitou.

Foto: Miloš Šálek