„Múzický manažer Pavel Svoboda se podílí na festivalové dramaturgii radami i kontakty; i jeho zásluhou se tisícihlavému publiku představil SOČR s dirigentem Petrem Popelkou a sólistou Josefem Špačkem.“

„Co by bylo ozdobou koncertní síně, se zde urodilo ve velké tovární hale; bizarní prostředí má ale svou zvláštní přitažlivost a zázračně dobrou akustiku.“

„Špaček přednesl bezmála půlhodinový Beethovenův koncert zpaměti, bez jediného zaváhání, a publikum ho odměnilo dlouhými ovacemi.“

Do Dobrušky zavítal Symfonický orchestr Českého rozhlasu s novým šéfdirigentem Petrem Popelkou a houslistou Josefem Špačkem. Svůj program z děl Smetany a Beethovena předvedli nezvyklém prostředí tovární haly firmy Koenig & Bauer Grafitec. Festival F. L. Věka tím vstoupil do své druhé poloviny.

Co nesvedl Alois Jirásek, to zařídil Radek Brzobohatý. Roku 1972, kdy už normalizace běžela naplno, se obrazovky Československé televize rozzářily romantickým útěkem do minulosti. Seriál o F. L. Věkovi s oblíbeným hercem v titulní roli pohltil pozornost národa se stejnou intenzitou, jaké později dosáhly už jen ságy Jiřího Hubače a Jaroslava Dietla. Od té doby ví zjevně o Věkovi – a o Dobrušce, kde se narodil – několik generací včetně dnešní, která čte vesměs jen velmi málo. Přitom bylo leccos poněkud jinak, než si Jirásek v románu přibarvil a než televize, ta lísavá prodavačka snů, ochotně převzala a rozvinula.

Předně se horlivý osvícenec, ale taky vzdělaný samouk vlastnící knihovnu o třech tisících svazků, nejmenoval Věk, nýbrž Hek. Což, pravda, českému uchu zní trochu divně – a právem. Vždyť jeho pradědeček jménem Hekk pocházel z provincie Limburg, rozdělené dnes mezi Nizozemsko a Belgii. A románový hrdina, který to v životě vůbec a v Dobrušce zvlášť neměl vůbec lehké, byl ve skutečnosti pokřtěn jako František Vladislav. Co je však doloženo – a o čem se příliš neví – spočívá v Hekově, pardon Věkově lásce nejen k literatuře, ale také k hudbě. Důkazem je jeho dochovaná Mše, cenná asi spíš jako dobová kuriozita a v naší době jen zřídka provozovaná. A rovněž dvacetník, který prý osmnáctiletému Věkovi daroval 29. října 1787 ve Stavovském divadle samotný Wolfgang Amadeus Mozart. Jak je to možné?

Věk se totiž po uzavření pražského kláštera, do něhož byl jako mladíček vyslán, dlouho odmítal vrátit domů do Dobrušky. V hlavním městě se protloukal, jak to šlo, mimo jiné jako sborista. A právě tak se na doporučení jistého Václava Praupnera, ředitele kůru u svatého Týna, prý zaskvěl coby záskok při pražské premiéře Dona Giovanniho. Čehož si měl dokonce povšimnout už na generálce sám skladatel. A obdarovat ho. Bylo to tak, nebo ne? Kdo ví. Jak koneckonců říkával břitký Oscar Wilde: „Nezáleží na tom, jestli je to pravda, hlavně že to dobře zní…“

Ať tak, či onak, před jedenácti lety, na přelomu léta a podzimu 2011, se v Dobrušce a okolí uskutečnil první ročník Mezinárodního hudebního festivalu, který si do štítu logicky vetkl jméno nejslavnějšího místního rodáka. Pokud vím, stěžejní postavou při zrodu této akce, která se letos koná už podvanácté, byl mladý pardubický varhaník Pavel Svoboda. Znalý místního prostředí a tehdy méně vytížený než dnes, kdy nejenže působí jako ředitel Komorní filharmonie Pardubice, ale zasedá – a kulturu se snaží podporovat – v Poslanecké sněmovně. Však také před časem předal festivalové žezlo místnímu podnikateli Ladislavu Horčičkovi, jehož rodinná firma Servisbal, patřící ke klíčovým podporovatelům projektu, vznikla v Dobrušce před třemi dekádami.

Druhým ze zdejších mecenášů, bez nichž by festival s plejádou špičkových vystupujících nemohl existovat, je firma Grafitec. Nyní dceřiná pobočka německého giganta v oboru tiskových strojů Koenig und Bauer. Jak upozornit širokou veřejnost na fakt, že tyto stroje se ovšem v Dobrušce začaly vyrábět už před pětašedesáti lety? Mohlo se uskutečnit leccos masově populárního, fotbalovým turnajem začínaje a estrádou pod širým nebem s baviči konče. Že se zmínění podnikatelé – sluší se zmínit i jednatele „eseróčka“ K+B Grafitec Luboše Moravce – rozhodli po čtyřech letech vrátit k megakoncertu klasické hudby v neobvyklém prostředí, znamená jediné. Že Festival F. L. Věka, v jehož rámci se událost 25. září 2022 odehrála, má už ve městě zvuk a pevné místo.

Múzický manažer Pavel Svoboda se nadále podílí na festivalové dramaturgii jak radami, tak cennými kontakty. Zjevně i jeho zásluhou se tentokrát tisícihlavému publiku představil Symfonický orchestr Českého rozhlasu se svým novopečeným šéfdirigentem Petrem Popelkou a s houslistou Josefem Špačkem jako sólistou. Co by bylo ozdobou koncertní síně, kterou ovšem ve městě s šesti a půl tisícovou populací nelze očekávat, se tu urodilo v místě, kde by to nikdo nečekal. Co víc, kterého by se leckdo a priori polekal. Ve velké tovární hale, kde řady židlí lemovaly vzorně seřazené mašiny a jejich součástky. Lehce bizarní prostředí má ovšem svou zvláštní přitažlivost. Založenou na kontrastu křehké hudby a postindustriálního prostředí. Vzpomínám si, že například jeden z Evropských koncertů Berlínských filharmoniků, přenášený do mnoha zemí na kontinentu, se uskutečnil v syrově vyhlížející fabrice kdesi ve východní části metropole nad Sprévou. Role moderátora se tehdy ujal slavný rakouský herec Klaus Maria Brandauer, známý z filmů jako Mefisto nebo Vzpomínky na Afriku.

Máte-li připravit program pro tak velký počet místních i přespolních diváků, z nichž mnozí s klasickou hudbou přicházejí do styku jen výjimečně, musíte zvolit kompromis. Najít východisko mezi tím, jak publikum nejprve vtáhnout do světa tónů náročnějších než zvukový smog z rádií, jemuž jsou lidé den co den vystaveni. (Jedná se, mimochodem, o typický začarovaný kruh: rádia tvrdí, že posluchačstvo nic jiného než plytké hity nežádá, ale tím, že mu je pořád dokola servírují, ho v tom utvrzují…) A následně, po kratším úvodu „z domácích luhů a hájů“, naservírovat rozměrnější dílo ze světa. Navíc nemůže být koncert, situovaný do podvečerních hodin, příliš dlouhý. A to z pragmatické příčiny. Odehrál se bez přestávky, během níž by lidé totiž neměli kam jít, kde se rozptýlit, natož občerstvit.

A tak byl koncert v továrně zahájen dvěma ze šesti symfonických básní Smetanova cyklu Má vlast. Jmenovitě Vyšehradem a Vltavou. Pokud se Petr Popelka, který se zde představil v nové funkci osm dní před oficiálním inauguračním koncertem, zprvu nad tímto výběrem lehce ošíval, chopil se na pódiu svého úkolu vehementně i s chutí. Jeho gesta jsou mnohdy až vášnivá, ale člověk mu je věří, neboť vyplývají z oddanosti hudbě. A také ze zodpovědnosti, s níž dirigent svoji práci vnímá. Provedení obou symfonických básní uctilo Bedřicha Smetanu v působivých kontrastech mezi velebností a lyrikou, naléhavostí a něhou. SOČR hrál jako z partesu. A zněl šťavnatě v prostředí, které kupodivu vyniká až zázračně dobrou akustikou.

Poté se sólového partu v Koncertu pro housle a orchestr D dur, op. 61, Ludwiga van Beethovena ujal Josef Špaček. Dosud chlapecky až plaše vyhlížející, ale s božským nástrojem značky Guarneri v rukou zcela suverénní. Rozhodně se nedalo čekat cosi podobného tomu, co prý na prahu Vánoc 1806, kdy dílo poprvé zaznělo ve Vídni, prováděl houslista Franz Clement. Bylo mu autorem dedikováno, ovšem dodáno na poslední chvíli. Takže v něm sólista podle dobových svědectví „plaval“, neboť je sice líbezné, ale rozměrné a nesnadné. Aby si pošramocenou prestiž u diváků napravil, uchýlil se k virtuózním ukázkám z vlastních skladbiček – zda až na konci, nebo dokonce mezi jednotlivými větami, je dodnes předmětem sporu.

Špaček přednesl bezmála půlhodinový Beethovenův koncert zpaměti, bez jediného zaváhání. I nejtěžších pasáží se zhostil díky svrchovanému soustředění, doslova ponoru do hudby, suverénně. A publikum ho odměnilo dlouhými ovacemi. Po koncertě jsem se ho zeptal, jak často má možnost tento Beethovenův majstrštyk hrát na veřejnosti a udržovat ho tak v paměti. „Upřímně řečeno, až do svých třiceti let jsem se tohoto koncertu docela bál,“ přiznal bez okolků, „takže poprvé jsem ho provedl tuším až roku 2016. Zato tehdy snad pětkrát za sezónu. A od té doby se k němu vracím. Sice jen tu a tam, ale myslím, že dostatečně často na to, abych se mu neodcizil…“

Je zbytečné připomínat, že Josef nepatří k těm, kdo se na jevišti zmítají v předstírané extázi a ohlupují publikum. Maximálně přenese tu a tam váhu těla pod náporem nejzběsilejších běhů, aby se vzápětí pousmál a znovu navázal oční kontakt s dirigentem. Petr Popelka vedl SOČR napříč Beethovenovým koncertem jinak než předtím při Smetanovi. Vědom si toho, že zde orchestr slouží sólovému nástroji jako doprovod, popustil mu naplno uzdu jen tehdy, když housle na chvíli odpočívaly. Jinak si v jeho zvuku a výrazu ohlídal cudnost a zdrženlivost.

Původní představě z roku 2018, že koncert v továrně se bude u příležitosti Festivalu F. L. Věka konat ve dvouleté periodě, učinil před dvěma lety přítrž covid. Letos tedy koncept zdařile ožil. Co asi vznikne na podzim 2024, v ikonickém Roce české hudby? Uvidíme.

Foto: Jan Ježdík Photography