„Hlas Lucie Rozsnyó v této písni zněl, jako by zpívala v podstatě jen pro sebe, vytvářela více barvu, která se pojila s flétnou, než aby přinášela svébytnou entitu.“

„Musím uznat, že teprve v těchto písních mě Lucie Rozsnyó naplno přesvědčila, že dokáže prodat, co v ní je.“

„Skoro by se dalo říct, že na druhou polovinu přišly tři daleko sebevědomější interpretky, začaly vyprávět příběhy a okouzlovat posluchače o mnoho širší paletou barev.“

V rámci festivalu České doteky hudby se 18. prosince dopoledne uskutečnilo na Novoměstské radnici „Nedělní milostné komorní matiné“ s anglickým názvem „Love Stories“. Interpretkami koncertu bylo brněnské ISHA trio ve složení sopránu Lucie Rozsnyó, flétny Kristiny Vaculové a klavíru Sáry Medkové. Ačkoliv by se z názvu mohlo zdát, že bude program orientovaný na zahraniční autory, opak byl pravdou.

Brněnské dámské ISHA trio vzniklo už před patnácti lety a za dobu svého působení si našlo posluchače takřka po celém světě. Všechny interpretky mají silný vztah k soudobé hudbě, na jejíž interpretaci se systematicky zaměřují. Pro svůj pražský koncert však sáhly i do starší studnice a pro první polovinu vybraly folklorně inspirované písně Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, které doplnily Milostnými písněmi Antonína Dvořáka.

Osobně jsem byl docela zvědavý, jak vyzní úpravy všeobecně známých písní jako Janáčkova Moravská lidová poezie, budou-li doplněny o flétnu. Zmíněný cyklus pro toto obsazení upravil skladatel Miloš Štědroň. Nevím, jestli to bylo akustikou sálu nebo mým místem, ale zdálo se mi, že kombinace flétny a zpěvu není nejšťastnější, nebo úpravy nebyly úplně zdařilé, protože sólový hlas Lucie Rozsnyó jako by si nemohl najít cestu k posluchači a s flétnou trochu bojovaly o jeho přízeň. Také srozumitelnost textu byla poněkud zhoršená. Je také možné, že zkrátka zpěvačka stála příliš blízko klavíru, což nepochybně přispělo k lepšímu kontaktu interpretek, avšak způsobilo přílišnou zvukovou kompaktnost – byl by to možná malý krůček pro sopranistku, ale velký krok pro posluchače. Tyto „bolístky“ bohužel přetrvávaly po celou první polovinu.

Vybraných pět písní z tohoto souboru (v tomto případě se opravdu nejedná o cyklus) mi až na poslední, o něco temperamentnější „Koníčky“ přišlo dost výrazově podobných, tklivých až naříkavých, což je možná škoda. Také dvě Janáčkovy klavírní skladby z cyklu Po zarostlém chodníčku v podstatě držely tuto poklidnou a sentimentální náladu, i když je Sára Medková zahrála velmi poutavě a barevně.

Po Janáčkovi přišly na řadu čtyři z Nových slovenských písní Bohuslava Martinů. Cyklus se objevuje na koncertních pódiích stále častěji a není divu – Martinů přistupuje k lidové písni velmi vynalézavě a poutavě, klavírní doprovody jsou prokomponované a harmonie velmi svěží. A i když zde dostal sólový hlas více prostoru, neboť byly písně provedeny bez flétny – tedy v originální verzi, stále ho vlastně bylo málo. A přitom klavírní doprovod Sáry Medkové byl více než citlivý, možná až příliš – dokázal bych si představit, že by alespoň v mezihrách mohl být ještě ohnivější a zvukově plnější. Jedinou výjimkou byla chybička v podobě ponechání plně otevřeného klavíru v první písni po předchozím klavírním sóle. (Je trochu smutné, že tuto gymnastiku musela klavíristka řešit sama či s pomocí manžela – Iva Medka –, neboť organizátoři nezajistili kustoda, což by bylo – přiznejme si – asi vkusnější).

V písni Hore Hronom se hlas Lucie Rozsnyó naopak (de facto poprvé) rozezvučil ve dvoučárkované oktávě natolik, že mohl působit až přehnaně silně ve vztahu k předešlému. Vlastně jsem si uvědomil, že chybí jakýsi zdravý dynamický střed. Hlas byl buďto moc silný – převážně ve vyšších polohách, anebo trochu neznělý v polohách nižších. Scházelo mi přirozené a zdravé mezzoforte. Všechna piana jako by zněla spíše mezza voce, vzadu, přidušeně, forte oproti nim byla skoro ohlušující.

A výběr písní? Zase trochu jednotvárný. I temperamentnější písně vyznívaly posmutněle až naříkavě. Přiznávkové klavírní doprovody působily místy až příliš jemně – zřejmě s cílem nepřekrývat zpěv, naopak některé figurace navozovaly spíše impresionistický charakter. Je možné, že se jedná o interpretační pojetí, k diskusi je pak jeho provázanost s folklorní podstatou této hudby.

Nejinak tomu bohužel bylo i u Dvořákových Milostných písní, které opět zazněly v úpravě pro zpěv, flétnu a klavír, v tomto případě z pera Sáry Medkové. Naneštěstí se zvukově vrátila stejná nesnáz jako v úvodním Janáčkovi, kdy se hlas a flétna natolik zvukově křížily, až místy zpěv nebyl zřetelně, tedy sólisticky, skoro slyšet. V tomto případě bohužel nebyla dokonalá ani výslovnost, takže z krásných textů Gustava Pflegera-Moravského jsem osobně rozuměl naprosté minimum. Naštěstí tyto písně důvěrně znám.

Zarážející byl opět výběr a vlastně i interpretace samotná, neboť stejně jako u předešlých písní vyznívaly všechny velmi podobně a neenergicky. Tempo písně „Kol domu“ se mi zdálo značně podsazené ve srovnání s obvyklými interpretacemi, od Dvořáka je předepsáno Allegretto. Možná, kdyby bylo o něco živější, vytvořilo by tolik postrádaný kontrast a oživení. Poněkud rušivě na mě také působilo extrémní zesílení, či možno říct vyrážení posledních slov frází v písni „V té sladké moci“. Chápu, že tato slova v sobě nesou jistou dávku exprese (například slovo „zahynul“), nicméně po frázi zazpívané měkkým pianem bylo náhlé forte zkrátka příliš. Navíc se několikrát opakovalo, což případný účinek také oslabovalo. Kladl jsem si také otázku, proč zaznělo pouze pět z osmi přenádherných písní. Cyklus v celku je totiž nesmírně působivý a skvěle vystavěný.

Po krátké přestávce následovalo celkem šest skladeb českých žijících autorů. Úvodní píseň Chanson Petera Grahama na báseň Hanse Arpa zaujala hned od počátku svou nesmírnou intimností – sólová flétna s až zoufalým výrazem evokující vzlyk prostřednictvím nátiskového sestupného glissanda a téměř neslyšný zpěv. Hlas Lucie Rozsnyó v této písni, zněl jako by zpívala v podstatě jen pro sebe, vytvářela více barvu, která se pojila s flétnou, než aby přinášela svébytnou entitu. Ve druhé písni Regen na text Klause Rotha naopak nepravidelné dešťové kapky na půdorysu diatonických figurací v klavíru s občasnými „nezvanými disonantními hosty“ vytvářely spolu s dalšími dvěma „nástroji“ (rozumějte zpěv a flétna) kompaktní melancholickou náladu. Litoval jsem jen jediného, a to, že posluchači nedostali k dispozici písňově texty s překlady. Bohužel ani francouzštině v první, ani němčině ve druhé nebylo vůbec rozumět – a popravdě mi to, když nad tím tak přemýšlím, v těchto písních ani tolik nevadilo – ale bylo by zajímavé zamyslet se i nad obsahem textu a ponořit se tak do další roviny těchto miniatur.

Dalším číslem byl cyklus tří písní Sáry Medkové Písně dcery Sionské (mimochodem, domnívám se, že přídavné jméno by se v tomto případě mělo psát s malým písmenem). Ta dle komentáře v programu reflektuje válečné události v Izraeli. Tři naprosto kontrastní písně pohybující se v podstatě na poli rozšířené tonality přinesly zcela odlišnou atmosféru. I Medková se u klavíru více rozohnila hned v první písni, která ve mně lehce evokovala stylizací Ravelovu mistrovskou skladbu Alborada del gracioso s jejími tanečními rytmy. Nejsilnější písní cyklu však dle mého názoru byla píseň druhá, Psalm, kdy namísto zpěvu zaznělo poprvé (a vlastně i naposled) mluvené slovo, navíc v hebrejštině. Opět – škoda, že jsme my neznalí nevěděli, co je řečeno. Ukázalo se však, jak zvučným a srozumitelným mluvním hlasem Lucie Rozsnyó vládne.

Sonatina Brasileira pro flétnu a klavír od flétnisty a skladatele Jaroslava Pelikána byla nepochybně do programu zařazena, aby si zpěvačka odpočinula a nabrala sil na další dva cykly. Malinko jsem si lámal hlavu, proč byla vybrána zrovna tato skladba, neboť mi do dramaturgie ne zcela zapadala. Ale budiž. Jedná se o vcelku virtuózní skladbu a jsem vlastně za ni rád, neboť se k hlavnímu slovu dostala i flétnistka Kristina Vaculová, a musím uznat, že naprosto přesvědčivě. V tu chvíli jsem si vlastně trochu posteskl, že jí v předchozích skladbách bylo dáno tak málo prostoru. Vaculová hraje pevným a plným tónem, technicky brilantně, šetří vibratem, což se k tomuto typu hudby skvěle hodí. Zřejmě bych si dokázal od obou interpretek představit ještě o něco více brazilské živosti a spontánnosti, každopádně však této zhruba osmiminutové skladbě vtiskly určité kouzlo a přenesly promrzlé posluchače alespoň na chvilku do teplých krajů.

Následoval cyklus miniaturních písní Miloše Štědroně nazvaný Pretty Ophelia, Poor Ophelia, který je zhudebněním promluv šílené Ophelie ze Shakespearova Hamleta. Jednotlivé části zpracovávají vždy totožný text různými způsoby a balancují na hraně banality a perzifláže, což, jak známo, je v tvorbě Miloše Štědroně vcelku obvyklé. Musím uznat, že teprve v těchto písních mě Lucie Rozsnyó naplno přesvědčila, že dokáže prodat, co v ní je. Výrazové roviny doprovázené různorodou mimikou skladbě nesmírně seděly. Po technické stránce také oceňuji i vcelku náročné koloraturní exhibice v závěrečné písni, které zazpívala s naprostou jistotou a příhodným výrazem.

Po poněkud úsměvném, i když ve své podstatě obsahově tragickém cyklu přišel na řadu cyklus Ancient Stories dalšího z brněnských autorů Ivo Medka. Tento cyklus byl původně komponován pro zpěv a bicí nástroje a posléze, když vzniklo ISHA trio, došlo k jeho přepracování pro toto obsazení, v němž bývá nyní nejčastěji uváděn. Alespoň takto uvedl sám autor svou kompozici před jejím začátkem. Efektivně tak vyplnil čas potřebný k přípravě klavíru. Ano, v tomto případě bylo nutné nástroj preparovat – tedy především utlumit několik basových strun gumovými klínky, díky čemuž dostaly nezaměnitelný perkusní zvuk. Dále se na struny klavíru hrálo i rozličnými paličkami – plstěnými, opletenými, gumovými i plastovými. V průběhu cyklu se (nejen) z klavíru ozývalo mnoho barev a, soudě z reakcí obecenstva, zřejmě velmi překvapivých. Možná by je však ještě více překvapilo, že podobné zvukové efekty se objevily už v dílech Henryho Cowella před více než sto lety!

Interpretky se zcela odvázaly a hrály tuto – pro někoho možná nezvyklou – hudbu s velkým zaujetím a výrazem. Možná jen, že efekt odhazování not právě odehrané části (písně, chcete-li) na zem už se jevil poněkud nadbytečný – poprvé snad, podruhé možná, ale když se to opakovalo popáté, už to vlastně působilo zbytečně. A pokud to je skutečně záměr, proč neodhodí stejným způsobem noty i po doznění poslední – velmi smířlivé – písně?

Když koncert dozněl, uvědomil jsem si, že první půlka patrně nevyzněla úplně přesvědčivě ze dvou důvodů – jednak jsme neslyšeli originální kompozice (mám na mysli cykly Janáčka a Dvořáka) a potom interpretky možná nejsou v tomto „klasičtějším“ světě tak doma, jako později předvedly v dílech soudobých. Skoro by se dalo říct, že na druhou polovinu přišly tři daleko sebevědomější interpretky (myšleno v dobrém smyslu slova), začaly vyprávět příběhy a okouzlovat posluchače o mnoho širší paletou barev. Možná – a to je spíš podnět než výtka – by stálo za zamyšlení, zda nekonfrontovat starší a novější hudbu vyostřeněji. Proč nezařadit Štědroně hned za Janáčka a Grahama do přímého sousedství Dvořáka? Proč je oddělovat do první a druhé půle programu?

Taky jsem si uvědomil, jak ošemetné je provádět úpravy skladeb pro jiné než původní obsazení. Jak choulostivé může být přidání další melodické linky. Právě v tom jsem shledal největší rozdíl mezi oběma polovinami. Originální skladby koncipované od počátku pro toto obsazení, anebo upravené samotným autorem jako v případě Medkovy kompozice zkrátka zvukovými bolístkami neutrpěly. Ba naopak, třetí element v podobě flétny tvořil nádherný barevný i výrazový protiklad sólovému zpěvu… protože tak byl zamýšlen od samého začátku.

Opět jsem si už poněkolikáté potvrdil, že mistrovská díla jsou mistrovskými právě proto, že do nich jejich autoři vložili přesně tolik, kolik potřebují – ani víc, ani míň. Když se něco ubere nebo přidá, dílo vždycky utrpí. I když to je jenom „lidovka“.

A i když koncert nepatřil zrovna k těm, které obecenstvo strhnou k frenetickému potlesku vestoje, byl rozhodně zajímavým příspěvkem do pražského kulturního dění. A především možností poznat také jiné zajímavé skladby a jiné zajímavé interprety, kteří se třeba v Praze neobjevují tak často. A ať už posluchači odcházeli s jakýmikoliv dojmy, rozhodně si troufnu říct, že v programu našel každý něco pro sebe a nikdo nezůstal úplně nedotčen. Škoda jen, že posluchačů nepřišlo více. Ale to je smutná realita kulturních akcí (nejen) v předvánočním čase – mainstreamová Rybovka táhne bohužel v těchto dnech daleko víc a na zajímavé akce přijde jen hrstka „nejvěrnějších“. A ti ostatní? Možná kvůli covidu zlenivěli a raději si doma na gauči pustí koncert na videu nebo nahrávce. Může to ale někdy nahradit ten neskutečný a až mystický zážitek, když nehmatatelná hudba vzniká úplně z ničeho tady a teď přímo před vašima očima?

Foto: Jan Dušek