„Flétnista Jan Ostrý hned od prvních tónů dostál své pověsti charismatického interpreta, který má Bacha dokonale zažitého a odzbrojuje posluchače jeho suverénním podáním.“

„Vojtěch Podroužek si náležitě vychutnal Koncert F dur, zaujalo především jeho citlivé pojetí až elegické druhé věty skladby. Po celou dobu mu ovšem byla rovnocennou partnerkou skvělá houslistka Iva Kramperová Svobodová.“

„Edita Keglerová, již dostatečně rozehraná, se do svého partu pustila excelentním způsobem, sledovat pohyby jejich prstů se snad ani nedalo, s jakou frekvencí ovládla klávesy. Jiří Houdek si v pohodě i zatrylkoval.“

Tři z šesti Braniborských koncertů Johanna Sebastiana Bacha zazněly na dalším z večerů tvořících program letošního ročníku festivalu Pardubické hudební jaro. Návštěvníci v pardubickém Evangelickém kostele, zaplněném do posledního místa, si vedle nich vyslechli ještě Bachův Koncert F dur pro hoboj, smyčce a continuo BWV 49/169 a Sinfonii z jeho kantáty „Non, sa che sia dolore“ BWV 209. K provedení dramaturgicky důmyslně koncipovaného celku spojili síly špičkoví sólisté – Edita Keglerová (cembalo), Jiří Houdek (trubka), Jan Ostrý (flétna) a Vojtěch Podroužek (hoboj) a „domácí“ komorní soubor Barocco sempre giovane (umělecký vedoucí Josef Krečmer), jehož první houslistka Iva Kramperová Svobodová se ujala rovněž sólových partů.

Evangelický kostel z roku 1896 na nároží dnešních ulic Hronovická a Sladkovského je vlastně, ač jeho prostor samozřejmě především využívá církev k liturgickým účelům, jednou z regulérních pardubických koncertních síní. Hudební akce se v něm pořádají již dlouhé roky, na tamní varhany s oblibou hrával nejen při vánočních koncertech Václav Rabas, na nějž poté navázali další přední čeští interpreti. Sál je charakteristický dobrou akustikou s příjemným dozvukem, pro komorní orchestr jde o ideální prostředí. Přechodný azyl v něm před pár lety, když paralelně probíhaly rekonstrukce na pardubickém zámku a na radnici, nalezl i soubor Barocco sempre giovane a jeho členové vyjadřovali s parametry dočasného působiště uspokojení. Dá se tedy říci, že volba místa koncertu věnovaného Johannovi Sebastianu Bachovi představovala pro většinu z nich i pro „zasvěcené“ publikum návrat do oblíbeného prostoru.

Bachovy Braniborské koncerty č. 3 – 6 tvoří součást běžného repertoáru orchestru Barocco sempre giovane. Pro uměleckého šéfa souboru Josefa Krečmera je právě Bach nedostižným vrcholem nejen barokní hudby, a tak neustává v pilném studiu jeho děl, která členové jím vedeného tělesa interpretují v rámci abonentních cyklů i na dalších koncertech s železnou pravidelností a s vybalancovanou radostí, pýchou i pokorou. K provedení náročných sólových partů jsou zváni přední hráči z Česka i ze zahraničí, vzájemnou komunikací se pokaždé obohatí oni i kmenoví členové orchestru. Použijeme-li pojem muzicírování a chceme-li jej vysvětlit na příkladu, pak interakce mezi hráči Barocco sempre giovane a hostujícími sólisty může být uváděna jako vzorová.

Patřičnou atmosféru pardubickému večeru udala již úvodní Sinfonia ze světské kantáty „Non, sa che sia dolore“. Flétnista Jan Ostrý hned od prvních tónů dostál své pověsti charismatického interpreta, který má Bacha dokonale zažitého a odzbrojuje posluchače jeho suverénním podáním. Auditorium vycítilo posvátnost okamžiku a setrvalo v naprostém klidu. S ním skvěle kontrastoval energií překypující začátek Braniborského koncertu č. 3 G dur BWV 1048 a Bachem geniálně vystavěný ritornel. To už byla příležitost i pro talentem obdařeného hobojistu Vojtěcha Podroužka, působícího v současné době především v Komorní filharmonii Pardubice, a zkušenou cembalistku a pedagožku Editu Keglerovou, s Krečmerovým souborem často spolupracující. Kratičkými sóly se však blýskli i jednotliví členové orchestru a bylo vidět, že všichni jsou naladěni na stejnou notu. Mimochodem, pokud jde o ladění, interpreti se pro tento koncert dohodli na jeho soudobé variantě, i když Barocco sempre giovane se nevyhýbá ani ladění historickému.

Vojtěch Podroužek si poté náležitě vychutnal Koncert F dur, zaujalo především jeho citlivé pojetí až elegické druhé věty skladby. Po celou dobu mu ovšem byla rovnocennou partnerkou skvělá houslistka Iva Kramperová Svobodová. Tato milá dáma v Krečmerově tělese vyzrála ve skutečnou osobnost, jež si dovede poradit i s nejnáročnějšími úkoly, přičemž je vždy provede bez sebemenšího zaváhání a ještě s půvabnou grácií. Posluchači „odlehčeného“ Bacha kvitovali s uspokojením, a tak není divu, že i potlesk zněl jakoby spontánněji.

Čtvrtou skladbu večera tvořil Braniborský koncert č. 5 D dur BWV 1050. V něm dal autor do té doby nevídaný prostor cembalu, někdy je tudíž označován za historicky první koncert pro tento nástroj. Edita Keglerová, již dostatečně rozehraná, se do svého partu pustila excelentním způsobem, sledovat pohyby jejich prstů se snad ani nedalo, s jakou frekvencí ovládla klávesy. Orchestr ustoupil do pozadí a také publikum zcela uchvátila ekvilibristika sólistky. Pomyslný (jsme přece v kostele) klobouk dolů!

Zmíněnou promyšlenost dramaturgie pardubického setkání s Bachem stvrdil závěrečný kus. Braniborský koncert č. 2 F dur BWV 1047 není v koncertní praxi zařazován příliš často, obsahuje totiž vysoce náročné sólo pro trubku. Pořadatelům festivalu a Josefu Krečmerovi se však podařilo domluvit se s Jiřím Houdkem, trumpetistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Orchestru Národního divadla v Praze, jehož dispozice zvládnout těžký úkol jim byly dostatečně známy (a navíc jde původem o Východočecha). Bach však v této skladbě předepsal významné sólové party i pro hoboj, flétnu a housle, ke slovu se tedy nakonec dostali všichni protagonisté pozoruhodného večera. Vyvrcholení to bylo jaksepatří. Prostor ovládla svým pronikavým zvukem trubka, po jejím odmlčení se ve druhé části přišlo soustředění na hoboj a flétnu, orchestr vše spolehlivě jistil. Každý přitom hrál za sebe i za všechny ostatní, nepřítomnost dirigenta vedla k totální koncentraci, až se to ve svižném tempu zdálo býti neuvěřitelné. Strhující finále, v němž si Jiří Houdek v pohodě i zatrylkoval, zvedlo po doznění posledních tónů posluchače z kostelních lavic i přistavených židlí, ovacím vestoje se tentokrát neubránili ani jejich zatvrzelí odpírači.

A tak lze jen doufat, že se třeba hned příští rok podaří realizovat v rámci Pardubického hudebního jara koncert složený ze zbývajících částí Bachova cyklu. Páteční hudební večer s Barocco sempre giovane a jeho hosty patřil na letošním ročníku festivalu k těm zatím nejvydařenějším.

*******

Foto: František Renza