„Je potěšitelné, že v současnosti jsou v České republice velmi dobří producenti; to se výrazně změnilo k lepšímu.“

„V Anglii je televizní a filmový průmysl jeden z nejprogresivnějších.“

„Kultura je důležitá, protože probouzí emoce v našem chladném materialistickém světě.“

Předsedou poroty Mezinárodního hudebního festivalu Zlatá Praha byl letos významný německý režisér a producent Reiner Moritz, výkonný ředitel Poorhouse International v Londýně. V průběhu soutěžní přehlídky jsme se setkali k velkému exkluzivnímu rozhovoru pro portál KlasikuPlus.cz.

Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha se letos nesl v duchu oslav svého jubilejního šedesátého ročníku. Na přehlídku se vracíte pravidelně od jejího počátku. Jak na vás přehlídka působí v současnosti?

Líbí se mi, že je Mezinárodní hudební festival Zlatá Praha jedinečnou soutěžní přehlídkou zajímavých snímků z různých zemí světa zaměřených na hudbu, tanec a divadlo. Velmi přínosné jsou doprovodné programy, diskuse s profesionály i setkání s veřejností. Letos bylo v nabídce osmaosmdesát soutěžních i nesoutěžních snímků, které natočili renomovaní režiséři v průběhu posledních dvou let. V průběhu festivalu měli zájemci možnost navštívit videotéku, kde získali představu o hudebním dění současnosti z různých zemí světa.

Filmy festivalové nabídky mohli lidé sledovat také online, i bez registrace, vůbec poprvé v historii mezinárodní televizní přehlídky. Snímky jsme oceňovali ve třech kategoriích – Dokumenty o hudbě, tanci a divadle, Záznamy hudebních koncertů a Záznamy inscenačního umění. Jejich kvalita byla letos mimořádně vysoká.

Je potěšitelné, že v současnosti jsou v České republice velmi dobří producenti; to se výrazně změnilo k lepšímu. S týmem porotců jsme dlouho diskutovali o vybraných pořadech. Před slavnostním večerem vyhlášení oceněných snímků jsme připravili do programu zajímavé vizuální sestřihy. Přál jsem si, aby vybrané úseky byly emocionálně a výrazově silné. Chtěl jsem, aby diváci v sále na Nové scéně Národního divadla v Praze 21. září 2023 i u obrazovek přímého televizního přenosu byli vtaženi do atmosféry pořadů tak silně, aby o zhlédnutí snímků projevili posléze větší zájem.

V zahraničí dosud stále prosperují obě firmy, které jste založil. V Londýně jste výkonným ředitelem distribuční společnosti Poorhouse International a v Mnichově sídlí vaše firma RM Creative Fernseh- und Film. Jaké priority si kladete v řízení firem?

Momentálně žiji v Mnichově a v jižní Francii v oblasti Provence. Do Londýna létám jednou měsíčně, kde ve firmě Poorhouse International vedu diskuse se svými spolupracovníky. Mám pocit, že v Anglii je televizní a filmový průmysl jeden z nejprogresivnějších, nejen v pojetí snímků, ale i po technické a obsahové stránce jejich zpracování, což je pro nás stále největší prioritou.

Když jsem v roce 2007 na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha představil svou firmu Poorhouse International prostřednictvím snímku Umění setkávání / The Art of Encounters, získal hlavní cenu Grand Prix. Snímek jsem prezentoval ve vaší metropoli už po pěti letech od založení firmy, u jejíhož zrodu stála se mnou i má žena. Společnost se zaměřuje na významné hudební dokumenty.

V Mnichově sídlí má firma RM Creative Fernseh- und Film GmbH, kterou jsem založil v roce 1977. Jejím cílem je výroba televizních a filmových mezinárodních produkcí. Mnoho snímků jsem režíroval a produkoval. Naší prioritou jsou také koprodukce. K nejnovějším filmům patří koprodukce o velkém estonsko–americkém dirigentovi Neeme Järvim. Film s názvem Neeme Järvi: Only Music Matters byl promítán v koncertním sále Pražské konzervatoře 19. září 2023 v české premiéře. V rámci Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha jsem se rozhodl v sekci Speciální projekce ukázat divákům na Nové scéně Národního divadla v Praze dokumentární portrét slavného nizozemského choreografa Hanse van Manena. Nizozemsko vděčí Manenovi a Jiřímu Kyliánovi, že proslavili balet a tanec ve světě.

Máte mnoho zkušeností ze své profesionální branže. Jaká kritéria jsou pro vás nejdůležitější při posuzování snímků?

Při posuzování snímků je pro mne důležité, jakou emocionalitu film u lidí vyvolává, a rovněž, jak precizně technicky je zpracován. Porotci posuzují nové filmy, ale když srovnáváme filmy se snímky před dvaceti lety, vidíme výrazné rozdíly v jejich zpracování. V současnosti mají snímky perfektní tón a velmi senzibilní kamery, které nepotřebují tolik světla. Kolik kamer se použije je rovněž otázkou financí.

Nebezpečím porotců se stává slavné jméno. Bohužel se v minulosti stalo, že porota udělila cenu snímku, který se sice pyšnil jmény Leonard Bernstein či Georg Solti, ale už bylo téměř jedno, zda je film dobrý nebo průměrný. Na druhé straně např. film o Gregorianice bude zase méně relevantní než snímek o hudbě a umělcích, kteří museli odejít ze své vlasti. Jsou témata, která jsou obzvláště důležitá, např. migrace, život umělce v diktatuře, zneužití hudby i kultury k účelům propagandy.

Mimochodem, znal jste se osobně se skladatelem Dmitrijem Šostakovičem, o kterém jste natočil film. Jak na vás v přímém kontaktu působil?

Byl velmi nervozní, bojácný a opatrný. Ale otázky na své kompozice zodpověděl úžasně, v tomto směru jsem s ním neměl žádný problém. Dmitrij Šostakovič je pro mne jedním z velikánů hudby 20. století. V Moskvě se nám podařilo natočit film se skladatelem už v roce 1972 a o rok později byl snímek premiérován, komponista zesnul v roce 1975. Později, když jsem natáčel jeho symfonie v Paříži, uvědomil jsem si, že bych rád o něm natočil ještě jeden dokument, a tak jsem se pokusil v moskevských archivech najít o skladateli zajímavé materiály. A bylo jich hodně… Jak zahajuje kongresy a otevírá koncertní síně, stříhá pásku. Měl jsem rozhovory s ním a mohli jsme už točit s novými nahrávkami hudby, technicky také už v HD kvalitě. V roce 2016 měl film premiéru pod názvem A man of many faces. Věřím, že napomáhá lidem porozumět skladateli více.

Česká filharmonie zahajovala v uplynulých letech se svým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem sezonu i symfoniemi Dmitrije Šostakoviče. V jeho tvorbě je ovšem do jisté míry cítit propaganda…

Ano, Dmitrij Šostakovič komponoval hudbu propagandy dokonce i pro filmy. Život v zemi byl pro umělce mimořádně složitý. Jeho symfonie jsou výjimečné, zejména komorní hudba, kde mohl ještě volněji pracovat. Byl rafinovaným skladatelem a v hudbě lze nalézt momenty, kde cituje melodie se skrytým historickým i politickým významem, který znají dirigenti, sólisté či lidé obeznámeni více s historií. Jeho díla se stala klasikou repertoáru.

Na Azurovém pobřeží, kde žijete, se konají vysoce prestižní festivaly. Znám Cannes i Monte-Carlo, které skvěle dokáží přilákat profesionální i laickou veřejnost ke svým akcím. Do Cannes nejen v průběhu slavného Filmového festivalu, ale i v rámci mezinárodních veletrhů MIPTV a MIPCOM. Úspěšným projektem je i relativně mladá přehlídka Monaco Streaming Film Festival. Které z nich jsou pro vás z profesního hlediska nejpřitažlivější?

V Provence, kde žiji, navštěvuji velmi rád veletrhy v Cannes. Pravidelně na jaře se koná ve městě MIPTV / Marché International des Programs de Télévision, který letos oslavil šedesát let od svého založení, podobně jak Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha. Na podzim probíhá MIPCOM / Marché International des Programs de Communication. Je skvělé, že organizačně využívají infrastrukturu slavného filmového festivalu v Cannes. Jedná se o veletrhy související s koprodukcemi a jejich financováním, nákupem i prodejem snímků a jejich distribucemi. Profesionálům z televizní, filmové, digitální a audiovizuální branže nabízí také konference a fórum pro vytváření sítí, aby mohli objevovat budoucí trendy a obchodovat na globální úrovni.

Monaco Streaming Film Festival, který bude na podzim probíhat teprve třetím rokem, je rovněž velmi zajímavý. Lidé se mohou seznámit s nejnovějším vývojem v mediální technologii, setkat se s finančníky nebo dokonce propojit se s producenty, distributory a novými talentovanými osobnostmi.

Hovoříte o nových talentech a poznal jste kulturu v různých zemích světa. Kde byste kladl největší důraz ve správném rozvoji člověka v jeho životě a kariéře?

Kultura je důležitá, protože probouzí emoce v našem chladném materialistickém světě. Důležité jsou přímé zkušenosti s uměleckou tvorbou i dokumenty o umění.

Školy, kde se hraje a zpívá i ve sborech, přispívají k rozvoji výrazně lepších sociálních vztahů. Někde už na středních vzdělávacích institucích chybí hudební i výtvarná výchova. A když se rodiče o kulturu příliš nezajímají, není vůbec jednoduché pro jejich dcery a syny vypěstovat si ke kultuře svůj osobitý vztah. Dnes má řada z nich mobily a surfují stále na internetu. Web člověku slouží, pokud se nestal samoúčelným. Když jsem však s dětmi navštívil operní a baletní představení, výstavu či koncert, nadchly se a dostaly chuť k vlastní tvořivosti.

Bohužel musím také zkonstatovat, že jsme si na Mezinárodním hudebním festivalu Zlatá Praha s kolegy všimli, že o průběh přehlídky neprojevili velký zájem studenti konzervatoří. Je nesmysl domnívat se, že když se naučí jen mechanicky ovládat hru na nástroj, stanou se z nich hvězdní sólisté.

Ve své kariéře jste se věnoval i české hudbě, spolupracoval jste s mnohými proslulými interprety. Jaká se vám líbí česká hudba?

Miluji hudbu Leoše Janáčka, rád jsem natáčel českou hudbu a časem se zrodily i skvělé koprodukce, např. když sir Charles Mackerras v polovině devadesátých let 20. století dirigoval operu Příhody lišky Bystroušky v pařížském Théâtre du Châtelet. Natáčel jsem i Janáčkovu Glagolskou mši s dirigentem Václavem Neumannem. Ve spolupráci s Českou televizí jsem natočil koprodukční filmy Music My Country o Rafaelu Kubelíkovi (2003) a o Jiřím Bělohlávkovi (2012).

Moc rád mám hudbu vašich slavných skladatelů Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů. Na letošním Salcburském festivalu patřila premiéra Martinů opery Řecké pašije k nejlepším. Dílo hudebně nastudoval velmi dobrý mladý francouzský dirigent Maxime Pascal a inscenoval australský režisér Simon Stone, produkce byla nádherná.

————–

Reiner E. Moritz se etabloval jako přední mezinárodní koproducent a distributor prémiových pořadů, například titulů Život na Zemi Davida Attenborougha, Život a dobrodružství Nicholase Nicklebyho, série Mistrovských děl, Mahábhárata Petera Brooka či velmi uznávaného Fausta Petera Steina. Z pozice režiséra má na svém kontě řadu dokumentů z oblasti hudby a umění, mimo jiné životopisů Dmitrije D. Šostakoviče, Pierra Bouleze, Hanse Zendera a z poslední doby pak Hanse van Manena. Režíroval také film Anton Bruckner – Zrození génia. V nakladatelství Droemer Knaur vydal Hudební lexikon.

Jeho londýnská distribuční společnost Poorhouse International spolupracuje s vysílacími společnostmi po celém světě a zastupuje vybrané pořady, především z Francie, Německa, Velké Británie a USA. Mezi jeho poslední úspěchy patří série Ikonické páry a portréty Franca Zeffirelliho, Rity Hayworthové, Garyho Coopera, Jacka Lemmona a Anthonyho Hopkinse. Na festivalu v Banff a na festivalu FIPA získal Cenu za mimořádné úspěchy, francouzská organizace CNRS mu také udělila Cenu za kameru. Je držitelem Řádu finského lva hodnosti rytíře 1. stupně i francouzského Řádu umění a literatury v hodnosti komandéra.

Foto: archiv a Facebook MTF Zlatá Praha, Kaupo Kikkas, Youtube