„Riccardo Minasi dirigoval bez taktovky a všechny Mozartovy skladby svého debutu u Berlínských filharmoniků řídil zpaměti.“

„Haffnerovu symfonii zahrál orchestr až s působivým moderním leskem znění.“

„V Concertone pro dvoje housle a orchestr C dur dirigent nádherně pracoval s vedením motivů a témat i vnitřními gradacemi směřujícími k radosti.“

Italský šéfdirigent Mozarteum Orchestra Salzburg Riccardo Minasi debutoval minulý týden u Berlínských filharmoniků a v koncertní síni Filharmonie, která si v současnosti připomíná šedesát let od slavnostního otevření, přednesl před vyprodaným hledištěm program děl klasicistní hudby Wolfganga Amadea Mozarta.

Po předehře z opery Così fan tutte, KV 588 bylo znát, jak je mladý temperamentní dirigent schopen získat si srdce orchestrálních hráčů. I když se Riccardo Minasi specializuje ve své kariéře dlouhodobě na historicky poučenou interpretaci skladeb 17. a 18. století, v Berlíně v období příprav koncertu připustil, že díla, která si zvolil ke svému debutu u Berlínských filharmoniků, komponoval Wolfgang Amadeus Mozart pro menší obsazení. Dirigent vyšel inspirativně ze skladatelova záměru, ne však zcela důsledně, jak se v Berlíně přiznal mezi kolegy, ale pro všechny čtyři skladby programu určil menší obsazení, než na jaké jsou posluchači běžně zvyklí na velkých orchestrálních koncertech.

Ouverturu z opery Così fan tutte (1789 – 1790), kterou W. A. Mozart dirigoval v Burgtheateru ve Vídni na premiéře 26. ledna 1790, zařadili Berlínští filharmonikové poprvé do svého repertoáru 27. října 1927 s dirigentem Juliem Prüwerem. K jejímu provedení R. Minasim se vrátili po devatenácti letech, kdy ji hráli se svým tehdejším šéfdirigentem sirem Simonem Rattlem. Během třetího debutujícího Minasiho koncertu 28. října 2023 v Berlíně zahrál orchestr Ouverturu s něhou, vtipnou hravostí i lehčeji pojatou vnitřní dramatičností. Krásný malebný kompaktní souzvuk tělesa obdařili svou nádhernou zpěvností i virtuozitou v orchestrálních sólech zejména německý hobojista Albrecht Mayer a švýcarský flétnista Emmanuel Pahud. Pěkná byla kreativita artikulace frázování, efektní prolínání motivů a gradace témat napříč sekcemi, které vynesly na světlo širokou paletu hřejivých nástrojových barev. Riccardo Minasi dirigoval bez taktovky a všechny Mozartovy skladby svého debutu u Berlínských filharmoniků řídil zpaměti.

Symfonii č. 35 D dur, KV 385 „Haffnerovu“ (1782 – 1783) zahrál orchestr až s působivým moderním leskem znění. Skladatel dirigoval dílo na premiéře 23. března 1783 ve Vídni v rámci akademického koncertu. Berlínští filharmonikové skladbu uvedli poprvé ve své historii 11. února 1884 s dirigentem Franzem Wüllnerem, naposledy v dubnu 2017 na turné ve městě Baden-Baden, kde řídil dílo jejich, tehdy ještě nadcházející, šéfdirigent Kirill Petrenko. Debutant R. Minasi přistoupil ke kompozici více s ohledem na dramatičtější uchopení každé ze čtyř vět. Gradace skladby ovšem postrádala v interpretaci faktury významový oblouk a v návaznosti jednotlivých částí vázla i tempově s ohledem na efektnější vyznění kompozice.

Ostatně i závěrečná skladba programu, Symfonie č. 40 g moll, KV 550 (1788), byla vůči relativně rané Haffnerově symfonii v dramaturgii koncertu symbolickým kontrastem, z období už doznívání skladatelova života. V pojetí dirigenta, jenž zvolil k provedení druhou revidovanou verzi skladatele, vyznačovala ovšem i značně obdobné parametry přístupu k interpretaci Mozartových kompozic. Po poněkud technicky plošném řízení orchestru a současně tak i uchopení zvukové složky díla, zpestřili orchestrální hráči sdělnost kompozice zpěvností a šíří barevného spektra.

Když nahlédneme do historie tělesa, Berlínští filharmonikové zařadili Symfonii č. 40 poprvé do svého repertoáru 22. ledna 1883 s dirigentem Franzem Wüllnerem a před provedením R. Minasim ji hráli před pěti lety v létě v Paříži se sirem Simonem Rattlem. Z programu byli posluchači připraveni, že délka díla činí cca 25 minut, debutant Berlínských filharmoniků ji však řídil 33 minut. Skladatelův ideál kompozice z pohledu harmonie, vnitřního souladu a rovnováhy, byl u Minasiho velmi uvolněn, především jeho téměř charakteristickým akcentem na dlouhé vyklenutí frází a celkově i pomalých vět. Mistrovské Mozartovo dílo ve finále však vyznělo díky hlubší práci s orchestrem v jeho vrstevnatosti s dramatickou naléhavostí.

Vrcholem koncertu se stalo Concertone pro dvoje housle a orchestr C dur, KV 190 (1774), ke kterému přizval dirigent sólisty z orchestru. Americký koncertní mistr Berlínských filharmoniků Noah Bendix-Balgley, rozehrál na pódiu skvělý dialog nejen se svým německým kolegou Thomasem Timmem, vedoucím druhé sekce houslí, ale i s německým hobojistou Albrechtem Mayerem až do podoby zářného trialogu. Zřídka hrané dílo, které však zaznělo i na MHF Pražské jaro a na festivalu Svátky hudby v Praze, hráli Berlínští filharmonikové poprvé ve své historii 15. března 1938 v rumunském Braşově s dirigentem Hansem von Bendou a poté až nyní při Minasiho debutu.

Zařazení díla na programu mezi ranou a pozdní Mozartovou symfonií bylo pro posluchače velmi příjemné. Premiéra Mozartova díla ovšem není doložena, pouze se přesně ví, že skladatel si vzal partituru v roce 1777 na svou cestu do Mannheimu a Paříže. Mimochodem méně obvyklý název Concertone užíval ve své tvorbě i Josef Mysliveček.

Mozartovo Concertone pro dvoje housle a orchestr C dur, KV 190 je třívěté. Části Allegro spiritoso – Andantino grazioso – Tempo minuetto, Vivace zazněly při provedení v Berlíně hravě a bravurně nejen v podání sólistů, ale i orchestru s krásou širší dynamiky a excelentním frázováním. Noah Bendix-Balgley byl v projevu nejempatičtější vůči sólistům, dirigentovi, orchestru a publiku ve srovnání se svými kolegy sólisty, kteří přednesli své party sice také virtuózně, ale příliš sebestředně. Skladbu interpretoval orchestr i v pestré škále emocionality společně se sólisty. Dirigent nádherně pracoval s vedením motivů a témat i vnitřními gradacemi směřujícími k radosti.

Z pohledu debutu pětačtyřicetiletého italského dirigenta Riccarda Minasiho u Berlínských filharmoniků je zajímavé, že umělec svou hudební dráhu rozvíjel nejdříve z pozice sólového houslisty a koncertního mistra. Svůj fokus zaměřil na oblast historicky poučené interpretace a spolupracoval se soubory Accademia Bizantina, Concerto Italiano, Concerto Vocale Gent, Collegium 1704, Ensemble 415 a Le Concert des Nations. V roce 2007 založil komorní soubor Musica Antiqua Roma, jenž interpretuje prioritně díla 17. a 18. století. V zahraničí vede R. Minasi již delší dobu řadu mistrovských kurzů. Ve své kariéře zastával post šéfdirigenta souboru Il Pomo d’Oro (2012 – 2015). Od sklonku roku 2016 je šéfdirigentem Mozarteum Orchestra Salzburg. V současnosti je i rezidenčním umělcem Ensemble Resonanz v Hamburgu a vloni se stal uměleckým šéfem Orchestra La Scintilla v Zürichu. S prestižních těles řídil např. Královský orchestr Concertgebouw v Amsterdamu, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu a Symfonický orchestr Švédského rozhlasu.

Návštěvníci koncertů Velkého sálu Berlínské filharmonie si mohou v současnosti prohlédnout ve foyeru výstavu věnovanou šedesátileté historii moderní budovy sídla Berlínských filharmoniků. Exhibice je zpestřena unikátními historickými snímky a zájemcům nabízí zajímavý přehled o zrodu budovy od jejích prvních návrhů a skic architekta Hanse Scharouna až po fotografie ze zahajovacího koncertu jejího slavnostního otevření 15. října 1963 s maestrem Herbertem von Karajanem.

Vedení instituce akcentuje v souvislosti s výstavou, že budova je dosud považována za architektonickou ikonu, která má úžasnou experimentální koncertní síň z období 20. století, jejíž schválení zakázky zásadně podpořil Herbert von Karajan. Maestro se tehdy k její případné realizaci, jejímuž rozhodnutí u komise chyběl ke schválení jeden hlas, důrazně vyjádřil: „Nevím o žádné existující koncertní síni, ve které by byl problém se sezením tak ideálně vyřešen, vůči hudebnímu dění je zde garantována naprostá koncentrace posluchačů.“ Na vernisáži výstavy i abonentních koncertech, které dirigoval v Berlíně Gustavo Dudamel ve dnech 19. až 21. října 2023, kdy zaskočil u Berlínských filharmoniků za nemocného maestra Zubina Mehtu, zazněla Fanfára k otevření filharmonie (1963) Borise Blachera, kterou skladatel složil pro žesťový soubor u příležitosti slavnostního otevření avantgardní koncertní síně moderní architektonické budovy v centru Berlína.

Foto: Heribert Schindle, Stephan Rabold