„Publikum potřebuje ´slyšet´ ne pouze ušima: lidé musí umět zavřít oči a nechat se přenést do jiné éry nebo na místo, které si vyberou, kde se mohou vzrušovat a radovat…“

„Artikulace a srozumitelnost textu je zásadní pro všechna období… od šestnáctého do devatenáctého století.“

„Je správné informovat veřejnost i o méně ´slavných´ autorech, kteří přitom ve srovnání s populárnějšími jmény často jsou stejně důležití a neméně fantastičtí.“

Na programu sobotního odpoledního koncertu italské sopranistky Roberty Mameli a souboru Collegium Marianum, který se zaměřuje na hudbu 17. a 18. století, jsou na festivalu Smetanova Litomyšl barokní skladatelé Antonio Vivaldi, Georg Friedrich Händel a František Jiránek. Sólistka se v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vyznává z lásky ke starší hudbě, včetně Mozartovy tvorby, zamýšlí se nad vládou italštiny v evropské hudbě té doby, vyzdvihuje důležitost srozumitelnosti textu při zpěvu a porovnává jednotlivé autory. A prozrazuje, co je pro ni největším zadostiučiněním.

Je to opravdu převážně barokní hudba, na kterou se zaměřujete?

Ne, tak to nikdy nebylo… Specializuji se na barokní hudbu, ale vždy jsem zpívala i jiné skladatele, zejména Mozarta, kterého zbožňuji odmala a který je určitě autorem, který mě ke zpěvu přiblížil.

A co je vaším, jak se říká, šálkem čaje jako posluchačky?

Poslouchám hodně hudby, od jazzu po pop music, od baroka po současnost… A protože jsem také houslistka, tak poslouchám i hodně instrumentální hudby.

Jak jste se dostala do kontaktu se souborem Collegium Marianum a jak jste se poznaly s flétnistkou Janou Semerádovou?

Janu Semerádovou a Collegium Marianum jsem poznala asi před dvěma lety, oslovila mě tehdy pro spolupráci. A byla z toho láska na první pohled. Jsou to fantastičtí muzikanti a skvělí lidé a to dělá společnou práci jak jedinečnou, tak snadnou, což je vždy nesmírně důležité. A tak, kdykoli je to možné, spolupracujeme – a mě to velmi těší.

Nejde tedy o vaše první a zřejmě ani poslední vystoupení v Česku…

Ne, v České republice nezpívám poprvé a mám z toho radost, protože vaše země je nádherná a vždy mě vítala s otevřenou náručí. Takže doufám, že se budu vracet znovu a znovu…

Zpíváte převážně italskou hudbu?

Zpívám ve všech jazycích, které partitury vyžadují. Kromě italštiny jsem samozřejmě hodně zpívala německy ale i francouzsky, anglicky, španělsky, japonsky, portugalsky… zkrátka – nic mě neminulo!

Proč podle vás měla italská hudba v Evropě za Alpami, dokonce i v Anglii, v osmnáctém století takovou popularitu?

První divadelní dílo v italštině se zrodilo ve Florencii v 16. století díky rodině Medici, která tento typ skladby chtěla pro sňatek Fernanda de‘ Medici a Cateriny di Lorena. Ve skutečnosti sloužila k posílení vztahů mezi Francií a velkovévodstvím Toskánským, ale byla tak úspěšná, že se pomalu rozšířila po celé Evropě, protože nejvýznamnější rody té doby chtěly napodobit příklad Medicejských. Takže italština se z hudebního hlediska stala „oficiálním“ jazykem. Vždyť třeba i Mozart komponoval převážně italsky (také mluvil italsky!) a teprve později začal skládat na německé texty. A pak je to tím, že italština je jazykem, který se podle mého názoru ke zpívaným žánrům hodí nejlépe – je melodická a krásná.

Kdo je pro vás největší hudební postavou v době baroka? Monteverdi? Händel? Vivaldi…?

Nemohu říci, kdo z těch, které jste zmínil, je největší, ale mohu říci, že Monteverdi byl prvním důležitým skladatelem pro mou kariéru zpěváka… Je to skladatel, kterého miluju stejně jako Mozarta, ale z jiných důvodů. Monteverdi mě naučil jak artikulovat text, což bylo ve své době zásadní. Není náhodou, že když mluvíme o Monteverdim, mluvíme o „Recitar-Cantando“ a ne o „Cantar-Recitando“. Byl to velmi jasný a přesný styl, který dával textu prioritu před hudbou. Já jsem toto „pravidlo“ ve svém zpěvu přenesla i k pozdějším skladatelům. Domnívám se, že artikulace a srozumitelnost textu je zásadní pro všechna období… od šestnáctého do devatenáctého století. I když zpíváte v jiných jazycích…

A máte dostatek kontaktů s Bachovou hudbou?

Zpívala jsem hodně Bacha… Je podle mého názoru jedním z nejkomplikovanějších skladatelů, pokud se týká zpěvu, ale je úžasný.

A co nějaká další nebo zapomenutá jména? Můžeme od vás třeba očekávat nějaké opravdu zajímavé objevy?

Chystám se natočit nové album s hudbou Carcaniho, Gaspariniho a dalších méně známých a tedy i námi zpěváky méně interpretovaných skladatelů stejné epochy. Musím říci, že jsou u nich k nalezení opravdu nádherné árie a kantáty! Myslím, že je správné informovat veřejnost i o méně „slavných“ autorech, kteří přitom ve srovnání s populárnějšími jmény často jsou stejně důležití a neméně fantastičtí.

Když nahlédneme do programu vašeho litomyšlského koncertu – kdo je pro zpěváka náročnější: Vivaldi, nebo Händel?

Pro mě Vivaldi. Je to více „instrumentální“ hudba; i když píše pro hlas, zdá se, že píše pro housle nebo violoncello… Extrémně virtuózní a technická hudba!

A co je pro vás těžší: výraz, tedy zpěv propojený s herectvím, nebo technika zpěvu?

Všechno je těžké… Ve zpěvu není nic jednoduššího než něco jiného. Mohu říci, co je pro mě přirozenější a tak zásadní jako technický růst: výraz, to znamená předávání a sdílení s posluchači všech pocitů, které jsou zachyceny v partituře. Když se celá taková škála „barev“ dostane k veřejnosti, samozřejmě v kombinaci s technikou, je to pro mě největší zadostiučinění… Publikum potřebuje „slyšet“ ne pouze ušima: lidé musí umět zavřít oči a nechat se přenést do jiné éry nebo na místo, které si vyberou, kde se mohou vzrušovat a radovat… Pro mě má hudba smysl pouze tehdy, když lidi, kteří vás poslouchají, dokážete přimět ke snění.

Předními barokními orchestry ve vašem uměleckém životopise jsou například Cappella Cracoviensis, Accademia Bizantina, Le Concert des Nations, La Venexiana, Modo Antiquo, Europa Galante, Stuttgarter Kammerorchester, I Barocchisti, Cappella Mediterranea, Akademie für alte Musik… Je vám některý z nich blízký? O něco více než ostatní? Třeba proto, že jste právě s ním nejčastěji spolupracovala? Nebo z něj třeba vyzařuje nejvyšší temperament…?

Každý soubor mi do života něco dal, ať už hudebně nebo osobně, každý je pro mě stejně důležitý. Takže žádný nevyberu, nezlobte se…

Jste obzvláště hrdá na některé ze svých CD?

Opět – žádnou konkrétní nahrávku nevyberu. Obecně jsem ale hrdá na cestu, kterou jdu. Ano, naučila jsem se být na svou práci hrdá. Vidím nedostatky, vnímám, co by se dalo zazpívat lépe… Ale věřím, že i nedokonalost se může stát v některých případech mimořádnou silou. A pak jsou také nahrávky, které se mi poslouchají hůř. Proto, že mě na emocionální úrovni vracejí do těžkých okamžiků mého života.

Do třetice: Jmenovala byste nějaké sny? Koncerty, operu, nahrávku….?

Svůj sen jsem si na hudební úrovni už splnila!! Ve své kariéře jsem chtěla zpívat Mozarta… Dělala jsem to a dělám. Ale dalším důležitým snem je umět se dál zlepšovat – a vzrušovat ty, kteří mi naslouchají.

Foto: Fb Roberty Mameli, K. Miura, SHF, Ivan Korč, Zdeňka Hanáková, Marco Borrelli